Záhada odbojářské ponorky na řece Moravě

Na počátku příběhu, jehož peripetie dodnes nejsou zcela objasněny, stojí padesát let stará fotografie. V roce 1993 ji přinesl do muzea v moravské Strážnici Jaromír Svoboda z Uherského Hradiště. Pocházela z pozůstalosti jeho otce a zachycovala vrak, jenž zkoumají dva seriózní pánové.

Těleso jako by vystoupilo z knih Julese Verna: mělo elegantní aerodynamický tvar a na zúženém konci kovovou hřídel, evidentně pozůstatek primitivního lodního šroubu. Ponorka!

„Na fotografii je můj otec a další pracovník podniku Regulace řeky Moravy,“ vysvětlil Jaromír Svoboda. Snímek pochází z dubna 1943 a zachycuje břeh řeky u obce Rohatec. Tatínek vzal tehdy malého Jaromíra s sebou, takže plavidlo viděl na vlastní oči.

„Byla to kvalifikovaná bednářská práce z hrubých fošen, dlouhá asi pět metrů, doutníkovitého tvaru, stažená ocelovými obručemi,“ popsal.

V roce 2012 začal po ponorce pátrat námořní badatel a potápěč Boris Gol, který dokumentuje lodní vraky po celém světě.

„S pamětníkem panem Bízou jsme oslovili kdekoho. Spolupracovali jsme s vojenským historickým ústavem a brněnským muzeem, zkoumali záznamy z výslechů gestapa, prošli ateliéry kvůli fotkám,“ vypráví.

„Už jsem měl domluvený tým potápěčů, ale nakonec ani nešli do vody. Nemělo by to smysl, protože v šedesátých letech se koryto Moravy prohlubovalo bagrováním. Zkusili jsme aspoň hledat pozůstatky ponorky přímo v Rohatci – zbytky dřeva, obručí nebo pohonného mechanismu –, ale neúspěšně. Nenašli jsme zkrátka vůbec nic,“ konstatuje.

V rámci pátrání oslovili badatelé také historika Petera Brezinu, jenž tehdy pracoval ve slovenském Záhorském muzeu.

„Na zmínku o ponorce jsem narazil už někdy v roce 1980. Poprvé mi o ní vyprávěla osmdesátiletá paní Helena Masaříková. Tehdy jsem jí ale nevěřil, považoval jsem to za nesmysl. Jenže později vše potvrdili další svědkové, mimo jiné i Františka Votrubová, dcera Henricha Jirkovského,“ podotýká Peter Brezina.

Díky pamětníkům se mu podařilo dohledat stopu ponorky až ke skupině českých živnostníků a četníků, kteří se po první světové válce usadili v pohraničním městečku Skalica na Slovensku, a postupně dát dohromady obrysy dosud neznámého příběhu.

Když na jaře 1939 vznikl protektorát Čechy a Morava a Slovensko vyhlásilo samostatný stát, začali přes novou hranici prchat občané pronásledovaní nacistickým režimem.

Pomáhala jim mimo jiné odbojová skupina skalických Čechů, kteří nezapomněli na své kořeny. Scházeli se ve vinohradnické boudě v Kozinách a možná právě tam – kdoví po kolikátém pohárku – se zrodila myšlenka sestrojit ponorku, jež by brázdila přísně střeženou hraniční řeku Moravu.

„Věřili, že uspějí a že ponorka bude skutečně přepravovat uprchlíky,“ je přesvědčen Peter Brezina.

Hlavou projektu se stal bednář Bohumil Mann, oblíbený výrobce vinohradnických sudů a tajný účastník protifašistického odboje. Nejvíc pomáhali obchodník Jozef Masařík, kloboučník Antonín Štěrba a čalouník Jozef Holeček.

Akátová a dubová prkna nařezali na pile Mannovi dělníci, aniž by tušili, k čemu budou sloužit. Tělo ponorky sestavil zručný bednář potají ve své dílně ve Skalici.

Kovové součástky – údajně včetně malého motoru - dodali zámečník Henrich Jirkovský a výrobce vinohradnických postřikovačů Jozef Pokorný. Vše probíhalo v utajení, o ponorce vědělo jen pár přátel.

Jednotlivé části spiklenci v noci odnosili na břeh nedalekého Baťova kanálu, kde je smontovali dohromady. Poté ponorku těžkou přes čtyři sta kilogramů odtáhli kanálem až do koryta řeky Moravy, aby vyzkoušeli, zda dokáže přepravovat lidi.

