Záhada zapomenutého masakru na konci války v Lejčkově nedaleko Tábora

A to nejen ve stále bojující Praze, ale také při tragédiích dnes už takřka zcela zapomenutých.

Jednou z nich je i masakr v Lejčkově, malé obci u hlavního silničního tahu mezi Táborem a Pelhřimovem. Atmosféra blížícího se konce války tehdy na místní lidi dolehla natolik, že zapomněli na opatrnost. Z bezprostřední blízkosti proto sledovali, jak po strategicky důležité komunikaci zmatečně prchají směrem na západ jednotky SS a wehrmachtu.

Okolo poledne zde pak došlo k dodnes uspokojivě nevysvětlenému incidentu, kvůli němuž ustupující nacisté začali v Lejčkově střílet do lidí a podpalovat domy. Tento masakr, jeden z posledních na našem území za druhé světové války, si nakonec vyžádal 24 obětí.

Zcela zničeno bylo osm domů s hospodářskými staveními, mnoho ostatních staveb v obci bylo poškozeno. Pachatelé vražedného útoku nebyli nikdy potrestáni. Tragédie navíc dodnes vyvolává řadu otazníků, vzpomínky pamětníků i archivní dokumenty se totiž v mnohém rozcházejí.

Abychom pochopili souvislosti, proč se právě tato malá víska, která měla při sčítání lidu v roce 1930 pouhých 106 stálých obyvatel a 19 domů, stala dějištěm krvavého květnového dramatu, musíme se v čase vrátit do posledních měsíců roku 1944.

Tehdy bylo na rozkaz sovětského velení I. ukrajinského frontu vysazeno do západní části Českomoravské vrchoviny, kde se Lejčkov nachází, několik malých partyzánských uskupení. Ta se postupně rozrostla až na několik stovek mužů různých národností, často šlo o uprchlé válečné zajatce. Od konce března 1945 operoval od Lejčkova v nepříliš vzdálených lesích okolo Černovic partyzánský oddíl Za Prahu. V posledních týdnech války měl mimo jiné za úkol napadat ustupující německé jednotky.

Přímo v okolí Lejčkova působila dvoučlenná skupina výsadkářů, kteří seskočili koncem března 1945 nedaleko Domamyšle na Táborsku. Byl zde i ruský parašutista a radista, kterému všichni říkali Ivan. „Byl to velmi inteligentní a příjemný chlapec. (…) Vysílal od Urbanů v Lejčkově, z půdy měli elektrické vedení. O jeho pobytu věděli nejen členové skupiny, ale snad i sousedé, kteří ho zásobovali potravinami. Noc před tragédií v Lejčkově (tedy v noci z 8. na 9. května 1945 – pozn. autora) odešel, zřejmě mu prostor nabitý utíkajícím německým vojskem nevyhovoval,“ vzpomínal bývalý náčelník železniční stanice v Pacově Jan Hlubocký, který tehdy působil jako výpravčí ve stanici Pořín. Jeho paměti spolu s dalšími vzpomínkami zdejších obyvatel zaznamenal v roce 1980 a uchoval tak pro příští generace badatel Václav Kameník.

A právě aktivity partyzánů v bezprostřední blízkosti Lejčkova se pak v osudný 9. květen 1945 zřejmě staly rozbuškou tragédie z posledních hodin před osvobozením.

Na strategicky důležité silnici mezi Táborem a Pelhřimovem už 8. května odpoledne mohutněl proud na západ ustupujících jednotek SS a wehrmachtu i německého civilního obyvatelstva.

Udržet na přecpané komunikaci plynulý přesun kolon bylo stále složitější. V příkopech se povalovaly odhozené zbraně, některým vozidlům došlo palivo a tvořily se tak další překážky. Několik nepojízdných aut Němci odstavili přímo na lejčkovské návsi a posléze je příslušníci SS zapálili. Místním lidem nedovolili plameny hasit, takže hrozilo, že se požár přenese i na blízká stavení.

Druhého dne, tedy 9. května, nervozita ustupujících Němců dosáhla vrcholu. Tanky Rudé armády se blížily. Okolo poledne už byla silnice takřka neprůjezdná. Vypjatou atmosféru navíc občas přiostřila palba do vzduchu, to když si příslušníci SS snažili vynutit přednostní právo v postupu dál na Tábor.

