Představitel reálpolitiky Kissinger se dožívá 100 let

Byl architektem mírových dohod mezi Izraelem a arabskými zeměmi po jomkipurské válce. V obou případech uplatňoval pingpongovou čili kyvadlovou diplomacii, kdy navštěvoval obě znepřátelené strany, až je dovedl k dohodě.

Kissinger prosazoval politiku détente, tedy uvolnění. Byl přesvědčen, že vstřícné kroky vůči Sovětskému svazu přinesou výsledky v podobě snížení napětí. Stál za prvními odzbrojovacími dohodami mezi SSSR a USA o omezení strategických jaderných zbraní SALT 1, kterou nahradily postupně smlouvy SALT 2 a START, a protiraketové obrany ABL, kterou Američané vypověděli až v novém tisíciletí.

Paradoxně mír ve Vietnamu, za jehož dojednání dostal Nobelovu cenu míru, vydržel jen dva roky, než vojáci komunistického Vietnamské demokratické republiky ovládli Jižní Vietnam.

I mnoho dalších jeho kroků bylo sporných – jako obětování Východního Timoru Indonésii nebo podpora pákistánského diktátora Jahji Chána během bangladéšské války za samostatnost, která měla genocidní charakter. Rozhodnutí bombardovat Kambodžu zase vedlo k nástupu Rudých Khmerů.

Kissingerovy názory stále vyvolávají pozornost a kontroverze. Je z nich pořád patrné, že je zastáncem reálpolitiky, kdy jdou stranou ideje v zájmu udržení stability a zabránění světovému konfliktu, kterého se jako pamětník druhé světové války obává nejvíce.

Tento jeho přístup pobouřil loni Ukrajince, protože navrhl vrátit situaci před 24. únor, kdy byla napadena, což by znamenalo ponechat Rusku Krym a část Donbasu. Pak sice své názory korigoval, ale před pár dny řekl, že si nemyslí, že veškerou vinu nese Putin. Za nerozumné považoval nabídky Kyjevu vstoupit do NATO, i když se nyní domnívá, že by bylo bezpečnější, kdyby silně vyzbrojená Ukrajina byla v Alianci, než aby se mohla rozhodovat úplně sama.

Varuje, že svět je nyní na pokraji války, protože ani USA, ani Čína nemají mnoho prostoru pro politické ústupky. Obě strany by měly zmírnit rétoriku a říci si, že mohou zničit lidstvo, a proto budou jednat zdrženlivě. Washington by se podle něj také neměl snažit o změnu režimu v Pekingu. Jeho pád by mohl Čínu uvrhnout do chaosu.

Právě Kissinger přitom přistoupil při jednáních na požadavek Pekingu uznat jen jednu Čínu a neumožnit Tchaj-wanu samostatné zastoupení v OSN.

Kissinger je velkým odpůrcem války, protože druhou světovou sám zažil. Narodil se 27. května 1923 v německém Fürthu. Židovské rodině ovšem nezbylo než v roce 1938 emigrovat do USA. Byl pilným a úspěšným studentem, přestože musel současně se studiem pracovat. V roce 1943 však byl povolán do armády a zařazen k 84. pěší divizi. Tam byl zařazen ke zpravodajské jednotce, protože si vojenský poradce všiml, že umí dobře německy. Účastnil se riskantních zpravodajských operací při německém protiútoku v Ardenách. Pak dostal za úkol spravovat Krefeld, načež byl přeřazen ke kontrašpionážní službě CIC. V Hannoveru pátral po gestapácích a dalších nacistech a v hesenském kraji Bergstrasse měl na starosti denacifikaci.

V padesátých letech dostudoval a věnoval se otázce velmocenské politiky a restauraci řádu po porážce Napoleona mezi lety 1814 a 1822, zejména jednáním rakouského kancléře Klemense von Mettericha, o čemž pojednává jeho první kniha.

V šedesátých letech působil jako poradce pro zahraniční politiku v týmu newyorského republikánského guvernéra Nelsona Rockefellera, který opakovaně neúspěšně usiloval o kandidaturu na prezidenta. Když Rockefeller neuspěl ani v primárkách 1968 a prezidentské volby vyhrál Richard Nixon, vybral si Kissingera jako svého národního bezpečnostního poradce. Kissinger v této roli začal definovat americkou politiku ještě předtím, než se v září 1973 stal ministrem zahraničí.

Jeho prvním úkolem bylo ukončit válku ve Vietnamu. Richard Nixon vyhrál jen proto, že slíbil stahování z Vietnamu. Už v lednu 1969 oznámil, že se zasadí o mír, a začal se stahováním amerických vojáků v rámci vietnamizace, kdy měli tíhu bojů převzít jihovietnamští vojáci. Protože oficiální rozhovory nepřinášely úspěch, problémy se neřešily na mírové konferenci, ale při tajných setkáních Kissingera a severovietnamského generála Lê Đức Thoa, kteří spolu poprvé jednali 4. srpna 1969 v Paříži.