Dopadlo to katastrofálně: tvrdošíjně totiž setrvávala na hladině. „Byl to prostě sud, který se sám nedokázal ponořit ani vynořit. A ani plout rovně,“ konstatuje Boris Gol.

Při pozornějším pohledu ponorka podezřele připomínala lejtu – podlouhlou cisternu, ve které zemědělci převáželi močůvku na hnojení polí.

A chyběl jí základní stavební prvek, balastní nádrže: uzavřené dutiny v trupu, které se zaplní vodou, aby se plavidlo vůbec mohlo potopit.

Že se bez nich ponorka skutečně neobejde, zjistili skaličtí spiklenci záhy: aby ji dostali pod hladinu, ke kýlu přivázali kus betonového bloku, který se povaloval na břehu.

Pak se sice konečně zanořila, zároveň však do ní začalo proudem zatékat. Nezbývalo než odbojáře, který plavidlo testoval, rychle vytáhnout ven, aby se neutopil…

Bohumil Mann se nenechal neúspěchem odradit, a tak ponorka putovala po Baťově kanálu – zahrabaná na lodi s uhlím – na opravu.

Nakonec ji podle Petera Breziny odbojáři několikrát skutečně použili: vložili do ní ilegální tiskoviny zabalené v igelitu a přetahovali ji ze slovenského na protektorátní břeh Moravy po laně – kvůli zatékání nebylo totiž možno použít motor.

V té době už Bohumila Manna vyšetřovali slovenští četníci pro podezření ze šíření ilegálních tiskovin a z převádění pronásledovaných osob přes hranice.

A také za šikanu hlinkovce Františka Šimečka: bednář totiž ze dřeva ukradeného na stavbě fary sestavil před domem přisluhovače režimu šibenici a na ni zavěsil nápis: „Takto, Šimečku, dopadneš!“

Nakonec českého potížistu vykázali postrkem do rodné Strážnice. Ta sice ležela jen o pár kilometrů dál, ovšem už na Moravě, v okupovaném protektorátu. Což se odbojáři stalo osudným.

Byl přistižen při přepravě uprchlíků přes hranice, vězněn v Kounicových kolejích v Brně, vyslýchán a mučen gestapem a nakonec odsouzen za podvratnou protistátní činnost k trestu smrti. Dne 13. června 1942, za vrcholící heydrichiády, ho nacisté popravili.

Spolu s Bohumilem Mannem byli zatčeni další dva odbojáři, kteří o ponorce věděli: četník Ján Chaloupka, jenž o rok později zahynul v koncentračním táboře, a berní úředník Jaroslav Klemeš, jehož nacisté popravili roku 1943 v pankrácké věznici v Praze.

Mezi zbylými skalickými spiklenci zavládl strach. Nikdo ze zatčených sice při výslechu existenci ponorky neprozradil, to však ti, kdo byli na svobodě, nemohli s jistotou vědět.

Aby na ně nepadlo podezření, odtáhli plavidlo za loďkou po řece Moravě směrem ke Strážnici, zatížili kameny a potopili na dno. A to byl konec, jak alespoň doufali.

Zmýlili se. Morava rozvodněná jarním táním vyplavila vrak poblíž železničního mostu u Rohatce.

„Mohl z toho být velký průšvih, naštěstí ponorka během dvou dnů zmizela. Místní lidé ji rozebrali, než z toho stihlo gestapo udělat aféru. Dřevo se ztopilo, železo překovalo,“ konstatuje Boris Gol.

Jako sedmiletý kluk viděl ponorku na vlastní oči i bývalý kronikář Rohatce Zdeněk Bíza, který Golovi pomáhal s pátráním.

„Stál jsem přímo u ní. Nahoře měla dvě okénka utěsněná asfaltem a otevíratelné víko. Uvnitř trupu po levé straně byla páka s táhlem vedoucím dozadu, kde mohl původně být motor. Táhlo bylo vyvedeno po levé vnější straně ke kormidlu, kormidlo a motor však chyběly. Zápach uvnitř připomínal naftu, takže šlo zřejmě o diesel. V horní části byl také vývod na hadici, pravděpodobně od výfuku,“ uvedl.

