Článek
Ať už je historická pravda jakákoli, jisté zůstává, že mohutná budova, která utrpěla fatální šrámy ve 20. století, konkrétně roku 1944 při válečných náletech, přičemž k roku 1968 byla srovnána se zemí úplně, nepřestává svou historií fascinovat.
V loňském roce navíc definitivně padla i kontroverzní novostavba tzv. Domu Sovětů, která po historicky zásadním roce 1968 „hrdě nahradila“ původní trosky gotického hradu, z něhož zůstalo po britském bombardování Královce (Königsbergu) v srpnu roku 1944 takřka jen ohořelé obvodové zdivo.
Rudá armáda na místě v dubnu 1945
Další škody napáchala Rudá armáda, pobývající v místě v květnu 1945. Podle závěrů postupimské konference připadl Královec po válce SSSR a v roce 1946 byl přejmenován na Kaliningrad podle komunistického politika Michaila Kalinina.
Hrad vystřídal „zahrabaný robot“
Kdysi legendární stavbě hrozilo každým dnem zřícení pozůstalé hradní věže. Vzhledem k tomu, že původní gotická stavba byla pro nový režim cosi jako symbol pruského militarismu, rozhodl tehdejší generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu L. I. Brežněv o řízeném odstřelu. Za záchranu původní památky se tehdy sice přimlouvala řada intelektuálů, ovšem marně.
Gotickou stavbu nakonec nahradil dobový Dům Sovětů (stavba započala roku 1970), lidmi přezdívaný „zahrabaný robot“, sloužící administrativním účelům, ale ani ten na „prokletém“ místě dlouho nevydržel.
Problémy s dostavbou „luxusnějšího paneláku“ se během let stupňovaly, přičemž v 90. letech přišlo výrazné zájmové ochlazení a záhy neobydlená budova chátrala.
Nur für den Fall, dass es einmal Probleme mit diesem Twitter-Kanal geben sollte, könnt Ihr mir zur Sicherheit auch auf Telegram folgen: https://t.co/cnVwQhM1ed
— Die ganze Geschichte (@GanzeGeschichte) June 4, 2025
Königsberg vor und nach der sowjetischen Eroberung.
Tatsächlich müsste das auch dieselbe Perspektive sein, denn das… pic.twitter.com/RazuioQCgL
Nahoře „zahrabaný robot“, dole hrad
O jakési vylepšení se ruská čtvrť Altstadt sice pokusila ještě v roce 2017, aby jen pár let poté došlo roku 2024 k jeho definitivní demolici.
Mohl tam Přemysl Otakar II. být?
Vraťme se však zpět na začátek. Ne že by neměl markrabě moravský, vévoda rakouský, korutanský i štýrský a markrabě kraňský, král český z rodu Přemyslovců dost výjimečné postavení, ale všeobecně se má za to, že možnosti být nejen králem českým, ale posléze i římskoněmeckým, byl Přemysl Otakar II. nakloněn. Zda byl ke kandidatuře skutečně vyzván, je sice mnohými vědci považováno za přinejmenším nejisté, nicméně jeho snahu o určité zviditelnění se velkými činy pominout nelze.
Za jeden z nich lze považovat i jeho křížové výpravy, konkrétně výpravu do Pruska, dnešní ruské Kaliningradské oblasti, a sice do území mezi dnešní Litvou a Polskem. K tomu, aby mohl český král svou vládu rozšířit i na rakouské země, potřeboval oslnit minimálně hlavu katolické církve, toho času papeže Inocence IV., což se zpočátku svým způsobem dařilo.
Právě proto vedla jedna z jeho výprav do oblasti jihovýchodního Baltu, tou dobou hojně obývané pohanskými Prusy, kde bylo zapotřebí pomoci tehdejšímu, na počet menšinovému německému obyvatelstvu. Panovník zde v roce 1254 vydal slavnostní privilegium Řádu německých rytířů, s nímž jen o rok později, a sice po připadnutí poloostrova Sambie křižákům (1255), na místě hradu Tuwangste, připisovaného pohanskému bohu Perkunovi, ideově založil hrad nový, nesoucí hrdý název Regiomontium (Králova Hora)…
Potud by příběh dával jasný smysl. Jenže důležité je uvědomit si vedle něj i časovou osu tehdy aktuálních událostí, z nichž už vyplývá, že samotné výstavby Královce a patrně ani jeho fyzického založení se panovník pravděpodobně už neúčastnil.
„Strategickou oporou řádové moci v Pobaltí se měla stát nová pevnost, nazvaná po českém králi Královec. Sám Otakar měl navrhnout místo, kde by ji měli němečtí rytíři založit. To je ale fikce, neboť se z časových důvodů aktu založení města a hradu Královec nemohl osobně zúčastnit,“ uvedl ve své knize o Přemyslu Otakarovi II. jeden z předních znalců dějin středověku, historik Josef Žemlička.
Především proto, že v čase založení Královce byl panovník patrně již nějakou dobu na cestě zpět do Evropy, kde ho čekala účast na pohřbu nečekaně zesnulého papeže Inocence IV.
A území, které nebylo nikdy pod správou českých zemí, čekala historie docela jiná. Přesto je obdivuhodné uvědomit si, jakými způsoby se jej král železný a zlatý snažil získat.
„Přemysl Otakar II. stál v čele křížové výpravy, ale trvalé zisky nezískal. O Královci pravděpodobně uvažoval jako o strategickém bodě a zřejmě i dal souhlas k založení pevnosti, ze které pak vyrostlo město Královec,“ domnívá se o dávné události historička z Univerzity Karlovy Eva Doležalová.
Ačkoli je tedy Královec se jménem panovníka dodnes neodmyslitelně spjat, některé události úplně časově nesedí.
Přemysl Otakar II. padl roku 1278 na Moravském poli, když hájil zájmy svého rodu proti Habsburkům.
Jako „první vlaštovka“ každopádně vznikla na místě hradu malá dřevěná pevnost, která již k roku 1257 začala s postupem času získávat podobu hradu.
Významněji byl objekt přestavěn až o necelých sto let později, a sice ve 14. století, po začlenění Královských Prus do Polska, kdy se hrad stal od roku 1457 hlavním sídlem velmistra křižáckého řádu.
Spjat je také s působením šlechtice Jana Blankenštejna z Vartenberka, který působil jako hejtman hradu. O necelých dalších sto let později (1525), a sice po sekularizaci Pruska, byl pak Královec sídlem pruských knížat.
Důstojného využití se dočkal i mnohem později. V období před druhou světovou válkou zde byly např. umístěny exponáty z muzea pruských sbírek, čítající přibližně 240 000 položek, včetně známé tzv. Jantarové komnaty.
Gotický Královec pamatoval rovněž i korunovace a slavnostní obřady, mj. korunovaci krále Wilhelma I. v roce 1861 či Fridricha I. z roku 1701.
Hrad byl plně funkční až do pokročilého 20. století. Osudným se mu však stala nejen druhá světová válka, ale nakonec i následná neochota nově nastupujícího režimu významnou gotickou památku obnovit.