Průlom však přišel až v roce 1972, kdy severovietnamské jednotky postoupily, ale úplného vítězství nedosáhly. Tho 8. října 1972 souhlasil s tím, že u moci zůstane jihovietnamská vláda, k podpisu dohody se však neměl. Až další vlna bombardování Severního Vietnamu přiměla Hanoj 27. ledna 1973 podepsat mírovou dohodu. Kissinger i Lê Đức Thọ za ni dostali Nobelovu cenu míru, mír však nenastal. Vietnamská demokratická republika zahájila na konci roku 1974 ofenzivu a 30. dubna 1975 padl Saigon.

Větší úspěch přinesla další aktivita Kissingera a Nixona, kteří se rozhodli změnit politiku vůči komunistické Číně. Za klíčové považovali rozbít její spojenectví se SSSR, které se rozpadalo po střetech mezi čínskými a sovětskými vojáky na řece Ussuri v březnu 1969. V dubnu 1970 Nixon a Kissinger slíbili Čankajškovi, že nikdy neopustí Tchaj-wan a nepřistoupí na žádný kompromis s Mao Ce-tungem. O rok později Kissinger navštívil dvakrát Peking, přičemž červencová cesta byla tajná. Kissinger na ní jednal s premiérem Čou En-laiem. Hlavním tématem byla Tchaj-wan, Čínská lidová republika požadovala uznání toho, že Tchaj-wan je její součástí. Kissinger s tím nakonec souhlasil, takže padla idea amerického velvyslance v OSN George Bushe, aby Spojené národy uznaly obě Číny.

Když 21. února 1972 přiletěl Nixon do Pekingu, změnilo se politické uspořádání ve světě. Čínu přestal v OSN zastupovat Tchaj-wan, Čínská lidová republika se stala členskou zemí OSN i stálým členem Rady bezpečnosti. Současně tiše pomáhala Američanům oslabovat SSSR. Čína ovšem sledovala vlastní cíle, jak se s lety ukazuje stále jasněji. Kdyby Kissinger nepřistoupil na požadavek Čou En-laje, byla by dneska situace Tchaj-wanu jiná.

Jedním z největších úspěchů bylo podepsání smluv o omezení jaderných zbraní SALT 1 a dohoda o omezení antiraket ABM. Jednání měla začít ještě za Nixonova předchůdce Lyndona Johnsona, ale byla odložena kvůli invazi do Československa. SALT 1 omezující počet odpalovacích zařízeních balistických raket na tehdejší počet byla podepsána 26. května 1972. Nová odpalovací zařízení balistických raket na ponorkách bylo možné vyrábět jen v případě, že se rozmontoval stejný počet starších, ať už na ponorkách, nebo těch pozemních. Omezen byl i počet ponorek nesoucích balistické střely na padesát na každé straně s tím, že mohou mít maximálně 800 odpalovacích zařízení.

V roce 1975 se také konala Helsinská konference o bezpečnosti a spolupráci, kde byly uznány teritoriální a politické poměry v Evropě. Sovětský svaz však musel na konferenci přijmout představy Západu o lidských právech a základních svobodách ve formě tzv. třetího koše závěrečného aktu. Ten pomohl disentu.

Kissinger se také významnou měrou podepsal na urovnávání arabsko-izraelského konfliktu a na rozbití jednotné fronty arabských zemí. Angažoval se při dojednávání příměří během jomkipurské války, která začala 6. října 1973 arabským útokem na Izrael. Kissinger 12. října letěl do Moskvy, jednání chtěl maximálně zdržovat, aby Izraelci mohli postoupit co nejblíž ke Káhiře, ale to se mu nepovedlo, protože Nixon prozradil Brežněvovi, že má plný mandát dohodu dojednat sám. Situaci navíc komplikovalo ropné embargo, které Saúdská Arábie vyhlásila, když Nixon oznámil poskytnutí pomoci Izraeli.

Kissinger tehdy uplatnil pingpongovou diplomacii, když létal mezi Damaškem, Káhirou a Tel Avivem se snahou dotlačit všechny ke kompromisu. Původně více sázel na Sýrii, ale Hafíz Asad neměl chuť ustoupit. Naopak egyptský prezident Anvar Sadat byl ochotný k dohodě, pokud se Izraelci stáhnou ze Sinaje. Kissinger dokázal Izrael přesvědčit, aby to udělal, neboť je to pro něj výhodné. Položil tak základy dohody z Camp Davidu mezi Izraelem a Egyptem, která byla podepsána za prezidenta Jimmyho Cartera 17. září 1978.

Rozdělil arabský svět, který byl do té doby jednotně protiizraelský, což byl jeden z jeho největších úspěchů.