Článek
Má ráda Dustina Hoffmanna a Vilmu Cibulkovou, rajskou šťávu s ledem, rozhlasovou Rodinku Tlučhořů a Mozartův Koncert pro klavír a orchestr D moll. Nakukuje mezi královny českého popu, ale cosi tam prý zapáchá. K rovnoprávnosti žen a mužů se staví opatrně, nicméně by prý leccos vyřešila.
Holkám chybí odvaha
"Posluchačům nabízím bez jakékoli známky feminismu sebevědomý ženský pohled na svět. Bez nadřazenosti nebo podřazenosti. Zpívám o tom, co se mi povedlo i nepovedlo, po čem se mi stýská. V Čechách je mnoho holek jako já. Spoustě z nich ale chybí odvaha, aby to řekly jakkoli, aby se vyjádřily a nestyděly se hovořit o tom, co cítí. Třebas je to sentimentální nebo romantické," říká zpěvačka Alice Springs.
Svou otevřeností je pověstná. Když letos na jaře vydala novou desku Život, bez skrupulí vyprávěla o tom, jak tvrdá je realita v tuzemském hudebním průmyslu a s jakou radostí se rozloučila se svou bývalou vydavatelskou stájí. Znělo to trochu naivně, jenže čas ukázal, že za kroky Alice Springs je třeba nacházet ze srdce jdoucí upřímnost.
Facka za dotek
"Vadí mi, jak se lidé na feminismus dívají, ale současně vím, že si to feminismus zavinil sám. Měl nesmyslné požadavky," zaujímá stanovisko vůči horkému bramboru a odmítá jakékoli zasazení do řad elitních poslic boje za rovnoprávnost.
"On je v podstatě správný, souhlasím například s tím, že by žena a muž měli mít srovnatelné výplaty. Není ale dobré chtít po někom slabém, aby byl silný za každou cenu," usmívá se. Libuje si, že svět k jakés takés rovnosti pomalu spěje. "Chce to ještě víc než sto let."
Kohout ovšem vejce nesnáší a snášet nebude. "To je pravda, jenže když dělám nějakou práci, měla bych být dobře ohodnocena, i když nemám koule v kalhotách. Tahle snaha je ale některými výbojnými feministkami devalvována. Feminismus je dnes nebezpečné téma. Ženy chtějí, aby jim muži dávali přednost, aby k nim byli galantní, ale současně chtějí tu rovnoprávnost, což jde proti sobě. Pokud chci mít rovnoprávnost s nějakým mužem, nemůžu po něm chtít, aby mi platil v restauraci večeři."
Nedávno k ní na večírku jedné zdejší televize přišel číšník s tím, že ji zve na drink. Ona to přijala a objednala pro sebe a své přátele koktejl. Dostala ho i s účtem 525 korun, což jí rozlítilo a chtěla koktejl vrátit. Číšník si k ní sedl rozhodnut nastalý problém vyřešit. Alice Springs ovšem nikoli. Když se naklonila přes stůl, že svým přátelům rundu odebere a vrátí ji, číšník ji plácl. Naoplátku mu na tvář přistála rozevřená dlaň.
"Začal mě osahávat, tak dostal facku."
Hudba jako lék
"Mrzí mě, že když se na nějakého muže usměji, vykládá si to jako pozvání ke stolu. Když mám minisukni, někdo to bere jako výzvu k seznámení. To je ale nesmysl, proč bych si na sebe nemohla vzít minisukni," pokračuje v rozpravě o nedorozuměních mezi ženou a mužem.
Právě o nich je materiál z avízované desky Život. Alice Springs zpívá o tom, co prožila. Nestydí se za to a zřejmě proto nezapadá do představ, podle kterých by měla vypadat česká hudební superhvězda. Pokud jde o vlastní pocit z tvorby, cítí se být nejblíže slepému černošskému zpěvákovi Stevie Wonderovi.
"Nemusím ho znát osobně, abych poznala, co z něho vyzařuje. To je zkušenost. Když mi bylo patnáct, stala se mi jedna velice nepříjemná osobní věc, ze které jsem se dlouho nemohla vzpamatovat. Nikdo mi nedokázal pomoc, nešlo to verbálně ani fyzicky. Pomohla mi až hudba, i když to může znít jako klišé. Z toho zážitku vznikla řada mých písniček a ujasnila jsem si spoustu životních principů."
Sotva se lze divit, že na špičku české hudební scény hledí s despektem. Přičichla k ní, většinu tuzemských královen zná osobně, přesto se do ní nehrne.
"Jsou mezi nimi holky, které nedělají hudbu, ale šoubyznys. To je cirkusácká práce, umění lidi pobavit. Hudbu podle mě dělá ten, kdo je s ní stále, kdo na ni pořád myslí. Proto si vážím Hany Hegerové. I když ji osobně neznám, stačí si ji poslechnout a je to jasné."