Rakušan: V Česku může zůstat až třetina Ukrajinců

Musíme se připravovat na to, že konflikt jen tak neskončí. Že prodloužení dočasné ochrany uprchlíků na jeden rok se časem může změnit i na jiné pobytové oprávnění pro ukrajinské uprchlíky. Můj odhad je, že rok, který nás čeká, bude bohužel využit beze zbytku.

Od dubna vlivem zákona lex Ukrajina 5 dochází k tomu, že ti lidé budou muset po roce dočasné ochrany mít větší díl odpovědnosti. Ubytování, finanční zdroje a další budou muset zvládat sami. Stát má mnoho možností, jak pomáhat s nouzovým ubytováním, ale limitovaně.

Odhady máme na základě jiných migračních krizí a jiných zkušeností ostatních států s vědomím toho, že ukrajinská krize je specifická. Většinou to bývá tak, že pokud ten konflikt překročí rok trvání, tak se pohybujeme mezi jednou čtvrtinou a jednou třetinou lidí, kteří svůj životní příběh započali tady a budou tu chtít pokračovat, i kdyby konflikt skončil.

Situace je specifická v tom, že okolo 70 procent jsou to ženy s dětmi. To jejich návrat domů činí pravděpodobnější oproti běžné migraci, kde přicházejí z válečných konfliktů celé rodiny. Odhady nikdy nebudou přesné.

Řeknu věc, kterou by ukrajinská strana ne úplně ráda slyšela. Pokud by nám tu zůstalo okolo sta tisíc lidí, tak to může mít pro socioekonomické ukazatele, např. důchodový systém, dlouhodobě pozitivní ekonomické dopady. Potenciální přínos pro českou ekonomiku, který by se mohl začít naplno projevovat třeba už nějakých pět let od začátku krize, doložitelný v různých modelech máme.

Osvědčil. Nápor v prvních týdnech byl velký. Ukázalo se, že i díky vládní zmocněnkyni pro lidská práva Kláře Šimáčkové Laurenčíkové a jejím kontaktům na ukrajinskou komunitu. Zasloužila se o dobré šíření informací mezi Ukrajince. Za první týden se registrovalo do systému přes sto tisíc lidí.

Jde o prvotní online registraci, kde dostanou vygenerovaný termín. Pak musí do září provést fyzickou registraci s vyznačením vízového štítku do jejich dokladu, čímž se pobyt zcela legitimizuje. Zároveň máme možnost sbírat o těchto lidech přesná data. Datová základna se nám při osobních návštěvách na pracovištích ministerstva vnitra výrazně rozšíří.

Náš odhad je okolo 300 tisíc lidí.

Bylo to na samotném začátku. Smířit se s realitou, že krize může generovat nikoli jednotky tisíc ani desetitisíce, ale že se můžeme dostat do čísel, která daleko přesahují i černý scénář. Ten byl v roce 2015 nadefinován vládou pro migrační vlnu velkého rozsahu. Chtěl bych upozornit, že v té době hovořila o přechodu do černé fáze u čísla 10 tisíc uprchlíků měsíčně. V prvních dnech jsme viděli, že to bude překonáno velmi brzy.

Válka přišla v období, kdy nám skončila jedna krize, kdy jsem deset dnů předtím slavnostně rozpustil Ústřední krizový štáb, který stále zasedal kvůli covidové pandemii. Jako vláda jsme zastihli omikronovou fázi a někdy v průběhu února se ukázalo, že už není potřeba mít aktivovaný ústřední orgán pro řešení krizí.

Deset dní poté jsem ho znovu svolával, protože 24. února začala válka. Nejtěžší byl ten víkend, kdy jsme doslova spali na ministerstvu vnitra a snažili jsme se v nejužším týmu, kde byli lidé z odboru azylové a migrační politiky, zástupci Policie ČR a hasičského záchranného sboru, nastavit legislativně funkční systém.

On si to už dnes málokdo pamatuje, ale ještě předtím, než byla aktivována evropská dočasná ochrana, tak jsme podobný institut jakéhosi dočasného pobytového statutu vytvořili za víkend sami. A po tom víkendu za tři dny byl v hrubých obrysech nadefinován systém národního asistenčního centra pomoci Ukrajině, což se stalo základem systému pro celé další měsíce. Teď se ukazuje, že i léta.

Stal se modelem i pro několik dalších zemí v Evropské unii. Zajištění prvotní logistiky, aktivace systému, zapojení krajů, které naštěstí začaly spolupracovat velmi efektivně, to byl nejtěžší moment. A odzkoušení v praxi bez nějaké možnosti štábního cvičení a ozkoušení modelu, který byl vymyšlen ad hoc pro tenhle případ. Až po nějakých dvou až třech týdnech se ukázalo, zda vůbec funguje.

V prvních měsících jsme byli zavaleni operativou. Pamatuju si na první měsíc, možná dva, kdy ministerská agenda se z nějakých 85 procent věnovala čistě ukrajinské krizi. Všechny ostatní legislativní práce byly odloženy.

Operativy a dílčích problémů se ukázalo tolik, že jsme se to v prvních měsících prostě jen snažili zvládat. Po nějakých třech měsících jsem nabyl jistoty, že máme kvalitní manažery i ve státní správě, umíme pracovat s externisty, že to stát umí, i když to předtím nedělal.

Spolupracovali jsme i s lidmi typu Pavla Řeháka, tzn. lidí z top byznysu manažerů, kteří jsou zvyklí postupy a procedury vidět trochu jinak, nejenom formované státní správou. Po třech měsících jsme viděli, že systém funguje a lidé ubytování dostávají, že máme dostatek dobrovolníků z řad veřejnosti, za což je potřeba stále hlasitě děkovat. Otevřeli svoje domy, byty a dokázali, že veřejnost je připravena pomáhat. V té chvíli jsem viděl jistotu, že to finálně zvládneme.

