Tragická láska maďarského Němce a české Židovky

Možná je to tím, že jsem mluvila s jejich synem Richardem Huschem. Možná si to jen namlouvám. Ale když jsem projížděla Hroubovicemi, působí na mě bezútěšně. Přestože už minulo několik generací, jako by se nad obcí stále vznášel stín kolektivní viny (původní článek vznikl pro Magazín Práva loni v říjnu – pozn. red.).

„V tomto domě žila v letech 1930–1944 rodina Hedviky a Johanna Huschových. Hedvika byla coby Židovka perzekvována a internována v Terezíně. Johann odmítl rozvod a prošel táborem v Bystřici u Benešova. Po návratu v květnu 1945 byl pro falešné obvinění z kolaborace Rudou gardou vězněn, mučen a zavražděn. Jeho žena a 4 malé děti byly z tohoto domu vyhnány a okradeny. Na památku jejich tragického osudu věnují občané Hroubovic.“ Tak zní nápis na pamětní desce vedle vchodu do obecního úřadu.

Jeden z nejstrašnějších případů válečné a poválečné zvůle je ještě horší o to, že na něm mají hlavní podíl Češi. Sousedé. Někteří falešně udali, jiní mučili a zavraždili Johanna, další okradli jeho pozůstalé. „Ono se na to svinstvo zapomíná. Ale já si pamatuji a nezapomenu,“ řekl mi Richard Husch.

Osudy jeho rodičů popsal web Paměť národa na základě poznatků chrudimské archivářky Alžběty Langové, která příběh objevila a uveřejnila v Chrudimských vlastivědných listech.

Etnický Němec Johann Husch se narodil na jihu Maďarska. Do Hroubovic ho zavál sňatek s první manželkou. Přestože byl vyznáním evangelík, zamiloval se do židovky Bedřišky Lamplové a ani rozdílné konfese jim nezabránily ve společném životě.

Tchyně Ernestina zaměstnávala domácí vyšívačky po okolních vesnicích. Dodávala jim materiál i vzory a jejich výrobky pak prodávala ve městech. Johann se úspěšně zapojil do rodinného podnikání a se švagrem Ervinem Lamplem postavili dům pro dvě rodiny. Když Bedřiška zemřela i s dítětem při porodu, zůstal v Hroubovicích, spojen s rodinou Lamplových životem i majetkem.

Problémy začaly poté, co si přivedl novou nevěstu. Hedvika Weissová pocházela ze židovské rodiny od Hlinska. Uměla francouzsky a německy, ovládala těsnopis a jako absolventka ekonomické školy představovala pro rodinnou firmu značný přínos, nemluvě o slušném věnu. Moc platné jí to ale nebylo.

„Lamplovi maminku zaměstnali, ale švagrová na ni žárlila a nedělalo to dobrotu,“ vyprávěl Richard Husch. Nakonec švagr Johanna vyplatil a ten koupil v Hroubovicích jiný dům. Nerozešli se však v dobrém a fakt, že se z bývalých společníků stali konkurenti, jen přiléval oleje do ohně.

Živnost Huschových prosperovala i za hospodářské krize. Johann objížděl na kole vyšívačky, Hedvika se starala o účetnictví. Rodina se rozrůstala. V roce 1930 přišel na svět prvorozený Richard, v následujících dvou letech pak sestry Ilona a Edita. Celá rodina se přihlásila k otcově evangelické víře v naději, že se vyhnou perzekucím. „V devětatřicátém jsme se dali pokřtít, maminka a my tři děti,“ vzpomíná Richard.

Švagr Ervin nechal syna Jiřího a dceru Ernu zapsat v židovské matrice. Na jaře 1939 zahynul při autonehodě, a protože tou dobou už byla po smrti i jeho matka Ernestina, převzala živnost vdova Anna, římská katolička, která na rozdíl od manžela nebyla židovského původu. Osudy obou rodin se definitivně rozešly.

Johann ztratil maďarské občanství, neboť v zemi dlouhodobě nežil. Zažádal tedy o československé, jenže obec mu ho přislíbila pod podmínkou, že zaplatí do obecní pokladny značnou částku, kterou neměl.

