Masakr na olympiádě v Mnichově

Osm členů palestinské teroristické skupiny Černé září s batohy na zádech přelezlo 5. září 1972 o půl páté ráno plot olympijské vesnice. Nikdo jim v tom nebránil, protože v rámci otevřenosti byl dozor jen minimální. Dostat se dovnitř jim pomohli kanadští sportovci, kteří se vraceli pozdě a mysleli si, že skupina má stejný problém.

S batohy plnými automatických pušek, pistolí a granátů vnikli Palestinci do bloku na ulici v olympijské vesnici Connollystraße 31, kde byli ubytováni izraelští sportovci. Dveře nemuseli vylamovat, protože dva ze skupiny, její šéf Luttíf Afíf zvaný Ísá (Ježíš) a Júsuf Nazzál zvaný Tony pracovali ve vesnici a pořídili si kopii klíčů.

Podivný zvuk, jak se jim nedařilo hned otevřít, probral rozhodčího zápasníků Josefa Gutfreunda. Když viděl na chodbě maskované muže se zbraněmi, tak zakřičel, aby varoval ostatní, a vrhl se ke dveřím, které svou váhou 135 kg zablokoval. Zachránil tím život trenérovi vzpěračů Tuvju Sokolovskému, který utekl oknem.

Zraněného trenéra zápasníků Moše Weinberga teroristé donutili, aby je dovedl k dalším sportovcům. Odlákal je od druhého apartmánu s tím, že tam spí cizinci, což nebyla pravda, a zavedl je k třetímu apartmánu, protože doufal, že by zápasníci mohli Palestince přemoci. To se ale nestalo, protože byli rozespalí. Večer výprava navštívila představení Šumaře na střeše se Šmuelem Rodenským v hlavní roli.

Weinberg nakonec jednoho útočníka srazil na zem a dalšího bodl nožem na ovoce, což umožnilo utéci přes podzemní garáž dalšímu členovi izraelské výpravy Gadovi Cabarimu. Pak ale další terorista střelil trenéra do tváře.

Útočníkům se postavil i vzpěrač Josef Romano, veterán šestidenní války. Jednoho zranil, než byl střelen do břicha. Bez pomoci zemřel. Palestinci se nakonec zmocnili devíti sportovců, z nichž nejmladší zápasník Mark Slavin byl teprve osmnáctiletý. Všem spoutali ruce a vždy čtyři svázali k sobě. Nejtěžšího Gutfreunda přivázali k židli. Mrtvého Romana nechali ležet pro výstrahu na podlaze, stejně jako Weinberga.

Z druhého pokoje se podařilo uniknout chodci Šaulovi Ladanymu, který přežil holocaust. Dostal se do pokojů Američanů a tam o přepadení informoval amerického kouče Billa Bowermana. Uniknout se podařilo ještě pěti jeho spolubydlícím: dvěma střelcům, dvěma šermířům a šéfovi izraelské výpravy Šmuelu Lalkinovi.

Současně upozornila ve 4:50 uklízečka telefonicky ostrahu, že slyšela výstřely. Kolem páté ráno už o přepadení věděl mnichovský policejní prezident Manfred Schreiber, který nařídil vesnici uzavřít. Postupně byli informování ministr vnitra Hans-Dietrich Genscher, kancléř Willy Brandt, ministr zahraničí Walter Scheel a izraelský velvyslanec Eljašiv Ben Horin.

Palestinští útočníci v 5:10 sdělili, že požadují propuštění 234 vězňů v Izraeli, většinou Palestinců, a také dvou německých teroristů z Frakce Rudé armády (RAF) Andrease Baadera a Ulrike Meinhofové. Požadovali jejich bezpečný odchod do Egypta. Aby ukázali své odhodlání, vyhodili z okna Weinbergovo tělo. Požadavky měly být splněny do devíti hodin, jinak zabijí každou hodinu jednoho rukojmího.

