Článek
Novela vyhlášky o školním stravování platí od 1. září a dává školním jídelnám rok na to, aby v jídelníčcích omezily příjem soli, cukru a průmyslově zpracovaných potravin.
„Sleduji debaty na toto téma a jsem ráda, že se lidé konečně začínají zajímat o to, co jejich děti jí,“ říká Alena Partyková. „Chemie nepatří nikam, natož do školních jídelen.“
Vaření je jejím velkým koníčkem. Zklamání a nespokojenost ale přišla v momentě, když se do kuchyní začala promítat potravinářská chemie. „Základní suroviny začaly nahrazovat prášky, to mě nebavilo,“ vzpomíná. „Začala jsem mít výčitky, že trávím lidi, tak jsem to totiž opravdu cítila,“ říká.
Její kolegyně to ale braly jako ulehčení práce. „Když vaříte vývar, musíte očistit zeleninu, dát tam kosti, maso, koření a dát ho na několik hodin vařit, trvá to. Takto se nasype prášek do vody a je to. Nic pro mě,“ říká rezolutně.
Vývar byl také podle ní vůbec nejhorší náhražkou. „Instantní polévka, kýbl prášku, ze kterého bylo třeba padesát porcí. Jen se dala vařit voda, rozmíchal se prášek v kbelíku a řídká tekutina se nalila do vařící vody. A byla polévka. Na to jsem se opravdu nemohla dívat,“ vzpomíná na období, kdy skončila raději na úřadu práce, než aby takto vařila.
„Vývar musí být z kostí a zeleniny, ne z prášku,“ říká Partyková. Po odchodu z pozice kuchařky začala vyrábět hořčice.
Dnes Alena Partyková podniká. Poté, co dala výpověď v kuchyni, začala ve svém domku v Morkůvkách vyrábět hořčice. Dnes už dělá patnáct druhů, její hořčice byly oceněny značkou Regionální potravina Jihomoravského kraje.
„V tom, že začnu vyrábět hořčice, jsem neviděla ani tolik peníze jako spokojenost. Ta práce v kuchyních mě opravdu netěšila, byla to velká tíha,“ konstatuje kuchařka.
Dodnes jí nejde do hlavy, jak mohl chemický způsob vaření projít. „Jak je možné, že vůbec něco takového někdo povolil? Přijde mi absurdní, že se řeší jakési spotřební koše a na poličkách jídelen stojí v plastových nádobách chemické vývary. Každý kolem nich projde a vůbec mu to nepřijde divné,“ upozorňuje Alena Partyková.
Oběd ze zahrádky
Zpátky do kuchyně by se už nevrátila. „Mám svoji práci a jsem šťastná, že jsem se naučila vařit pro sebe a svoji rodinu. Ale jsem ráda, že se to ve vývařovnách a zejména ve školních kuchyních mění k lepšímu. Základem všeho je to, co jíme,“ dodává.
A právě proto ji mrzí, že lidé přestali mít v kuchyních fantazii. „Přitom vaření je tak krásná kreativní záležitost a alchymie. Dřív jsme obešly s maminkou nebo babičkou zahrádku, natrhaly, co jsme cestou potkaly, vykopaly brambory a přemýšlely, co z toho uvařit. Jídlo jsme pak dochutily tím, co jsme měly. Přijímám, že se svět i chutě mění, učím se novým věcem ráda, ale dá se to dělat ze základních surovin,“ uzavírá.