Právě v tu dobu se ovšem ozvaly další výstřely. Tentokrát ale kulky nesměřovaly kamsi k nebesům, ale mezi překvapené vojáky. Stalo se tak u křižovatky na Prasetín, která je od Lejčkova vzdálená jen několik stovek metrů.

V přesvědčení, že jsou terčem útoku partyzánů, či dokonce předsunutých sovětských jednotek, začali Němci pálit do všech možných směrů. Boj proti „neviditelnému“ nepříteli se rychle přesunul od křižovatky přímo do Lejčkova. Němci stříleli do prchajících civilistů i na jednotlivé domy – pálili z pušek, kulometů a zřejmě i lehkého děla. Obytná a hospodářská stavení začala hořet, jako první nejspíše stodola Karla Vlacha, poté stavení Františka Zicha a Jana Zadražila.

Plameny postupně zachvátily i další domy. Většina obyvatel byla útokem natolik překvapena, že se stačila ukrýt jen ve vlastních sklepích. Někteří prchali z Lejčkova směrem na Hořice nebo polní cestou k Oblajovicím a dále k Hartvíkovu. Dým z hořících domů začal lidi ukryté ve sklepích dusit, byli tak nuceni vyběhnout ven, kde si ale svou daň začala vybírat cílená i náhodná palba německých zbraní.

„Otec Václav s maminkou se schovali do sklepa. Když je začal dusit dým, dávali si na ústa kousky zelí jako filtry, ale pak vyběhli a schovali se za pilíř zahrádky. Tam na ně hodil Němec granát, který bratra Václava jen uhodil, ale jeho manželku těžce zranil na noze. (…) Z Lejčkova do Pořína ji vezli zraněnou na trakaři. V Lejčkově chytala jedna chalupa za druhou,“ píše se v rodinné kronice Františka Lhotky.

Hlavní část akce proti Lejčkovu skončila zhruba po hodině, jenže tragické události měly pokračování. Jeden z německých vojáků totiž na sloup v Lejčkově napsal „Zde se střílelo na německé vojáky“, což byl důvod – jak můžeme číst v Pamětní knize obce Lejčkov –, „…proč každá další kolona Němců projíždějících dědinou pálila dále do stavení a vrhala zápalné látky na střechy“.

Definitivní konec těchto děsivých událostí nastal až okolo sedmé hodiny večer. Výsledkem vraždění bylo zmiňovaných 24 mrtvých a 15 zraněných lidí z Lejčkova a řady dalších obcí z okolí (Oblajovice, Horní Hořice, Prasetín, Blatiny, Zahrádka Hrobská, Cetoraz, Pořín a několika jiných). Podle dobových svědectví byla těla několika obětí znetvořena. Z některých Němci strhli oblečení, aby sami mohli vysvléci uniformu a lépe se pak v civilním oděvu ztratit ve skupinách prchajících německých civilistů.

Za vysvětlení stojí jistá nesrovnalost týkající se počtu obětí. Zatímco na pomníku této tragédie je uvedeno 24 jmen, v některých zdrojích je to o jedno méně. „Na pamětní desce památníčku v Lejčkově je jako 24. oběť uveden Jan Vesecký z Pojbuk, což je obec vzdálená několik kilometrů severozápadně od Lejčkova. Domnívám se, že při výčtu 23 obětí uvedených ve zprávě Okresního národního výboru v Pelhřimově z roku 1945 nebylo jeho jméno uvedeno, a to buď omylem, nebo tato oběť byla ohlášena později, již po vypracování zprávy,“ vysvětlil badatel Jan Tomášek. Škody na vypálených staveních byly vyčísleny na zhruba 10 milionů korun.

Po válce musel být Lejčkov zčásti postaven znovu, pomohly tomu i finanční prostředky z veřejné sbírky. V 70. letech pak vznikla kamenná mohyla, na niž byla přemístěna pamětní deska z roku 1946. Mohyla byla vybudována v místech, kde se nacházela původní náves, hlavní část obce a statky, které byly vypálené onoho osudného 9. května 1945 odpoledne.