A Hedvika přišla o české občanství sňatkem, takže najednou nepatřili nikam, což v rozjitřené době po mnichovském diktátu nebylo vůbec dobré. V okleštěném Československu vládly silné protiněmecké nálady. Nic nepomohlo, že se v rodině mluvilo pouze česky…

„Řídící učitel školy v Bělé, kam jsem chodil, přišel do třídy a řekl mi: Seber si tašku a mazej domů, Němci nesmějí chodit do školy!“ vzpomíná Richard.

Sourozenci se vrátili do školy díky zásahu úřadů až po několika týdnech. „Půl roku nato, po zřízení protektorátu, mě ten samý učitel vyháněl ze školy zas, prý že Židi do školy chodit nesmí. Přitom jsem v hroubovické synagoze nikdy nebyl,“ vypráví.

Po prokázání příslušnosti k evangelické církvi se děti do školy vrátily podruhé, byla to však úleva jen nakrátko. Německé okupační úřady i gestapo začaly na Johanna jako na etnického Němce naléhat, aby se s židovskou manželkou rozvedl. Opakovaně odmítal. Místo toho přišlo v roce 1941 na svět čtvrté dítě: Naděžda.

„Němci se u nás zastavovali, což se lidem ve vesnici nelíbilo,“ vzpomíná Richard Husch. Johann toho ovšem nezneužíval, naopak: jako rodilý mluvčí pomáhal sousedům při jednání s úřady. Manželce a dceři továrníka Wernera poskytl podnájem, když jim Němci zabavili rodinnou vilu. Ševci Mandelíkovi potají skladoval materiál, aby mohl dál načerno vyrábět boty.

Na loajalitu vůči ženě doplatil v červenci 1944, kdy musel nastoupit do pracovního koncentračního tábora. „Když jsem slavil čtrnáct roků, na ten samý den jsem doprovázel tatínka do Pardubic na seřadiště mužů, kteří měli za manželky Židovky. Odtud ho odvezli do Bystřice u Benešova,“ povídal Richard.

Hedvika zůstala s dětmi sama. Přestoupení k evangelické církvi ji židovského původu nezbavilo. Dostávala minimální potravinové a šatní lístky a musela nosit žlutou hvězdu. „Pamatuji se, jak nás vyprovázela ze dveří do školy a sousedka Novotná na ni křičela: Zalez domů, ty špinavá Židovko, když nemáš hvězdu!“ vzpomínal Richard Husch.

V říjnu 1944 nastoupila jeho maminka do pracovního tábora na pražském Hagiboru, odkud ji v únoru 1945 deportovali do Terezína. Čtyři děti, nejmladší teprve tříleté, si vzala domů do Bělé bývalá zaměstnankyně Huschových.

„Moje milé, drahé děti a milá paní Černohorská! Dnes nám bylo úředně sděleno, že náš lágr bude rozpuštěn. Tak, moji miláčkové, s pomocí boží zase se uvidíme všichni. Pokud to bude možné, ještě napíši nebo zatelegrafuji, kdy přijdu, pak chystejte do vany koupel. Na shledanou. Táta.“

Tento korespondenční lístek poslal Johann z Bystřice 2. května 1945. O týden později dorazil domů a zůstal na noc, přestože ho lidé varovali, že to není bezpečné, protože v okolí jsou partyzáni.

„Věřil, že se nemá čeho bát, vždyť se vrátil z koncentračního tábora,“ vypráví Richard. Ještě téhož dne však jeho otce vyvlekla z postele samozvaná revoluční garda a s domnělým udavačem Františkem Kysilkou jej uvěznila v bývalé Wernerově továrně. Syna k němu nepustili, jedině čtrnáctiletá dcera Ilona mu směla nosit jídlo.

„Asi už tušil, že to bude špatné, druhý den večer jí stihl pošeptat heslo k vkladní knížce. A poprosit, aby se postarala 0 malou sestřičku Naďu,“ vypráví Richard.

V noci z 10. na 11. května odvedli oba vězně do sálu hospody U Křivků, kde nové vedení obce pořádalo slavnostní zábavu na oslavu konce války.

„Národní výbor tam pozval lužské partyzány. Ti je mučili, zapálili jim vlasy. Nejdřív si teda táta musel zout boty, protože prý je už nebude potřebovat. Na místě je zabral Josef Konrád. Po mučení ho vytáhli před hospodu a tam ho Ferina postřelil. Později se probral a oni ho motykou dotloukli,“ sdělil Richard Husch.

