Hrdinství i podlost: Příběhy z nacistického popraviště

Honosnou Larischovu vilu na okraji Pardubic, nazývanou místními Zámeček, zabral za války záložní prapor nacistické pořádkové policie. Ta si u písečného valu v přilehlé oboře zřídila cvičnou střelnici. Po atentátu na Heydricha tam nechala vztyčit popravčí kůly, u nichž bylo od 3. června do 9. července 1942 zavražděno 194 českých vlastenců.

K obětem patřilo i 37 obyvatel vesnice Ležáky: nejen muži, ale také sedmdesátiletí starci, mámy od malých dětí, šestnáctileté dívky… Ti všichni byli zastřeleni na zvláštní rozkaz státního tajemníka Úřadu říšského protektora Karla Hermanna Franka kvůli podpoře parašutistů z výsadku Silver A: žádný soud, žádné dokazování, žádná obhajoba. Pod popravčími protokoly byl podepsán velitel popravčích čet Fritz Gottspfennig.

Na místě popraviště se dnes nachází Památník Zámeček s pomníkem, který připomíná jména oběti. „Známe osudy spolupracovníků výsadku Silver A, na pomníku jsou však vytesány desítky dalších jmen, jimž chybí tváře. Střípky jejich příběhů se uchovaly v obecních kronikách nebo v literatuře regionálních badatelů, ale v celé šíři je dosud nikdo nezpracoval. Tento dluh je třeba splatit,“ konstatuje historička Monika Němcová z Městského muzea a galerie ve Svitavách.

Dluh napravuje kniha Děs dýchl do tváře, která vyšla letos. Jejím autorem je Vojtěch Kyncl z Historického ústavu Akademie věd ČR a na přípravách se podílela i Monika Němcová.

Historik Vojtěch Kyncl je také autorem odborné části Památníku Zámeček. Jako motto pro něj zvolil citát: „Máme-li lidské nenávisti předcházet, musíme ji napřed poznat.“ Příběhy v jeho knize proto zachycují nejen hrdinství, ale také lidskou podlost. „Věřím, že společnost pravdu unese. Na hledání pravdy bychom neměli rezignovat. Když to začneme dělat, ztratíme skutečné dějiny. Stanou se z nich Staré pověsti české,“ varuje.

„Na jedenácti popravištích protektorátu bylo za heydrichiády zastřeleno nebo oběšeno téměř dva tisíce obětí. Německá okupační správa si k popravám záměrně vybírala kasárna pořádkové policie, která byla umístěna v blízkosti velkých měst, takže vraždy zasahovaly bezprostředně do psychiky domácích obyvatel. Zastrašit, pokořit, znejistit nebo přímo zlikvidovat odpor, aby došlo k rychlému poněmčení protektorátu - to byly hlavní cíle nacistického teroru,“ konstatuje Vojtěch Kyncl.

„V případě pardubického popraviště přitom byla skoro stovka obětí - tedy celá polovina - zavražděna na základě oznámení udavačů, kteří si tak vyřizovali spory s lidmi ze svého okolí: rodinnými příslušníky, učiteli, sousedy, osobami významného místního postavení,“ shrnuje překvapivé výsledky svého bádání.

„Válka probudila v mnoha lidech to nejhorší, co by se v normálních poměrech demokratické země nemohlo projevit s tak destruktivní silou. A naopak mnoho ‚obyčejných občanů‘ pod jejím tlakem překvapilo projevy odvahy, hrdinství, cti a touhy po svobodě,“ dodává historik.

O českých udavačích se moc nemluví. Stydíme se za ně. Fakt, že existovali, ovšem popřít nelze. S Walterem Krogerem, jedním z nejhorších pardubických gestapáků, například spolupracoval pražský redaktor Jaroslav Hanka. Jako provokatér měl na svědomí osmnáct popravených, zejména odbojáře z Litomyšle, kteří podporovali výsadek Silver A. Mimořádný lidový soud sice po válce Hanku odsoudil k trestu smrti, ten však byl odložen a on se v roce 1957 dostal na svobodu.

Další udavač, Oldřich Lokvenc, pocházel z Náchoda. „Jeho případ je o to tragičtější, že se jednalo o sedmnáctiletého studenta obchodní školy, který se mstil svým učitelům,“ konstatuje Vojtěch Kyncl. „Poslouchají cizí rozhlas. Urážejí Vůdce. Schvalují atentát…“ Podobná prohlášení mohla stát kantory život, obrátila se však proti pomlouvači. S gestapem se nezahrává! Vyšetřovatelé zjistili, že se obvinění nezakládají na pravdě, chlapce zbili k nepoznání a popravili. Matce přinesli domů jen školní aktovku.

