Deset let od únosu v Libanonu: Stále cítím zradu Vojenského zpravodajství, říká bývalý agent Psík

Skupina do Libanonu odjela v červenci 2015. Kromě Psíka v ní byl například advokát v České republice drženého Libanonce Alího Fajáda Jan Švarc, překladatel či reportéři.

Martin Psík měl pod krytím Švarcova podřízeného z advokátní kanceláře získat informace o českém kuchaři Pavlu Hrůzovi uneseném v Libyi v březnu 2015. Žádné informace však nezískal, protože celou skupinu hned první den večer zajali únosci s cílem vyměnit je za Fajáda. V zajetí je drželi půl roku.

Psíkova kariéra špióna tak únosem a následným prozrazením jeho totožnosti skončila. On sám je přesvědčený, že nezanedbatelný podíl na selhání mise mělo Vojenské zpravodajství, které pravděpodobně podcenilo bezpečnostní rizika a jeho krytí.

Pamatuji si, jako by to bylo včera, nejde zapomenout. Únos se stal 16. července 2015 v půl desáté večer. Jeli jsme na dohodnuté setkání v jižním Libanonu v blízkosti syrských hranic. Dojeli jsme na místo a v tom okamžiku bylo naše vozidlo zablokováno dvěma cizími dodávkami a obstoupeno asi deseti muži v polovojenském oblečení, kuklách a se samopaly.

Přinutili nás vysednout, svlékli nás donaha, odebrali nám všechny věci, dali nám jejich oblečení, svázali ruce, naložili do auta a asi tři hodiny nás vozili sem a tam. Poté nás rozdělili do dvou aut a dvě hodiny nás dále někam vezli. Po zhruba pěti hodinách jsme zastavili, vysedli a se zakrytýma očima, svázanýma rukama nás odvedli na připravené místo.

Zamřížovaná cela bez oken asi čtyři na čtyři metry. Na tomto místě jsme zůstali asi čtyři týdny, celkem jsme byli násilně drženi 204 dní a pobývali postupně na šesti takových místech. Po celou dobu jsme byli bez denního světla a jakéhokoliv spojení s domovem a bez informací z České republiky. Stejně tak naše rodiny o nás neměly vůbec žádné zprávy. Domů jsme se vrátili 4. února 2016.

Ani dnes po deseti letech se nedá s jistotou říct, kdo byli naši únosci. Nicméně z toho mála, co jsme mohli my pochytit v průběhu zadržování, v kombinaci se závěry následného policejního vyšetřování, vše nasvědčuje tomu, že nás unesli a zadržovali příslušníci hnutí Hizballáh, případně nějaká složka libanonské armády.

Léčka, do které jsme padli, byla velmi zdatně a hlavně rychle provedená a nebylo možné se pokusit o nějaký odpor nebo o útěk. To platilo prakticky až do našeho propuštění, neboť po celou dobu jsme byli pod ozbrojeným dohledem, včetně kamery v místnosti. V průběhu zadržení pak náš stav a nálada byly proměnlivé, a to včetně momentů, kdy člověk opravdu nevěděl, co a jak bude a jak dlouho to může trvat.

Byly momenty, kdy smrt byla opravdu blízko. Propuštění opravdu přišlo na hraně toho, kdy situace už byla jak pro nás unesené, tak i pro naše únosce, vzhledem k protahující se době zadržování, dále neúnosná.

Roli sehrál fakt, že na začátku smrt nebyla bezprostředním rizikem, protože nás sebrali proto, že tím chtěli něčeho dosáhnout. Zároveň jsme byli bílí Evropané v arabském světě, takže „cenní“. Nicméně s rostoucí nervozitou z toho, že se únoscům nedařilo dosáhnout jejich požadavků, riziko přímého zabití nebo například výměny s jinou teroristickou skupinou tehdy působící v regionu, jako byly Islámský stát, Al-Kájda nebo An-Nusra, rostlo.

Z hlediska přípravy z mé strany nic jinak udělat nešlo. Celou akci vymyslel a naplánoval tehdejší zástupce ředitele Vojenského zpravodajství plukovník Radek Horáček. Řekl mi: „Je tady takový úkol, pojedeš tam a tam, s těmi a těmi a uděláš to a to“. Neměl jsem důvod a vlastně ani možnost dělat něco jinak. Úkol přišel od nejvyššího vedení, bral jsem to jako velkou pracovní výzvu a zároveň jako jejich důvěru ve mne, že mě tam posílají.

To, že to tak dopadlo, byl bohužel souběh mnoha faktorů. Primárně jde celá tato ostudná a ponižující situace za plukovníkem Horáčkem a jeho nedbalým a neprofesionálním způsobem práce, plánování a přípravy celé akce. A prostřednictvím jeho osoby pak dále za tehdejším ředitelem zpravodajství.