„Můj otec musel zemřít, aby se z místních kolaborantů a přisluhovačů stali vlastenci,“ dodal a jmenoval Jaroslava Dolejšího, Emila Tomka a Karla Ferinu. Kdo byli tito muži, popsal Adam Drda na webu Českého rozhlasu. Citoval přitom z vyšetřovací zprávy Krajského velitelství Národní bezpečnosti z ledna 1952.

U Jaroslava Dolejšího, který za války působil jako vedoucí kanceláře v arizované fabrice Wernerových, „jest důvodné podezření, že udržoval styky s Němci“. V roce 1945 vstoupil do KSČ a stal se předsedou národního výboru.

Karel Ferina „byl šoférem na vojenském letišti v Chrudimi a dle svědeckých výpovědí měl doma obraz Hitlera, opatřoval Němcům na letišti potraviny a s těmito se důsledně stýkal… Byl také jedenáctkrát soudně trestán pro různé krádeže.“

„Tímto způsobem se chtěli zbavit nepohodlných svědků. Stykem s Němci zkompromitovaní lidé byli jak v partyzánské skupině, kterou vedl Tomek, tak i v revolučním národním výboru. Velitel partyzánské skupiny v roce 1941 nabízel své služby gestapu a jen pro svoje mládí nebyl přijat. Přesto se však za člena gestapa vydával a provedl několik nezákonných prohlídek,“ citoval Adam Drda z vyšetřovací zprávy.

Lynči přihlížela spousta sousedů, nezasáhl však nikdo. Báli se. „Strejda Jenda, bratr matky, se tam šel podívat a utekl odtamtud. Říkal, že se na to nedá koukat. Nechtěl o tom mluvit,“ uvedla pro web Paměť národa Erna Pokorná, dcera Ervina Lampla.

Ona sama válku přežila jen díky tomu, že jako dítě mohla zůstat doma s maminkou Annou – na rozdíl od staršího bratra Jiřího, kterého Němci po dovršení patnácti let odvlekli do Terezína a zahynul při pochodu smrti v říjnu 1944.

Hedvika Huschová se vrátila do Hroubovic den po vraždě manžela. Sousedé jí pravdu prozradili šeptem, ve vesnici vládl strach. Rázná žena se však nedala. Pátrala po mrtvole svého muže. Chtěla otevřít vyšetřování vraždy.

Začátkem června 1945 byla na popud místního výboru odvezena i s dětmi do sběrného tábora pro vysídlené Němce v Chrudimi. Prokázala však, že nikdo z nich nemá německé občanství, a tak se po šesti týdnech mohla vrátit domů.

Nebylo ale kam: jejich dům zabral místní národní výbor. Zůstala bez občanství, bez střechy nad hlavou, bez prostředků. Nevzdala se. A odpovědí jí byla úřední šikana. Marně žádala o vydání úmrtního listu manžela, potvrzení státního občanství a osvědčení o národní spolehlivosti: dokladů, bez kterých nemohla dostat finanční podporu státu. Potravinové lístky jí chodily se zpožděním, často až poslední den platnosti. „Kdyby nebylo příbuzných z tatínkovy strany, umřeli jsme hlady,“ podotkl Richard Husch.

Na jaře 1948 úřad matku se čtyřmi dětmi vystěhoval do dvou železničních vagonů na kraji lesa, bez elektřiny, bez vody. Neúspěšně se ji pokusili obvinit z udavačství. Vyhrožovali odebráním nejmladší dcery. Slibovali, že vydají doklady, když se odstěhuje jinam.

Dál žila ve vagonu a bojovala za očištění manželova jména a navrácení zabaveného majetku. Psala stížnosti na všechny strany, mimo jiné náměstkovi předsedy vlády Bohumilu Laušmanovi a prezidentské kanceláři. Uspořádala petici – a našlo se dost sousedů, kteří projevili občanskou statečnost a podepsali ji.