Nymburský udavač se jmenoval příhodně: Alois Hrůza. A lidé z něj skutečně hrůzu měli. Kolegovi od drah po malicherné hádce vyhrožoval, že pokud se do půl hodiny neomluví, půjde na gestapo. Muž se omluvil - a přežil. Advokát Tomáš Sedláček a soudce Vladimír Pírek takové štěstí neměli: o rok dříve totiž dali v rozvodovém řízení za pravdu Hrůzově manželce - a skončili na popravišti. Stejně dopadl stavební inženýr Ladislav Kohout z Nymburka, který se s udavačem dostal do sporu.

Kohoutova manželka Helena o tom napsala báseň: „Jde Hrůza zemí mou. / Děs dýchl do tváře, / sta a sta zmučených dusí zdi žaláře… / I přítel příteli myšlenku ledva svěří, / Je člověk člověkem, či stal se zvěří? / Jde Hrůza zemí mou a děs jí cestu razí, / ston tisíců se ptá: Jak dlouho ještě, vrazi?“ Ještě to trvalo dlouhé čtyři roky: udavač Alois Hrůza byl popraven na nádvoří nymburského soudu 26. října 1946.

Za okupace nebylo snadné přežít s čistým štítem - a ještě těžší bylo nastolit spravedlnost po ní. Většinu důkazů válečných zločinů totiž Němci zničili a mnozí svědkové nepřežili. Jedním z těch, které se nepodařilo umlčet, byl zaměstnanec pardubického krematoria Jaroslav Charypar.

„Lidé z Pardubic si ještě dlouho po válce pamatovali, jak z jeho pohřebního vozu vytékala krev popravených, když převážel těla do krematoria. Někdy nemohl v rakvích poznat ani své známé, jak byli po výslechu znetvořeni,“ konstatuje Monika Němcová a dodává: „Pan Charypar si uvědomoval, že se stal nepohodlným svědkem. Každý večer po popravách si psal zápis, aby se nezapomnělo. Nevěřil, že válku přežije, ale doufal, že jeho poznámky někdo najde.“

„Jsem snad jediným svědkem strašlivých zvrhlostí a bestiality německých žoldnéřů a vrahů na bezbranných a nevinných mých sestrách a bratřích. Byl jsem přinucen odvážeti nešťastné oběti a prokázati jim tuto službu na jejich poslední cestě. Rozhodl jsem se napsati tyto řádky, neboť se domnívám, že budou ze světa sprovozeni všichni, kdo by jednou mohli podati jakoukoliv zprávu a svědectví o nelidské zvrhlosti a brutalitě německých katů. Jsem Čech a zůstanu jím až do smrti,“ zaznamenal 3. června 1942.

„Jsme chlapi, a přesto nás všech pět se zmocňuje duševní deprese. Jeden s druhým nemluvíme, každý se obírá svými myšlenkami… Se zaťatými pěstmi a očima vytřeštěnýma provádíme automaticky úkony jako dne předešlého. Již druhého dne se obírám jedinou myšlenkou, jak se zbaviti této strašné služby, a docházím k jedinému východisku: vzít si život. Vzpomínám však na svou starou matku. Pro ni a pro národ musím žít. Bože, dej mi sílu. Vždyť spravedlnost musí zvítězit,“ napsal Jaroslav Charypar o den později.

Tragédií, která zasáhla celé město, skončil příběh Jaroslava Svatoše z Týniště nad Orlicí. Mladíka zatklo gestapo za roznášení protinacistických letáků. Z vyšetřovací vazby uprchl a postupně se skrýval u bratra Oldřicha a otce Františka, poté u sousedů a přátel Václava Tojnara, Rudolfa Tošovského, Marie Karáskové, Františka Potočka a manželů Václava a Ludmily Brožových.

Všech osm zaplatilo za soucit životem. „Vědomě poskytli úkryt osobě policejně nehlášené, která měla účast na činech nepřátelských říši,“ zněl rozsudek stanného soudu. „Odsouzenci byli stříleni jeden po druhém, nejprve obě ženy. Ty byly obzvláště odhodlané, pevné a klidné, nepromluvily ani slovo,“ popsal Richard Schünemann z pardubické popravčí čety.

Další čtyři lidé spojení s Jaroslavem Svatošem - Karel Buchtl, Emilie Syrůčková, Antonín Šeda a Václav Kohout - raději spáchali sebevraždu, aby se vyhnuli týrání na gestapu.