Izraelská vláda však odmítla vyhovět, aby se terorismus nestal formou vymáhání požadavků. „Kdybychom se vzdali, žádný Izraelec nikde na světě by nemohl mít pocit, že je jeho život v bezpečí,“ řekla premiérka Golda Meirová a vyzvala další země, aby pomohli sportovce zachránit.

Němci, pro něž bylo velmi nepříjemné, že na území Spolkové republiky jsou zadržováni jako rukojmí Židé, nabídli, že zadržené sportovce vymění za německé dobrovolníky, to však Palestinci odmítli, stejně jako neomezené množství peněz. Na nabídky odpověděli slovy: „Peníze pro nás nic neznamenají, naše života pro nás nic neznamenají.“

Neuspěla ani snaha dvou egyptských členů Arabské ligy a egyptského člena Mezinárodního olympijského výboru přesvědčit únosce, aby rukojmí propustili. Němcům se však podařilo přesvědčit únosce, aby opakovaně prodloužili lhůtu, do kdy požadují splnit své požadavky.

V 10:45 byla vytvořena krizová komise, jejímiž členy byli i Genscher a Schreiber.

Navzdory útoku pokračovaly i soutěže, až dvanáct hodin po vraždě prvního atleta byly hry přerušeny.

Protože Němci věděli, že se požadavky nepodaří splnit, připravovali zásah proti teroristům, i když neměli žádnou speciální jednotku. Do olympijské vesnice vyslali kolem půl páté odpoledne 38 policistů převlečených za sportovce, kteří měli prolézt větrací šachtou a zabít teroristy. Jenomže někteří měli helmy a záběry chystaného zásahu se objevily v televizi, kterou teroristé sledovali. Ísá varoval, že zabije dva rukojmí. Policisté se proto stáhli.

Protože vyjednavači chtěli mít potvrzeno, že rukojmí žijí, trenérům šermířů a střelců Andremu Spitzerovi a Kehatu Šorovi bylo umožněno jít k oknu a promluvit s Němci. Únosci na ně mířili zbraněmi. Když se Spitzer pokoušel odpovědět na jednu otázku, praštili ho pažbou automatu a odtáhli od okna.

Palestinci pak umožnili i setkání s unesenými, do místnosti, kde byli drženi, pustili Hanse-Dietricha Genschera a starostu olympijské vesnice Waltera Trögera. Oba si všimli, že rukojmí byli biti a David Berger má dokonce postřelené rameno. Protože viděli pět únosců, bralo se to pro plánovanou akci za jejich skutečný počet, i když se ukázalo, že je jich osm.

Nakonec útočníci přišli s požadavkem, že chtějí i s rukojmími odletět do Káhiry. Němci jim to slíbili, byť egyptský premiér jasně řekl, že si jeho země nepřeje být zatažena do únosu. Přesun na letiště nabízel další šance na osvobození rukojmích.

Němci původně chtěli zasáhnout ve chvíli, kdy půjdou únosci i s rukojmími k vrtulníkům přes podzemním garáže, kde rozmístili odstřelovače. Ísá si však rozhodl cestu prověřit a se Schreiberem, Genscherem a Trögerem na mušce si cestu prošel. Hluk, jak se odstřelovači plazili zpod aut pryč, Ísu zneklidnil a rozhodl, že je musí k vrtulníkům odvézt autobus. Ten přijel v deset večer a Ísá si s baterkou v ruce zkontroloval jeho posádku.

Ve 22:06 teroristé opustili olympijskou vesnici. Nasedli do dvou vrtulníků Bell UH-1, které je převezly na leteckou základnu NATO Fürstenfeldbruck, i když teroristé chtěli na civilní letiště Riem, ale nechali se přesvědčit, že vojenská základna bude vhodnější

Na letiště Němci rozmístili pět policistů, kteří měli sloužit jako ostrostřelci, tři na střeše kontrolní věže, jeden byl na zemi a poslední za malou signální věží. Žádný z nich však neměl speciální odstřelovačský výcvik – byli vybráni, protože chodili do střeleckého klubu. Neměli ani odstřelovačské pušky, jen běžné Heckler & Koch G3 s efektivním dostřelem 650 m bez speciální optiky a zařízení pro noční vidění.

