Vyšší cena za léky nevadí, pokud budou

Vyšší cenu za léky by bylo ochotno platit 58 procent dotazovaných, pokud by se výroba přesunula do Evropy. U seniorní populace je ochota přes 70 procent. Horší je to s tím, kdo by měl přesun výroby zaplatit. V první řadě by to měly být farmaceutické firmy, EU anebo stát.

Průzkum z konce dubna ukázal, že zkušenost s nedostupností léku mají téměř všichni. Situaci ale ve většině případů vyřešili. Buď tím, že jim lékárník lék objednal (40 procent případů), anebo si vzali jiný lék stejného složení, ale od jiného výrobce.

„Skutečná nedostupnost se podle nás pohybuje kolem 12 procent,“ sdělil výkonný ředitel asociace Filip Vrubel. V tolika procentech případů lék k dostání nebyl ani nešel nahradit.

Za výpadky léků je podle 32 procent oslovených zvýšená poptávka, 16 procent z toho viní firmy a 14 procent stát, který měl podle nich léky objednat a neudělal to. Tuto možnost mají ale jen lékárny a nemocnice.

Šetření ukázalo, jak málo vědí lidé o lécích. „Lidé nevědí o lécích takřka nic. Nemají představu, kdo tvoří cenu, kdo to platí, kdo je zodpovědný za to, že nejsou,“ uvedla Ivana Valentová z agentury STEM/MARK.

Jak se vytváří cena léků, neví 92 procent. U léků na předpis se reguluje cena, marže, kterou si přičtou distributoři a lékárny, i úhrady z veřejného zdravotního pojištění.

Mylně si řada lidí myslí, že doplňky stravy a volně prodejné léky hradí pojišťovny, ty na ně ale mohou jen přispívat z fondů prevence. To, že stát reguluje jen cenu léků na předpis, vědělo jen 14 procent osob.

„Spousta lidí také směšuje pojem cena s pojmem doplatek,“ doplnil Vrubel. Doplatek je rozdíl mezi cenou za lék, kterou si stanovil výrobce, a úhradou od pojišťovny. Nízké povědomí je o ochranném limitu, tedy cenové hranici, při jejímž překročení pojišťovna vrací lidem peníze za předepsané léky.

Děje se tak zpravidla čtvrtletně a automaticky.