Jisté vítězství, nejasná budoucnost. V Postupimi se projednával i odsun Němců

Postupimská konference měla za úkol vyřešit řadu konkrétních problémů na konci války, především jak nakládat s poraženým Německem. Šlo o důslednou denacifikaci, tedy rozpuštění veškerých nacistických organizací, důslednou demilitarizaci, dekartelizaci, decentralizaci a demokratizaci.

Co se týká demokratizace, byly představy obou rodících se pólů budoucí studené války diametrálně odlišné, což vedlo k postupnému vytváření východní zóny jako budoucího samostatného státu a na západě k propojení západních zón. Po dramatických peripetiích z let 1948 a 1949, zmínil bych především blokádu západních sektorů Berlína, vše vrcholí v září a říjnu 1949 vytvořením dvou samostatných německých států. Ale řešily se tam i další otázky včetně osudu německých menšin v několika zemích, ať už se to týká Polska, Československa nebo Maďarska.

Někteří zdejší národovečtí představitelé zdůrazňují, že o odsunu rozhodla postupimské konference a že my jsme s ním neměli nic moc společného, protože opět rozhodly velmoci a my jsme museli plnit jejich vůli. To je úplné převrácení příčin a následků. Československé vedení mělo už za války zájem o vysídlení německé menšiny a pokud možno i té maďarské. Často se zmiňuje Edvard Beneš, ale ten nebyl nejradikálnější. On zpočátku uvažoval, že bychom se dokonce hraničních výběžků s téměř čistě německým obyvatelstvem zbavili a že by uvnitř Československa vznikly německé župy, kam by byla přestěhována část německého obyvatelstva.

Pro metodu odsunu jakožto principu řešení získal v roce 1942 podporu Británie a následně Sovětského svazu i Spojených států. Tlak ze strany československého vedení na tento způsob řešení rostl. Současně narůstal počet těch Němců, kterých bychom se chtěli zbavit. V polovině roku 1945 už začínalo být zřejmé, že bychom se nejraději zbavili úplně všech, což začaly chápat i západní mocnosti. Beneš byl znovu a znovu varován, ať se nic neděje dřív, než se velmoci definitivně dohodnou na procesu a jeho právních mantinelech.

Divoký odsun do sovětské okupační zóny začal velice záhy po skončení války. Dnes už víme jednoznačně, že sovětští vojenští velitelé měli příkaz mu nechávat volný průběh. Ačkoliv Stalin říkal v Postupimi, že žádný takový příkaz není. Otázku položil Churchill s poznámkou, že podle jeho informací už bylo pár tisíc Němců vyhoštěno na základě československo-sovětské dohody. Stalin se od toho distancoval, že žádná taková dohoda neexistuje. Zároveň řekl, že velká část Němců už vyhnána byla – z československé iniciativy.

Churchill na to reagoval, že pokud ví, tak to tak úplně není. Naléhal, aby odsun dostal rámec dohody tří mocností. A to se také stalo. Německá menšina měla být odsunuta ze tří zemí – z Československa, Polska a Maďarska, spořádaně a na základě předchozí dohody čtyř stran v rámci Spojenecké kontrolní rady pro Německo. Dokonce jsou ty tři země vyzvány, aby divoký odsun pozastavily, než se všechno připraví. Náš tehdejší premiér Zdeněk Fierlinger nejprve odbojně tvrdil, že nic nemůžeme zastavit, naopak musíme využít situace, že Sověti Němce přijímají. Jakmile byla dohoda uzavřená, tak Sověti zase změnili svůj postoj.

Měli problém, že se jim do sovětské zóny valí stovky tisíc Němců, které je potřeba uživit a někde ubytovat, což nechtěli v tak horečném tempu řešit. Po postupimské konferenci sice maršál Žukov konkrétně v komunikaci s československými představiteli říkal – když tak to provedeme sami. Když však českoslovenští představitelé navrhli, že by se tedy dal na dva měsíce stop stav a pak že by se vyhnalo dalších 200 tisíc Němců, Žukov to odmítl. Divoký odsun byl přidušený a pak v podzimních měsících úplně zastavený.

Organizovaný odsun odstartoval na začátku roku 1946, kdy byla největší část Němců odsunuta do americké zóny. Úhrnem to činilo o něco více než do té sovětské – pokud tedy započítáme i ty „divoce“ vyhnané, jejichž počet ovšem neznáme přesně.

Málo se zmiňuje, že neměl zájem, aby odsun nebo vyhnání dostaly nějaký čtyřstranný právní rámec. Přál si, aby se vše dělo v sovětské režii a aby Československo bylo za odsunutí Němců vděčno jenom Sovětskému svazu.