Zákon přijatý po druhé světové válce neumožňoval do akce nasadit vojáky a Německo nemělo speciální zásahovou policejní jednotku. Protiteroristická GSG9 vznikla až na základě zkušeností z mnichovské olympiády

V připraveném Boeingu 727 čekalo dalších 16 policistů, oblečených do uniforem posádky a stevardů. Policisté však byli nakonec staženi, aniž by o tom byl informován velitel zásahu, a zůstala jen pětice střelců, protože se předpokládalo, že na pět únosců budou stačit.

Vrtulníky však přistály tak, jak byli piloti zvyklí, tedy předkem k věži, a ne bokem, aby mohli ostrostřelci zasáhnout únosce. Ísá a Tony zamířili k letadlu, zatímco další dva teroristé mířili na hlavy pilotů vrtulníků. Když teroristé zjistili, že boeing je prázdný, došlo jim, že je to past, a běželi zpátky k helikoptérám. Jeden ze střelců bez rozkazu vypálil, ale místo, aby zasáhl Ísu, trefil do stehna Tonyho. Palba nezačala současně, protože policisté neměli vysílačky.

Nařízena byla až v 11 večer.

Dva teroristy, kteří mířili na hlavy pilotů vrtulníků se podařilo zlikvidovat, tudíž piloti mohli utéci. Zbylí teroristé se schovali za helikoptérami a rozstříleli většinu světel na letišti. V přestřelce byl zabit na věži policista Anton Fliegerbauer. V tu chvíli by byly potřeba posily v obrněných transportérech, jenomže ty uvázly v zácpě cestou na letiště.

Rukojmí zůstávali ve vrtulnících, byli přivázaní, Ísá tak mohl zblízka zastřelit tři rukojmí Sprignera, Halfina a Friedmana, Bergera jen postřelil dvěma ranami do nohy, jenomže i on byl přivázaný a nemohl se dostat z vrtulníku, do kterého terorista hodil granát. Vzpěrač se udusil kouřem.

Další terorista ranami zblízka zabil v druhém vrtulníku Gutfreunda, Šora, Slavina a Spitzera i Šapira.

Na letištní ploše se v přestřelce podařilo zabít Ísu, který dál střílel po policistech. Tři teroristy se podařilo dopadnout na letišti. Byli jimi Džamal Al-Gháší, Muhammad Safadí a Adnán Al-Gháší, který dokonce vyvázl bez zranění. Tony se sice dostal z letiště, ale po čtyřiceti minutách ho vyčenichali policejní psi. Byl zabit v přestřelce. V půl druhé ráno bylo po všem.

I když se původně objevila informace, že sportovci vyvázli, záhy bylo potvrzeno, že byli zabiti. Oběťmi útoku se stali Josef Gutfreund, Amicur Šapiró, Andrej Spitzer, Kehat Šor, Jakov Sprinter, Moše Weinberg, David Berger, Eliezer Halfin, Mark Slavin, Josef Romano a Zeev Friedman.

Hry byly přerušené na 34 hodin a pak se v soutěžích pokračovalo. Večer 6. září se konala tryzna na olympijském stadionu, jíž se účastnilo 80 000 diváků a tři tisícovky sportovců. Účastnily se jí rodiny několika obětí – vdova po Spitzerovi Ankie a matka Moše Weinberga a jeho bratranec Edward Carmel Eliaš, který na stadionu dostal infarkt.

Teroristé soudu unikli

Tři zadržení teroristé čekali v Mnichově na soud, před kterým však nestanuli. Byli propuštěni (jako výkupné), když bylo 29. října uneseno letadlo Lufthansy z Damašku do Frankfurtu. V Libyi je vítali jako hrdiny, ale nadšení ochladlo, když se ukázalo, že jsou napojení na levicovou Lidovou frontu pro osvobození Palestiny. Safadí zřejmě zemřel v libanonské občanské válce, Adnán Al-Gháší podlehl v Dubaji koncem sedmdesátých let srdeční vadě. Džamal Al-Gháší přežil.