Jaroslav válku přežil. Nejprve se skrýval v okolních lesích, poté odešel k Opočnu a nakonec se dostal za pomocí železničářů na Lounsko. Po válce se chtěl vrátit domů, lidé z Týniště ho však nepřijali: s jeho jménem bylo spojeno příliš mnoho tragédií. Přestěhoval se na Karlovarsko, kde strávil zbytek života.

K nejúspěšnějším vojenským skupinám vysazeným v roce 1944 na naše území patřil paravýsadek Carbon, jehož členem byl Jaroslav Šperl z Litomyšle. Parašutisté z Carbonu vyzbrojili přes tři stovky odbojářů a provedli více než čtyři desítky úspěšných sabotáží.

Jaroslav Šperl měl koho mstít: jeho mladšího bratra Jiřího Němci zastřelili na pardubickém popravišti v červnu 1942. Jirkova dívka Marie Sedláčková, které se říkalo Manka, to nacistům nikdy neodpustila. Nastoupila do mikrobiologické laboratoře v Ivanovicích a šířila mezi Němci nemoci tím, že mazala bakterie na kliky úřadoven. Za pomoci kyseliny pikrové také simulovala žloutenku u známých, kteří měli odjet na nucené práce. Ale hlavně působila v odboji jako spojka s partyzány.

Gestapo ji zatklo v březnu 1945 při setkání s konfidentem Janem Dvořákem. Sešli se na mostě u Lulče, byla to však léčka. Když se ji provokatér pokusil povalit na zem, postřelila ho. Dvořák druhý den na následky zranění zemřel. Manka byla po výsleších a mučení na brněnském gestapu odvlečena do koncentračního tábora Mauthausen, kde ji 10. dubna 1945 zavraždili v plynové komoře.

Ve výčtu odbojářů popravených na Zámečku - v mnohých případech elity národa - bychom mohli pokračovat ještě dlouho: Mladý profesor Alexandr Hliněný, který měl maminku Němku, rád četl Goetha, učil na čáslavském gymnáziu a žáci ho milovali. Mistr řeckořímských zápasů Oldřich Kopecký z Golčova Jeníkova. Litomyšlský soudce Stanislav Ropek. Manželé Josef a Zdeňka Hrdinovi z Ústí nad Orlicí: Zdeňka byla popravena ve vysokém stupni těhotenství, což odporovalo i zákonům Třetí říše.

A jak dopadli po válce jejich katani? Osudy válečných zločinců z Pardubic shrnul Vojtěch Kyncl v roce 2016 ve Východočeském sborníku historickém. Velitel popravčích čet Fritz Gottspfennig uprchl a byl dopaden až v roce 1970. Měl smůlu, že to bylo v socialistické NDR, kde vládla politická ochota ke spolupráci s Československem: za zločiny proti lidskosti ho odsoudili ke dvanácti letům žaláře. Návratu na svobodu se nedočkal, zemřel na konci roku 1975 v brandenburském vězení.

Na surovém týrání zatčených a popravách civilních obyvatel včetně žen, nezletilých či starců se ovšem podílelo mnoho dalších mužů: velitel pardubické služebny SD (Sicherheitsdienst, bezpečnostní služba) Walter Kurz, tlumočník gestapa Josef Kuchler, gestapáci Walter Wilhelm Kröger, Gerhard Schmeckthal, Richard Schünemann, Gustav Mikisek nebo četník Friedrich Wilhelm Franke.

Ti všichni potrestání unikli, neboť se jim podařilo uprchnout do Německé spolkové republiky. „Vzhledem k turbulentnímu mezinárodněpolitickému vývoji za studené války předalo Československo do SRN spis s identitou zločinců, překlady svědeckých výpovědí i dobových dokumentů a stručným souhrnem spáchaných zločinů až v roce 1973,“ popisuje Vojtěch Kyncl.

Západoněmečtí státní zástupci sice podezřelé vyslechli, ti ovšem shodně propadli ztrátě paměti: „Nemohu si vzpomenout… O tom nic nevím… Plnil jsem jen rozkazy… Nikdy jsem se nepodílel na vražedném jednání… Ženu ve vysokém stupni těhotenství jsem na popravišti neviděl… O vyhlazení Ležáků jsem se dozvěděl z novin…“

Vyšetřování probíhalo v době, kdy vrcholila studená válka, a tak SRN odpověděla na československou žádost o stíhání válečných zločinců z Pardubic až za několik let: „Důkazy neexistují. Pouhá příslušnost ke zločineckým organizacím jako gestapo není dostatečným argumentem pro potrestání…“ V lednu 1981 pak bylo trestní stíhání ve Frankfurtu nad Mohanem pro nedostatek důkazů zastaveno.