Výbuch, který změnil svět. Hirošima lehla popelem

„Vzdušný poplach byl ve slunečném dni vyhlášen, ale to bylo vše,“ říká historik Vojenského historického ústavu Jaroslav Láník. „Nebylo to vyhodnoceno jako masový nálet. Nebyla ani aktivována nějaká protiletadlová obrana, ani nestartovaly stíhačky proti těmto třem strojům, protože je všichni pokládali za průzkumný let, jakých se v posledních dnech odehrálo mnoho. Jedno z těchto letadel Enola Gay ale svrhlo atomovou bombu. Ta vybuchla několik set metrů nad zemí. V epicentru zlikvidovala ihned všechno živé. Šířily se tam požáry.“

Posádkové město, kde bylo v dubnu zřízeno velitelství 2. všeobecné armády polního maršála Šunroka Haty, bylo zdevastováno. Jaderný výbuch zničil vše do vzdálenosti 1,6 kilometru od epicentra, sežehnuto bylo 11 km2, protože malé požáry se spojily v jeden ohromný. Zničeno bylo 69 procent budov. Vysoký byl i počet obětí.

„Obrovské množství lidí bylo zasaženo nesnesitelným žárem, tlakovou vlnou i radiací, jenomže v té době se nic o nemocech z ozáření nevědělo. Stejně tak jako o zamoření terénu, který jej potom znemožní na desítky let používat,“ říká historik.

Američané vyčíslili v roce 1946 počet mrtvých na zhruba 66 tisíc s tím, že dalších 70 tisíc bylo zraněno. Japonská studie ze sedmdesátých let minulého století píše, že do konce roku 1945 zemřelo asi 140 tisíc lidí. Zatímco žár zabíjel okamžitě, nemoc ze silného ozáření za měsíc i déle. Později se u ozářených objevovalo rakovinné bujení.

Bombardér B-29 Enola Gay , který startoval z Tinianu a jemuž velel Paul W. Tibbets, byl v době exploze vzdálen od centra výbuchu asi 16 km. I tak ho zasáhla mohutná tlaková vlna. Posádka to popsala, jako by letěla v silné palbě protiletadlového dělostřelectva. Všichni muži na palubě byli šokováni mohutností výbuchu, většina z nich nevěděla, že nesou novou atomovou bombu.

Stroj doprovázely dvě další B-29 The Great Artiste s měřicími přístroji a Necessary Evil s kamerami.

Posádku, která shodila první atomovou bombu, po návratu na ostrov Tinian vítaly stovky vojáků. Tibbets byl ještě při výstupu z letadla vyznamenán Záslužným křížem. Navigátor Theodore Van Kirk uváděl, že ve svém životě nikdy neviděl více generálů.

Celkem však vzlétlo k misi sedm B-29. První tři prováděly meteorologický průzkum nad možnými cíli – Hirošimou, Nagasaki a Kókurou. Všechna tato města byla ušetřena konvenčních útoků, aby se mohla co nejlépe posoudit účinnost jaderné zbraně. Jeden cíl byl záložní.

Útok na Hirošimu japonské velení zaskočil, říká v rozhovoru Láník: „Japonci jím byli strašně překvapeni, protože nebyl hlášen žádný nálet – a najednou se všechny radiostanice, ať už vojenské, nebo civilní, odmlčely. Lidé ze vzdálenějších oblastí viděli mohutný výbuch, ale neuměli si ho vysvětlit a první interpretace ukazovaly na bezradnost. Jednou z možných spekulací bylo, že šlo o bílý fosfor. Teprve když tam přijeli experti, tak konstatovali, že jde o výbuch atomové bomby.“

Do Hirošimy dorazil 7. srpna 1945 tým japonského jaderného fyzika Jošia Nišiny, který potvrdil, že šlo o jaderný výbuch.

Japonce to ale neodradilo od pokračování bojů. Náčelník generálního štábu námořnictva Soemu Tojoda dospěl k závěru, že USA budou mít už jen jednu nebo dvě takové bomby, takže byl proti kapitulaci: „Mohla by být větší destrukce, ale válka bude pokračovat.“

„Vojenské složky nepovažovaly atomový úder za tak zásadní, jak ho vnímáme nyní my, protože oni měli možnost srovnání následků klasických náletů, jimiž bylo to Japonsko vystaveno už od listopadu roku 1944. Měli srovnání se zcela zničujícím náletem z noci 9. na 10. března na Tokio,“ upozornil Láník.

Tam v ohnivé bouři zahynulo 100 tisíc lidí. Tady šly ztráty do desetitisíců, ale pro vojenské velení nebyl rozdíl mezi tím, jestli by došlo k dalšímu náletu klasickými a zápalnými bombami, anebo jestli by došlo k použití atomové zbraně. Proto japonskému velení trvalo určitou dobu, než situaci vyhodnotilo jako beznadějnou.“

Počet obětí amerických náletů se podle různé metodiky uvádí mezi 330 tisíci (včetně 120 tisíc obětí jaderných útoků) a 900 tisíci mrtvými.

