Článek
„Jsme potomci plavců z Purkarce, kteří plavili dřevo z jižních Čech sem do Podskalí. Byl to stavební materiál pro Prahu i palivové dříví. Říká se, že v původních domech tady v Praze jsou dvě třetiny krovů ze šumavského dřeva,“ zmínil Jan Pöschl, vrátný neboli šéf voru.
Je předsedou spolku Vltavan v jihočeské obci Purkarec, který byl založen v roce 1902 na podporu plavců a rybářů z této lokality.
Jednu zářijovou noc přespali s kolegy v loděnici v pražském Podolí, aby při otevření výstavy „Vltava slavná a splavná“, pořádané Národním památkovým ústavem, převezli do centra manželku prezidenta republiky Evu Pavlovou.
Nejprve muži v historickém oblečení přenášeli staré sekery a pily na vor, který odpočíval na hladině pod větvemi stromů. Opodál se zatím rozcvičovali veslaři, kteří si vedle vorařů nosili na řeku moderní veslice, aby mohli trénovat. Byl to zajímavý vizuální kontrast.
„Tento vor je jen jedna vorová tabule, jeden kus. V minulosti se jich spojovalo víc za sebe do takzvaného pramene, tedy jakési soupravy vorových tabulí. Podle nařízení o mýtech a clech ještě z doby Karla IV. mohl mít až 130 metrů,“ popsal vousatý muž s dýmkou, jehož děda byl jeden z posledních plavců, který si dělal vrátenský patent.
Vorová tabule, která kotvila u podolského břehu a později zamířila do centra, byla zajímavá tím, že šlo o takzvaný předák, tedy čelní část pramene, která mívala na délku až 25 metrů. „Předák býval nejdůležitější částí a byl z nejlepšího dřeva. Bývaly na něm tři vesla, kterými se celý pramen řídil,“ popsal Pöschl a ukázal na uchycení bez jediného hřebíku nebo skoby.
Vor pluje po Vltavě ke kotvišti pod Rašínovým nábřežím v Praze, kde je nově parník Vyšehrad otevřený jako muzeum paroplavby.
Na výrobu použili tradičně houžve, namočené kusy dřeva, které změkly a staly se z nich dočasné provazy. Sluky jsou zase dřevěné kolíky, kterými jsou místy houžve uchycené do klád, částečně ponořených pod hladinou, s různě velkými rozestupy.
Pöschl si stoupl na vor doleva dopředu, kde je vrátenské místo. Tam stál vždy člověk zodpovědný za celou plavbu.
„Vrátní skládali zkoušky, někdo se mohl plavit třeba ze Zlaté Koruny do Prahy, ale ti nejzkušenější měli patent z Vyššího Brodu až do Hamburku,“ řekl a upozornil na další místo na voru, vpravo, které se nazývalo pacholčí. Tam byl druhý nejzkušenější plavec či naopak mladík v zácviku, který zde byl pod dozorem.
Josef Nachlinger, jednatel spolku Vltavan v Purkarci na jihu Čech
Třetímu místu vzadu se říká „ve slabejch“. Tam býval nejméně zkušený, často nejmladší člověk, který se také staral o ohniště a v zatáčkách pomáhal svým veslem se směrováním celého pramene. Úplně vzadu pak býval zadák s posledním veslem.
Na vor na zářijové akci seskočil ze břehu muž v klobouku, jednatel purkareckého spolku Josef Nachlinger, a s kolegou zapálili oheň, tradičně na otočených drnech trávy. Mezi kládami uloženými nahoře na voru byly ještě vidět položené ořezané klacky. „Jojo, opékali jsme si buřty,“ smáli se společně s třetím mužem, který se jmenuje úplně stejně jako vrátný, Jan Pöschl – přitom jsou švagři.
Zavzpomínali před vyplutím, jak na stoleté výročí svého vltavanského spolku postavili v Purkarci repliku stodvacetimetrového pramene. A také na to, jak v roce 1987 stavěli jejich předkové vor pro barrandovské filmaře.
„Bylo to pro první díl seriálu Cirkus Humberto, kde vezou plavci herce Martina Stropnického do světa. Sice jsme u toho taky byli, ale měli jsme kolem třinácti let. Tam byli ještě původní plavci, kteří to ukazovali našim tátům, tak jsme jim také koukali pod ruce,“ uvedl vrátný Jan Pöschl.
Švagři na voru, jmenovci Jan Pöschl a Jan Pöschl, potomci starých vorařů
Vzpomínal také na ještě starší vyprávění z dob, kdy se říkalo, že přes léto bývala plavcova žena bez muže, v zimě bez peněz. Když se lidé ptávali plavců, kdy vyplují a začne sezona, odpovídali: „Až se Černá otelí.“
„Černá byla Vltava. A až se otelí, to znamenalo, až odejdou ledy. Zároveň se říkalo takzvané tři krát tři,“ sdělil Pöschl. Plavci nejprve tři dny vor stavěli, pak tři dny pluli do Prahy, a nakonec šli tři dny pěšky domů na jich Čech. „Boty si většinou hodili do báglu a šli bosí, aby je šetřili, protože často měli jediný pár na celý život,“ podotkl.
Následně se na akci na voru ozvala jediná nepůvodní věc: na zádi jsou pod dřevěnou stříškou ukryté dva motory, aby se stihlo vše podle plánu i na řece, která moc rychle neteče. Nastartování, vyplutí. Motory loď tlačily, ale vesla určovala směr.
Vor byl nakonec přivázán na náplavce u Palackého náměstí v Praze 2, tradičním kotvišti lodí Pražské paroplavební společnosti, která slaví 160 let. K parníku Vltava, který je stále v provozu, nově přibyl i kolesový parník Vyšehrad. Právě v něm se otevřelo nové muzeum paroplavby. A vor tu zůstane u náplavky ještě pár týdnů, než ho rozeberou.
