Článek
Klaus na Hradě je svědectvím neschopnosti současného vedení ČSSD sjednotit své poslance. Zároveň je také důkazem, že mezi odbojnými poslanci převážila touha po pomstě nad chladným úsudkem, a dokonce nad pudem sebezáchovy. Nevyhrála ani jedna ze znesvářených skupin ve straně, prohrála soc. demokracie jako celek.
Vladimír Špidla ovšem tvrdí, že stav je udržitelný. S Klausem-prezidentem se podle něj dá koexistovat. Premiér je patrně přesvědčen, že prezident nechá jeho vládu na pokoji a nebude se do její činnosti nijak vměšovat. Jak to může Špidla vědět? Dostal od Klause záruky? To je ale v tuto chvíli vedlejší.
Nejde totiž tolik o to, jaký bude Václav Klause prezident - zda více či méně stranický, více či méně politicky agresivní, zda bude chtít zachovat status quo současné koalice, nebo bude směřovat k vyhlášení předčasných voleb. Jsou pádné důvody předpokládat, že i s nejhodnějším a nejmírnějším mužem na Hradě nepotrvá vládnutí nynější garnitury do konce volebního období.
Fraška, kterou dlouhodobě předvádí soc. demokracie, v níž si lidé navzájem lžou, nejsou schopni se na ničem domluvit - ale především přestali být důvěryhodným partnerem pro vyjednávání, protože v ČSSD pravá ruka nikdy nemůže zaručit, co v příštím okamžiku udělá ruka levá - vytváří krizový stav. Tato strana je k smíchu a to je horší osud, než utrpět čestnou porážku. Občan může kroutit hlavou, kam až ČSSD ve Špidlových rukou dospěla, ale političtí partneři musí tvrdě zvažovat, zda s takovým spolkem má smysl spojovat svůj další osud.
Jakmile to vycítí ODS, může se z poněkud líného glosátora vládní politiky změnit v dravého kritika všeho, co od současné koalice jest. A že i v ČSSD samotné jsou jiné názory než Špidlův optimismus, svědčí slova prvního místopředsedy soc. dem. Stanislava Grosse, který se po Klausově zvolení nahlas zamyslel, zda má současná koaliční vláda právo na existenci.
Odsunout proces rozpadu spojenectví ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU by mohlo referendum o vstupu do Evropské unie. Na kladném výsledku jsou zainteresováni všichni členové vládní koalice. Co dalšího se ale vládě s převahou jediného poslance podaří prosadit, když se názory jednotlivých koaličních stran na to, jak řešit problémy společnosti, často diametrálně liší? Deregulace nájemného či reforma veřejných financí budiž příkladem.
Pohřeb ČSSD se včera nekonal, to je emotivní výrok. Sociální demokracii ale čeká trýznivé sebezpytování. Jestliže ani na svém nadcházejícím sjezdu nezačne hledat odpověď na otázku, čím je, jaké hodnoty vyznává a jakou má skutečnou oporu v české společnosti, pak opravdu přijdou funebráci.
Zatím lze očekávat vážnou nemoc, která ale nemusí vést ke skonu. Politická kultura, či spíše její nedostatek, který prokázali sociální demokraté ve spektáklu prezidentských voleb, není však zárukou uzdravení.
Shodnou-li se soc. demokraté na svém nejvyšším shromáždění, že je třeba zahájit léčbu, musí rovněž určit, komu svěří stanovení diagnózy a kdo bude podávat léky a udílet pokyny. Kdyby se ve funkci stranického předsedy v důsledku vyvažování momentálních skupinových a osobních zájmů nakonec udržel Vladimír Špidla, dostal by další šanci. Doposud však vytrvale tvrdil, že jeho stranu postihlo jen lehké nachlazení, a přitom se soc. dem. zmítala v horečce vzájemných svárů, která ji zeslabila až k neschopnosti dostat na Hrad jakéhokoli kandidáta, kterého naoko podpořila.
PRÁVO 1. března