To je taky potřeba zmínit. Stovky tisíc mrtvých, o nichž mluvili v letech studené války někteří představitelé landsmanšaftu nebo jiných německých emigrantů, jsou nadsazené číslo. I počet 20 až 30 tisíc mrtvých, na kterém se v 90. letech shodla česko-slovensko-německá komise historiků, je dostatečně hrůzostrašné číslo.

Proto jsem říkal, že se do sovětské zóny valí stovky tisíc Němců. Nebyli to jen ti z Československa, ale i ti z Polska, odkud se přesunuly celé komunity. Z Breslau, tedy z Wroclawi, jsou vyháněni Němci do sovětské okupační zóny a do Wroclawi se přesunuji Poláci ze Lvova. Jsou to grandiózní přesuny.

Byly tam odmítnuty některé sovětské žádosti o územní zisky. Třeba v severní Africe si Sověti přáli část středomořského pobřeží. Stejně tak si přáli mít svůj prostor v úžinách Dardanely a Bospor, což je leitmotiv imperiální ruské politiky předchozích staletí. Ani to jim přislíbeno nebylo. Také se řešilo, jak dovést ke konci válku s Japonci.

Stalin už v Jaltě přislíbil, že do tří měsíců po skončení války v Evropě vyhlásí válku Japonsku a že pomůže zlikvidovat rozsáhlé japonské síly na asijské pevnině, kuantungskou armádu v Mandžusku. I za tento slib si nechal zaplatit územními zisky nejen na úkor Japonska – jižní částí ostrova Sachalin a Kurilskými ostrovy, ale i na úkor spojenecké Číny, kde šlo o práva na využívání dvou přístavů a dvou železnic. Jeden z hlavních Stalinových cílů bylo obnovit říši v rozsahu carských hranic, byť s určitými výjimkami. Neměl úplně ambici získat Varšavu. Věděl, že to nepůjde, byl tedy „rozumný“. Výraznou výjimkou bylo Finsko, kde měl zkušenosti ze zimní války. Sto třicet tisíc padlých sovětských vojáků bylo dostatečným mementem, aby se nesnažil za každou cenu vnutit Finům komunistický režim.

To se stalo 25. července 1945 po provedení jaderného testu Trinity. Prezident Truman Stalina informoval, že Američané mají k dispozici zbraň dosud nepoznané síly a že ji hodlají použít proti Japonsku. Stalin zareagoval tak, že to je dobře a že přeje Američanům, ať jim to ve válce s Japonci jde. Truman i Churchill, který stál opodál, měli pocit, že vůbec nepochopil, oč jde. Sovětského vůdce ovšem podcenili. Ten záhy vydal příkaz Lavrentiji Berijovi, který stál v čele sovětského programu vývoje atomové bomby, ať vývoj urychlí s tím, že má k dispozici veškeré fondy, které bude potřebovat. Sovětský atomový program byl úspěšný mnohem dříve, než západní spojenci očekávali, v roce 1949 Sověti provedli první úspěšný jaderný test.

V prvních týdnech byla oslavována jako ukázka schopnosti vítězných mocností se domluvit a nadále spolupracovat. Bohužel se tak nestalo. Vlastně ani nemohlo, protože Stalin měl pro takovou spolupráci podmínky, které byly těžko přijatelné pro Západ. V první řadě chtěl mít volnou ruku v rozhodování a prosazování svých mocenských zájmů v zemích, které osvobodila či dobyla Rudá armáda. Dával jednoznačně najevo, že on rozhodně nemíní ustupovat ani o píď. Mezi sovětské zásadní zájmy řadil osud velké části východní Evropy. Když na první londýnské konferenci Rady ministrů zahraničních věcí západní mocnosti požadovaly, aby v Bulharsku a v Rumunsku byly ustaveny vlády, které budou dostatečně reprezentativní, tak Molotov, který se toho jednání zúčastnil, dostal od Stalina jasné instrukce – neustupovat v ničem.

Limity spolupráce se začaly ukazovat záhy, v podstatě už v září. Na té londýnské konferenci se ukázalo, že ty rozpory jsou veliké, a Stalin to dával najevo. Shození bomb na Hirošimu a Nagasaki bral jako signály, které sice mají urychlit kapitulaci Japonska, ale současně mu západní mocnosti dávají najevo svou superioritu a tlačí ho k nějakým ústupkům.

Spojenecké kontrolní komise v Bulharsku, v Rumunsku a Maďarsku byly ovládané v podstatě Sověty. V Československu byla zase autentická podpora komunistů velice silná. Výsledek voleb z května 1946 u nás zásadním způsobem ovlivnil budoucnost země. V Rakousku v prvních volbách komunisté dostali pět procent a v podstatě byli ze hry. U nás dostali čtyřicet procent, a ještě tady měli spojence v dalších stranách v čele se sociální demokracií. Dostali do rukou výborné karty…