Zatímco následky tragédie jsou relativně dobře zdokumentovány, o jejích příčinách ani 80 let od skončení války jasno nemáme. Ale v zásadě lze to podstatné shrnout do dvou nejčastěji zmiňovaných verzí: první tvrdí, že vypalování Lejčkova a vraždění civilistů začaly poté, co na chaoticky ustupující Němce spustili z lesa palbu partyzáni. Druhý scénář hovoří o tom, že střelbu mezi sebou zahájili – ať už náhodně, či záměrně – příslušníci SS a wehrmachtu ve snaze prorazit si cestu ucpanou silnicí.

Obě tyto protichůdné verze mají oporu v dobových dokumentech a ve svědectvích místních obyvatel. Tak například ve zprávě Okresního národního výboru (ONV) Pelhřimov z 24. srpna 1945 se uvádí: „Tento boj nastal ze sporu, který vznikl pravděpodobně mezi ustupující armádou po silnici od Havlíčkova Brodu a po silnici od Jihlavy o přednostní právo v dopravě na hlavní silnici tak, že některý člen zbraní SS z lesa Zálesky vystřelil, aby si snad vynutil přednostní právo v dopravě na hlavní silnici. K těmto výstřelům se přidala střelba dalších jednotek, až vzplanul boj. Mezi Němci se roznesla nepravdivá zpráva, že je přepadli partyzáni.“

V Pamětní knize obce Lejčkov se v dobovém zápisu hovoří nekonkrétně o „výstřelu odkudsi z lesa“.

V citované rodinné kronice Františka Lhotky se naopak píše: „Říkalo se, že srážku zavinili SS proti wehrmachtu, což je drzá lež. Viděl jsem sám u sloupu na rozcestí Pacov-Lejčkov, jak partyzáni začali pálit do Němců.“

V dochovaných svědectvích se dále hovoří například o partyzánech, kteří se nedaleko Lejčkova údajně pohybovali v německých uniformách a varovali místní obyvatele, že zde k „něčemu“ může dojít. Ve zprávě ONV Pelhřimov se zmiňuje zase jiný detail, a to že snad po počátku incidentu okolo poledne 9. května Němci odváželi od silnice na Lejčkov těla několika mrtvých či zraněných vojáků. To by nasvědčovalo spíše cílenému útoku partyzánů než náhodným výstřelům mezi ustupujícími Němci.

Badatelé z pochopitelných důvodů nemají k dispozici dokumenty z německé strany, neboť velmi pravděpodobně vůbec žádné nevznikly. Není tedy ani známo, které konkrétní jednotky mohly mít největší podíl na lejčkovské tragédii. Poválečná zpráva ONV Pelhřimov konstatuje pouze to, že bylo „zjištěno, že zasáhl wehrmacht i Zbraně SS ustupující bývalé německé armády“.

V souvislosti se spekulacemi o velitelích, kteří mohli dát rozkaz k vypalování a vraždění lidí v Lejčkově, se v minulosti hovořilo o válečném zločinci Walteru Hauckovi, důstojníkovi SS. Ten byl v posledních měsících války vojenským velitelem Pelhřimova a pouhé tři dny před událostmi v Lejčkově nařídil svému SS, „komandu smrti“, popravy a vypálení značné části obce Leskovice, která je od Lejčkova vzdálená jen 13 kilometrů východním směrem. Ve dnech 5. a 6. května 1945 zde bylo nacisty zavražděno 26 lidí a několik desítek stavení bylo vypáleno. Šlo o zuřivou odplatu za střelbu na německou kolonu jedoucí po nedaleké hlavní silnici a zřejmě také za předchozí odzbrojení zdejší jednotky wehrmachtu místními lidmi; ovšem verzí příčin je více. Hauck neblaze proslul také masakrem v severofrancouzském městečku Ascq z jara 1944, kdy zde nechal bez soudu popravit 86 civilistů.

Jenže Hauck opustil Pelhřimov 9. května již v brzkých ranních hodinách, a kudy se poté vydal směrem na západ, známo není. Skončil však v americkém zajetí. Později byl za válečné zločiny ve Francii odsouzen k doživotnímu vězení, ovšem po několika letech dostal milost. Z masakru v Leskovicích i z dalších svých zločinů v protektorátu se nikdy nezpovídal. Do rukou československé ani posléze české justice nebyl Hauck ani přes opakované snahy vydán, a tak se v poklidu dožil 88 let.