„Je podivné, kolik občanů již podepsalo prohlášení, které odmítá vinu odsouzených. Zde není něco v pořádku: buď byl Huš vinen a v tom případě zaslouží trestu ti, kteří jeho činnost ospravedlňují, nebo vinen nebyl, a pak budiž potrestány osoby, které jeho kolaborantskou činnost dokazovaly,“ konstatovalo východočeské Svobodné slovo.

Po intervenci prezidentské kanceláře byla v létě 1951 nařízena exhumace zavražděných. „Na pravé polovině záhlaví byla na lebce zjištěna rána… ve výši asi 3 cm nad hrbolem týlním… Od této rány probíhá jednoduchá zlomenina kosti směrem k velkému otvoru týlnímu… Další zlomenina probíhá směrem vzhůru k pravému hrbolu temennímu, kde se rozvětvuje ve zlomení dvě. Celá pravá polovina lebky jest roztříštěna v množství drobných úlomků, kosti spodiny lební chybí. Rovněž pravá polovina horní čelisti i pravá očnice, jakož i kosti dutiny nosní jsou mnohonásobně tříštivě zlomeny,“ konstatuje pitevní zpráva s tím, že smrt způsobila střelná rána a „opakované údery tupého nástroje o malé ploše, ale působícího velkou silou“.

Johann umíral dlouho a v trýznivých bolestech. Za jeho vraždu však nebyl nikdo nikdy potrestán. Po únorovém převratu totiž chyběla politická vůle a vyšetřování šlo do ztracena. Konfiskace Huschova majetku byla sice roku 1953 zrušena, rodina se to však nedozvěděla. Hedvika zemřela v roce 1977, aniž se dočkala satisfakce.

„Z pramenů nelze zjistit, proč se rozhodnutí soudu o vrácení majetku nikdy nedozvěděli. Až v rámci žádosti o restituci po roce 1989 potomci zjistili, že záležitost byla promlčena a domek propadl jako majetek, k němuž se nikdo nehlásil,“ konstatovala archivářka Alžběta Langová.

Richardu Huschovi bylo letos v květnu 95 let. Žije v domě s pečovatelskou službou v městečku Luže, ležícím jen čtyři kilometry od Hroubovic. Rodné obci se však dlouhá léta vyhýbal. Navštívil ji až v roce 2019, kdy současný starosta Marcel Samek uspořádal na obecním úřadě setkání občanů s historičkou Alžbětou Langovou a omluvil se mu za způsobená příkoří.

Ne všichni to přivítali. Potomci těch, kteří Johanna lynčovali a jeho rodinu okradli, se do minulosti vracet nechtějí. A tak se objevily zvěsti, že Johann opravdu kolaboroval. A že Hedvika Huschová nikdy nebyla v Terezíně.

Fakta jsou přitom jasná: Johann se nikdy nepřihlásil k německému občanství, čímž by mohl získat výhody. Ani pod nátlakem se nerozvedl s židovskou manželkou. Nikdo z obce nebyl za války zatčen, vězněn ani popraven na základě udání kolaboranta, dokonce ani v době heydrichiády. A jméno Hedviky lze v Terezínské pamětní knize snadno dohledat.

V bývalém domě Huschových dodnes sídlí obecní úřad. „Nemám z toho dobrý pocit, co bylo ukradeno, mělo by být vráceno. Nebo by rodině měla být přiřknuta alespoň finanční kompenzace,“ zmínil starosta Hroubovic Marcel Samek.

Jedním dechem však dodal: „Měl by ji ale učinit stát, nikoli obec. Pokud soud dojde k závěru, že bychom měli dům vrátit, měla by moc úřední také vymyslet kompenzaci pro místní samosprávu. Kdyby totiž došlo k vrácení budovy, nemáme kde sídlit. Navíc jsme do rekonstrukce objektu investovali nemalé prostředky a vzali si na to úvěr.“

Zda bude křivda na rodině Huschových napravena i finančně, je nejasné. První vstřícný krok však byl učiněn. „Od té doby, co jsme odhalili pamětní desku, se situace zklidnila. Spoustě lidí se ulevilo, že vše vyšlo na světlo boží. Není mi známo, že by se našel jediný, kdo by tu pravdu zpochybnil veřejně. Na druhou stranu, do mrtvých se nekope a děti nelze soudit za činy rodičů,“ uzavřel starosta Marcel Samek.