Článek
V roce 2025 uplyne 80 let od osvobození Československa a konce druhé světové války. Novinky k tomuto významnému výročí představují projekt Rok osvobození. Právě proto v tomto článku vidíte historické rozhraní vytvořené pouze pro tuto rubriku, které je doplněno moderními prvky.
V době, kdy Rusko už čtvrtý rok útočí na Ukrajinu a probíhá celá řada dalších konfliktů, je nutné si neustále připomínat, jak důležitá je svoboda a jaké utrpení s sebou válka přináší.
Major mu pohnutým hlasem přečte rozkaz zvláštních jednotek z 19. září, který tehdy sám vydal: „Z rozkazu nejvyššího velitele zastaví jednotky armády veškerou bojovou činnost. Jednotky a jednotlivci podléhající velení štábu zvláštních jednotek okamžitě zastaví bojovou činnost a bojové operace a podrobí se velení nejbližších nadřízených důstojníků. V případě nutnosti se přímo spojí s důstojníky americké nebo filipínské armády a budou plnit jejich nařízení.“ Na závěr říká: „Konec rozkazu.“ Onodovi konečně dochází, že Japonsko skutečně kapitulovalo a letáky, kterým 29 let nevěřil, říkaly pravdu.
Představa, že by Japonsko kapitulovalo, byla pro mnohé jeho vojáky i civilisty naprosto nepředstavitelná. V samurajské tradici platilo - buď vítězství, nebo smrt. Vzdát se znamenalo hanbu. O kapitulaci tak musel nakonec rozhodnout sám císař. Stalo se tak poté, co na Nagasaki dopadla atomová bomba.
Nejvyšší rada se nemohla na postupu shodnout. Premiér Kantaró Suzuki si byl vědom, že situace je bezvýchodná. „Za současných podmínek jsem dospěl k závěru, že naší jedinou možností je přijmout Postupimskou deklaraci a ukončit válku,“ řekl na úvod zasedání nejvyšší rady premiér. Proti byli ministr války Korečika Anami i náčelníci štábů armády a námořnictva, generál Umezu a admirál Tojoda.
Císařův hlas, který ukončil válku
Suzuki nakonec obešel zavedená pravidla a obrátil se na císaře Hirohita. Ten řekl: „Dospěl jsem k závěru, že pokračování ve válce by znamenalo zničení národa a prodlužování krveprolití. Ukončení války je jedinou cestou k obnovení míru a záchraně národa před utrpením.“
Císařovo rozhodnutí však nebylo zveřejněno. Část vysokých důstojníků nadále kapitulaci odmítala a doufala, že císař změní názor. Protože si ministr zahraničí Šinegori Tógó uvědomoval odpor armády ke kapitulaci, nechal japonskou odpověď na spojeneckou výzvu přeložit do angličtiny a odvysílat rádiem, aby Spojenci pochopili, že Japonsko je připraveno jednat a tím předešli svržení další atomové bomby.
Onoda odevzdává svůj meč do rukou filipínského prezidenta Ferdinanda Markose.
Když Američané zprávu zachytili, bylo ve Washingtonu 10. srpna 7:33 ráno. Ve vládě se pak debatovalo, zda přijmout japonskou podmínku na zachování císařství. Nakonec se dohodli, že ji formálně nepřijmou, ale zároveň ji neodmítnou, protože císař mohl sehrát klíčovou roli při přesvědčování armády ke kapitulaci.
Ministr války Henry Stimson i ministr námořnictva James Forrestal navrhovali zastavit námořní a letecké útoky, ale prezident Harry Truman s tím nesouhlasil. Pouze rozhodl, že další atomová bomba už na Japonsko svržena nebude.
Odpor v armádě a snaha o převrat
Japonská armáda 12. srpna oznámila, že „obnovila ofenzivní akce proti Spojeným státům, Spojenému království a Číně“, což byl první krok k odvrácení kapitulace. Iniciativy se chopil major Kenji Hatanaka, který řekl Anamimu, že chce nechat uvěznit stoupence kapitulace, vyhlásit stanné právo a izolovat císaře, aby nebyl vystaven působení poraženeckých živlů. Anami plán odmítl.
Hiró Onoda (uprostřed) se vzdal až v roce 1974.