„Američané vyčkávali, co se bude dít dál. Reakce nebyla prakticky žádná, takže o tři dny později byla shozena další bomba na Nagasaki,“ pokračuje Láník. Padesátikilowattový vysílač za Saipanu přitom každých 15 minut opakoval: „Jestliže nyní nepřijmou naše podmínky, může být očekáván zničující déšť ze vzduchu, jaký nebyl na této planetě vidět. Za tímto vzdušným útokem budou následovat námořní a pozemní síly.“

Plutoniovou bombu Fat Man shodila 9. srpna na Nagasaki B-29 Bockscar, jež startovala z Tinianu a které velel Charles W. Sweeney. Obyvatelé japonského přístavu opět útok nečekali. V 7:50 sice byl vyhlášen vzdušný poplach, ale v 8:30 byl odvolán. Když byly 10:53 spatřeny jen dvě B-29, tak se nový poplach nevyhlásil. Jakmile se nad městem objevila mezera v oblacích, shodil v 11:00 na padácích měřicí zařízení The Great Artiste a o minutu později shodila nad průmyslovou čtvrtí japonského přístavu atomovou bombu Sweeneyho B-29. 

Explodovala po 47 sekundách v 11:02 ve výšce asi 500 metrů nad mořem na půl cesty mezi ocelárnou firmy Mitsubishi a nagasackým arzenálem, kde vyrobili torpéda použitá k útoku na Pearl Harbor.

Sweeneyho na rozdíl od Tibbetse nikdo nevítal. Nevrátil se na Tinian, s posledními kapkami paliva v nádržích dosedl na Okinawě.

Útok na Nagasaki byl podobně zničující jako ten na Hirošimu, škod na zemi ale bylo méně, protože město je v kopcovitém terénu. Nejtvrději postiženo bylo údolí Urakami, kde byly průmyslové podniky. I když ve městě zuřily požáry, nespojily se do zničující ohnivé bouře. Požár zasáhl hlavně údolí. Dvacet minut po explozi ale přišel mastný radioaktivní černý déšť plný bahna.

Američané počet obětí odhadli na 39 tisíc mrtvých a 25 tisíc zraněných. Japonská komise v sedmdesátých letech uvedla, že do konce roku 1945 zemřelo asi 70 tisíc lidí, na rozdíl od Hirošimy skoro samí civilisté.

Teprve po útoku na Nagasaki a zahájení sovětské ofenzivy v Mandžusku se Japonsko rozhodlo přijmout podmínky kapitulace. „Nakonec se ukázalo, že shození obou bomb dotlačilo Japonsko do situace, kdy si uvědomilo, že nelze pokračovat, i když část militaristických kruhů byla proti. I když císař namluvil projev, že přijímá kapitulaci, tak se část lidí snažila, aby se o tom lidé nedozvěděli a ta nahrávka zmizela. Osobně se domnívám, že k tomu přispěla i celá řada dalších skutečností – jako blokáda přístavů, kdy klesly na minimum dodávky surovin, potravin a tak dále. Je potřeba brát v úvahu i operaci Srpnová bouře, která znamenala dobytí Mandžuska sovětskými vojsky,“ vysvětluje Láník.

Vysvětlil i dlouhé váhání Japonců: „Hrál v tom roli ještě jeden aspekt. Povědomí, že pokud Japonsko kapituluje, tak podmínky míru budou tvrdé. Kalkulovali s tím, že pokud by došlo k invazi na ostrovy, byly by značné oběti nejenom na straně japonských vojáků a civilistů, ale také u invazních jednotek. Až by ztráty dosáhly neúnosné míry, tak by to zahýbalo veřejným míněním ve Spojených státech. Americká veřejnost by protestovala proti tomu, aby se pokračovalo v dobývání Japonska za takovouto cenu. Od jara 1945 obyvatelstvo budovalo různá obranná zařízení a probíhal jeho velice intenzivní výcvik v partyzánském způsobu boje.“

Láník upozornil, že diskuze o oprávněnosti použití jaderných zbraní má dvě roviny, jedna je vojenská, kde se počítá s vysokým počtem obětí na straně amerických vojáků v případě invaze. Navíc by pokračování bojů přineslo i mnoho obětí mezi civilisty, protože by Američané pokračovali v kobercových náletech na japonská města.

„Druhá rovina je etická – jestli je únosné, aby byly zbraně podobného charakteru používány. Argumenty se míjejí, protože jsou v různých rovinách,“ uzavírá historik.