Po roce jsem předal funkci národního koordinátora pro řešení uprchlické vlny Kláře Šimáčkové Laurenčíkové, kdy jsme se dostali do jiné fáze. Máme nadále aktivovaný Ústřední krizový štáb v pohotovostním režimu, který budeme svolávat podle potřeby. Základní parametry jsou nastavené, lex Ukrajina 5 schválen, od dubna ministerstvo vnitra a krizařina ustupuje do pozadí. Přicházejí na řadu měkčí záležitosti, které už vnitro tolik neumí. Jako je adaptace, integrace nebo případně nějaké změny ve fungování zdravotního sytému pro ukrajinské příchozí, třeba i zpřísnění podmínek a podobně.

Po roce můžeme říct, že je to příběh úspěchu, který bude hodnocen až historií.

Kdyby nám někdo na začátku února 2022 řekl, že za rok budeme mít registrováno na území bezmála půl milionu uprchlíků bez toho, aby to mělo výrazný dopad na kriminalitu, bez výrazných sociálních dopadů, bez toho, aby tu byli lidé v nějakých stanových městečkách a využívali nouzové ubytování, tak si myslím, že by tomu nikdo nevěřil.

Dílčí problémy byly, něco se mohlo udělat dřív, něco důrazněji, něco se mohlo udělat jinak. Osobně to pokládám ve své politické kariéře za nejnáročnější manažerskou misi, kterou považuji za zvládnutou.

Jsme ostražití. I státní hmotné rezervy mají přípravu na to, kdyby byla potřeba nějaká nouzová lůžka a podobně. Jsme v kontaktu s ukrajinskou stranou, byť po smrti ukrajinského pana ministra Monasterkyho nám hlavní přímá informační linka malinko odpadla, ale spolupracujeme.

Máme informace z ukrajinského zpravodajského prostředí a bedlivě mapujeme, zda hrozí nějaká větší vlna. Hrozila nejvíce v zimních měsících, to se zaplaťpánbůh nenaplnilo. I díky tomu, že Česká republika při svém předsednictví velmi tvrdě apelovala na partnerské státy v Unii, abychom pomáhali na místě s infrastrukturou, s obnovou, dodávkou generátorů, medicínskou pomocí.

Zimní vlna nepřišla, ale je tady stále faktor Putin, je to Putinova válka. Neumíme plně predikovat, zda přijde nějaká ofenziva, masivní bombardování, zda tady bude efekt, který by vyvolal nějaký další pohyb. Z ukrajinského zpravodajského prostředí víme, že lidé, kteří byli mentálně nastaveni na to, odejít a začít životní příběh jinde, tak ti v počtu 4,5 milionu lidí, kteří odešli do zemí EU, už Ukrajinu opustili. A vůle lidí teď tu zemi opouštět už je o poznání menší.

Je tady krizová připravenost, to jde samozřejmě za vnitrem. Proto na to navazujeme kroky, že nouzové ubytování bude eliminováno 150 dny. Druhá výzva, která vládu čeká, ale spíše resorty sociálního charakteru než ministerstvo vnitra, jsou adaptační fáze. Kurzy jazyků, integrační fáze těch, kteří tady chtějí zůstávat, legislativní příprava potenciálního modelu dalších pobytových oprávnění po konci dočasné ochrany, intenzivní komunikace s Evropskou komisí o jejích plánech na evropské úrovni, abychom byli případně připraveni na nějaké další prodlužování, a to i legislativně.

Další výzvou je majetkový test lidí, aby byly dávky dávány skutečně jenom potřebným, a ne lidem pracujícím třeba v IT branži. Na ministerstvu dopravy připravujeme registraci ukrajinských automobilů, protože pokud krize neskončí, tak potřebujeme mít jistotu o technickém stavu vozidel a samozřejmě je započítávat do majetkového testu jednotlivých lidí.

Všechny aspekty, které by v české společnosti mohly vyvolávat diskuse a oslabovat podporu pro myšlenku pomoci, se snažíme mít jako vláda pod kontrolou, stejně jako celé finanční řízení té krize.

Na evropské úrovni Putinova agrese přinesla takovou jednotu a reakční rychlost, kterou EU nikdy nezažila. Třeba i v aktivaci institutu dočasné ochrany, který byl odsouhlasen v roce 2001 na unijní úrovni, ale nikdy nebyl aktivován, až teď. Myslím si, že Putin a jeho režim jsou jednotou překvapeni. Tvrdostí, jednotou přístupu k sankcím, byť tam jsou určité výkyvy a rozdíly. Třeba v přístupu k udělování víz a podobně.

V české politice to jasně ukázalo, kdo je kdo. Kdo kde ideově stojí. Vláda, byť je v ní pět stran, ukázala jednotné zahraničněpolitické směřování. Máme jasný názor, kdo za tou válkou stojí, a kvůli komu byly způsobeny všechny problémy, jako je inflace, nárůst cen potravin, energetická krize. Je to prostě Putin, je to Rusko.

Občas je černobílé vidění světa k neprospěchu, ale v určitých chvílích může být ku prospěchu. To znamená, někdo je viník bez toho, že by to mělo být relativizováno.

Samozřejmě to odhalilo, že jsou tady lidé, kteří z toho těží. Umí těžit ze strachu, strach zneužívají i politicky. Je tady pátá ruská kolona, která minimálně logisticky a možná i jinak je z Ruska podporována. Snaží se zneužít strachu ve společnosti. Je to obrovská výzva, ale rozhodně ne důvod k tomu, aby byl relativizován postoj vlády, který zaujala od začátku.