K dalším pamětníkům patřil Milan Šafka, tehdy dvanáctiletý: „Ponorka byla asi tři metry dlouhá, neměla žádná okénka, jen na horní straně otvor asi šedesát centimetrů v průměru.

Uvnitř byl hrozný zápach – zřejmě hniloba – a nacházel se tam motor, zda benzinový, či naftový, nešlo zjistit. Povrch byl černý a vypadal jako omazaný smolou či něčím podobným,“ sdělil v rozhovoru s Drahoslavem Melem v občanském zpravodaji Rohatecká obec.

Do třetice popsal ponorku Jaromír Svoboda, zmíněný v úvodu článku: „Vstup byl opatřen zasklenými průzory a odklápěcím víkem. Uvnitř byl dieselmotor s náhonem do zadní části, na venkovní straně však nebyl lodní šroub ani kormidlo.“

Na souvislost záhadné ponorky se skalickým odbojem nacisté nikdy nepřišli. Tím divočejší zkazky o ní začaly kolovat: Pašovala cigarety. Šlo o špionážní plavidlo. Fungovala jako přeprava sestřelených britských letců, vozila je po Moravě z Uherského Hradiště až do Dunaje u Děvína…

Některé spekulace žijí dodnes. „Historikové mlčí o tom, že v době druhé světové války brázdila řeku Moravu skutečná ilegální ponorka. Sloužila k úkrytu vysílačky, jejímž radistou byl pravděpodobně Ing. Ladislav Lhotský.

Byla velmi výkonná, přijímala a vysílala kódované zprávy z Anglie,“ napsal Jan Galatík v článku publikovaném v Moravském historickém sborníku roku 2011.

Historikové ovšem mají dobrý důvod k mlčení. Jak si mohli pozorní čtenáři všimnout výše, výpovědi očitých svědků se poněkud rozcházejí: podle jednoho měla ponorka dieselmotor a zasklené průzory, podle jiného jen vstupní otvor. Jeden uvádí, že měřila tři metry, další zase pět. Je to pochopitelné, viděli vrak jako malí kluci a od té doby uplynulo půlstoletí.

Něco může napovědět dochované foto. Na něm je patrný zakrytý kulatý otvor (okno?), kohouty (příprava pro zatěžovací nádrže, jak se domnívá pan Bíza?) a pozůstatky lodního šroubu: kovová hřídel s tyčkami, na nichž mohly být původně upevněny dřevěné lopatky. Šroub svědčí o pohonu, jak ale dostali malým otvorem dovnitř motor? A fungovala ponorka vůbec?

Boris Gol, který pátráním okolo vraku strávil několik měsíců, není o jejím „bojovém“ nasazení příliš přesvědčený.

„Pokud by plavidlo poháněl lodní šroub, muselo by mít hloubková kormidla, která by ho stabilizovala. Jinak by se trup točil proti směru otáčení vrtule šroubu. Žádná kormidla se však nenašla. V ponorce měl být také údajně motor s vývodem spalin. Jenže princip ponorky spočívá v tom, že ji není vidět. Sloup kouře vycházející z vody by pozornosti pohraničních stráží určitě neušel,“ argumentuje.

Nepříliš pravděpodobná je také teze o vysílačce. Radioamatér Lhotský, kterého zmiňuje Jan Galatík, sice skutečně existoval – byl popraven dva dny po Bohumilu Mannovi –, jmenoval se však Vladimír, nikoli Ladislav, a žil a pracoval v Brně. Pravděpodobnost, že by odtud jezdil vysílat do ponorky v řece vzdálené více než sedmdesát kilometrů, je mizivá. Proč by to dělal?

„Určitě existovala spousta jednodušších způsobů, jak něco nebo někoho propašovat přes hranici. Sestřelený pilot by řeku prostě přeplaval. A tiskoviny stačilo zabalit do igelitu a přetáhnout po laně. Tak na co ponorku? Myslím, že s odbojem neměla nic společného, spíš šlo o recesi. Nebo o zábavu z doby před okupací. Za heydrichiády to ovšem mohlo ohrozit celou vesnici, stačí vzpomenout na Lidice. Němci zabíjeli za daleko menší věci,“ uzavírá Boris Gol.

Nejasností zůstává spousta a většina pamětníků už nežije. Jedno je však jisté: tři skaličtí živnostníci zaplatili za účast v odboji proti Němcům životem ať už s ponorkou, nebo bez ní. A to zasluhuje úctu.