Izrael na útok odpověděl 8. září nálety na palestinské tábory v Libanonu a Sýrii, při nichž bylo zabito na dvě stě radikálů a desítka civilistů. Tábory sice provozovala Organizace pro osvobození Palestiny, a ne Černé září, obě organizace však byly provázané.

Krátce poté padlo rozhodnutí, že se vystopují a zlikvidují všichni lidé zapojení do útoku v olympijské vesnici. Operaci Boží hněv bylo vyčítáno, že byla formou pomsty, ale hlavním cílem bylo odradit teroristy od opakování podobných útoků. Likvidace každého člověka zapleteného do útoku byla jednotlivě schvalována a prováděla ji zvláštní jednotka Mossadu Cesareje. Už 16. října 1972 zabila v Římě vůdce Černého září Waila Za'ajtiru.

V Paříži byl 8 prosince 1972 náloží nastraženou v bytě zabit neoficiální zástupce Organizace pro osvobození Palestiny Mahmúd Hamšárí, který stál za pumovým útokem na letadlo Swiss Airu z Curychu do Tel Avivu z 21. února 1970. Hamšárího pařížský byt byl považován za skladiště zbraní Černého září. Další obětí se stal vyslanec OOP na Kypru Husajn al-Šír, který byl zabit explozí nálože 25. ledna 1973. Iráčan Basil Kubajsí byl zastřelen v Paříži cestou od prostitutky 6. dubna. Plánoval některé atentáty a zajišťoval výbušniny pro marxistickou Lidovou frontu pro osvobození Palestiny.

Izraelští agenti nelikvidovali jen radikály spojené s útokem v Mnichově a Černým zářím, ale v rámci operace i špičky palestinských organizací zapletených do různých teroristických činů, zejména atentátů a únosů letadel.

Jejich odvetě však unikl Abú Daúd, který se považuje za autora plánu útoku, dostal se totiž do zemí východního bloku. Byl sice v roce 1981 postřelen ve varšavském hotelu, ale přežil a zemřel až v roce 2010 v Damašku na selhání ledvin. Ve své autobiografii uvedl, že útok financoval dnešní předseda palestinské samosprávy Mahmúd Abbás a že měla podporu šéfa OOP Jásira Arafata.

Konec velkých atentátů a únosů

Likvidace špiček palestinského hnutí ale přinesla výsledky, s únosy letadel a atentáty přestali.

K atentátům a únosům letadel se Palestinci uchýlili po porážce arabských zemí v šestidenní válce, kdy Izrael získal celý Sinajský poloostrov i Golanské výšiny. K útokům v Izraeli se Palestinci nedokázali dostat, operovali jen na okupovaných územích, a tak menší a slabší Lidová fronta pro osvobození Palestiny podnikla od roku 1968 do konce šedesátých let celou řadu teroristických akcí, při nichž se zaměřovala zejména na únosy letadel, a to nejen strojů izraelské společnosti El Al, ale také francouzské nebo německé, či zahájili palbu do cestujících na letištích v Izraeli

Čtyři roky po mnichovské olympiádě však přišel soumrak únosců letadel. Příslušníci Lidové fronty pro osvobození Palestiny spolu se členy německé teroristické skupiny Baader Meinhofová unesli 27. června 1976 stoj Air France letící s 250 cestujícími z Izraele přes Atény od Paříže. Letadlo zamířilo do Ugandy, kde přistálo o den později. Část rukojmí propustili, ale Židé na palubě zůstali. Ugandský prezident Idi Amin dal únoscům zbraně a poskytl jim na ochranu vojáky. Ani to však nepomohlo. Izrael vyslal na ugandské letiště do Entebe speciálně vycvičené komando dvou set mužů, kteří osvobodili zbylé rukojmí. Jen tři z nich zahynuli spolu se sedmi únosci a dvaceti ugandskými vojáky. Komando také zničilo několik ugandských vojenských letadel.