Velký podíl na tom všem měl i stav zpravodajské komunity a vztahy v ní. Všichni se ohánějí potřebou kontroly všech tří zpravodajských služeb. Zda se může do živých svazků, nebo ne. To je ale pro fungování těchto služeb zcela marginální věc. Nikdo naopak neřeší jejich koordinaci a opravdu fungující vzájemnou spolupráci. A to zejména v ofenzivní části. Toto kdyby fungovalo, tak se případ Libanon nikdy nestane.

Co jsem však měl udělat jinak, bylo, že jsem po návratu domů neměl být k Vojenském zpravodajství a k těm lidem tak loajální a vojensky poslušný a zodpovědný, jako jsem byl. Jenže jak je v životě běžné, taková věc člověku dojde a dožene ho až časem, kdy už s tím pramálo jde udělat. Pak už vás to jen užírá zevnitř.

Známost mého obličeje nehrála v mém dalším působení ve zpravodajství žádnou roli. Takže není úplně pravda, že by to byla obtíž pro další službu. Po návratu a po setkání s mým nadřízeným plukovníkem Horáčkem jsem ihned poznal, že vedení zpravodajství vůbec neví, co se mnou mají dělat.

Výjezd na zahraniční pracoviště je ve Vojenském zpravodajství zcela běžnou praxí a je součástí kariéry mnoha důstojníků i praporčíků. Každoročně takto vyjedou sloužit do zahraničí nižší desítky lidí. V mém případě bylo vyslání do zahraničí odlišné v tom, že jsem si o něj sám nezažádal, ale bylo mi nabídnuto. V podstatě šlo o nouzové personální opatření.

Nejprve mi byl nabídnut výjezd do USA, který byl následně změněn na výjezd do Litvy. A i tato změna vlastně ukazuje, jak chaotické a nepřipravené to celé bylo. Zpětně jsem za to rád, protože čtyři roky v Pobaltí patřily určitě k mým nejlepším životním obdobím, a to jak z pracovního, tak osobního hlediska. Myslím ale, že výjezd ven byl vlastně spíše obranným opatřením tehdejšího vedení zpravodajství přede mnou.

Pobyt v zahraničí vás odstřihne od dění doma a platí lidové rčení „sejde z očí, sejde z mysli“. Standardní bývá, že když se člověk po třech, čtyřech letech vrátí ze zahraničí, pokračuje ve službě a předává, využívá a rozvíjí nabyté profesní poznatky a zkušenosti. Obzvláště to platí pro lidi v mém věku, tehdy mi bylo 38 let, a mé hodnosti majora.

To ale mně umožněno nebylo. Po návratu mi naopak řekli, že pro mě ve službě není místo. Místa ale tehdy byla, jen ne pro mne. Ostatně jak to při mém odchodu lakonicky glosoval tehdejší kolega: „Ty musíš odejít, protože jsi to zvládl. Oni zůstávají, protože to nezvládli.“

Když jsem se vracel z Litvy a následně odcházel do civilu, bylo mi 38. Měl jsem za sebou 19 let služby, z toho přes deset let u zpravodajství, dvě zahraniční mise, odborný kurz v USA, působení ve vojenské diplomacii a dva nejvyšší odborné kurzy Vojenského zpravodajství, včetně kurzu vojenské diplomacie.

Vzděláním a praxí jsem byl v podstatě v nejlepším věku a připraven začít organizaci a státu vracet to, co do mě vložil, a pokračovat buď v odborné nebo velitelské linii ve službě dalších deset nebo i více let. A to bylo přesně to, čeho si byl vědom už zmíněný zástupce ředitele Radek Horáček, který mě do Libanonu poslal. A byl to právě důvod, proč usiloval o to, abych ve službě dále nepokračoval.

V době, kdy jsem odcházel do civilu, jsem měl v armádě odslouženo více než on. On nastoupil do Vojenského zpravodajství s minulostí v jiné státní organizaci, ale nikdy nebyl voják. A myslím, že svým chováním nejen ke mně, ale i k mé rodině a vlastně i ke zpravodajské službě jako takové to jen potvrdil. Myslím, že by všechny ty kroky nemohl dělat bez vědomí a podpory tehdejšího ředitele Jana Berouna, rovněž nevojáka, se kterým je velkou část své kariéry úzce spojen.

Vyrovnán s tím dosud nejsem a obávám se, že ani nikdy nebudu. Je to pořád živá rána, která se asi nikdy nezacelí, a když vidím některé lidi, kteří i dnes nadále slouží, a na jakých pozicích jsou, je to jako si do té rány sypat sůl a pálit se při tom.

Hlavně Horáčka. Já jsem si úkoly v Libanonu nevymyslel. Jen jsem plnil rozkazy svého tehdejšího nadřízeného v domnění, že jsou to úkoly ve prospěch státu. Jak to dopadlo, všichni víme. Já musel skončit. Zatímco on byl i přes své zjevné odborné, velitelské i lidské selhání v tomto případu opakovaně povýšen. Dnes je dvouhvězdičkovým generálem a vesele pokračuje dál.