Bradáčová: Covid zbrzdil spravedlnost a unavil společnost

Policisté byli rozděleni do různých skupin, aby se nepotkávali, aby se zamezilo možnosti vyšší míry přenosu infekce. Úkony při prověřování nebo skrytém vyšetřování probíhají pořád stejně, tam policie musela přijmout vyšší standardy z hlediska bezpečnosti.

Nejvíce se to odrazilo tam, kde naše i policejní práce vyžaduje kontakt s lidmi. To znamená, že dochází především ke zdržení svědeckých výpovědí, protože se tyto osoby daleko častěji omlouvají z důvodu nemoci nebo karantény. Výrazně se zdržely žádosti směrem do ciziny. Je to v řádech měsíců oproti předchozímu stavu.

Daleko častěji se prodlužují lhůty pro ukončení prověřování nebo vyšetřování, protože je fakticky nemožné vyslechnout svědky v České republice a ještě více v cizině. Třeba státy jako Slovensko dříve reagovaly na žádost o právní pomoc v podstatě okamžitě, nyní se čeká i měsíce.

Nyní bych ten stav charakterizovala jako určitou únavu, která je u mnohých spojená se skepsí a existenční obavou. Nacházíme se ve stavu, kdy poklesla důvěra veřejnosti ve schopnost institucí státu situaci zvládnout, a k tomu přispívají stále měnící se pravidla, která se kvůli těm změnám relativizují, a jednotlivci nejsou ochotni je dodržovat.

Mnohdy také lidé nevědí, které pravidlo platí. Sílu normy představuje její stabilita a trvalost a to tady chybí. Musíme si přiznat, že nám pandemie ukázala, jak blahobytně jsme si žili a jistým naivním způsobem věřili, že to je navždy, a teď se střetáváme s realitou, že tomu tak být nemusí.

Vedle pocitů jisté skepse a únavy kolem sebe vidím i lidskou kreativitu, obětavost a solidaritu. Jsem přesvědčena, že situaci zvládneme. Vždy v historii platilo, že krize je šance. Je to jenom o tom, jestli tu šanci využijeme.

Například se uvnitř justice začaly daleko efektivněji využívat nástroje elektronické komunikace. Začaly se používat různé platformy pro videokonference, vzdělávání, soudní jednání nebo kontakt s věznicemi. Také se ale v úplné nahotě ukázalo, jak je elektronizace státní správy poddimenzována a nestačí současným potřebám.

Potřebovali bychom daleko lepší technické vybavení napříč justicí a komunikační platformy a informační systémy vyšší kategorie, než kterými ministerstvo disponuje nyní.

Myslím, že to je napříč státní správou, že nejde jen o ministerstvo spravedlnosti. V okamžiku, kdy si pandemie vyžádala celospolečenský přístup k těmto platformám, tak sítě nebyly připraveny na přístup uživatelů. Řešení bude vyžadovat značné finanční prostředky do techniky i elektronického propojení úřadů.

Souhlasím s tím, že předvídat trendy do budoucna nelze podle statistických dat z roku 2020, protože je pandemie výrazně ovlivnila. Například počty majetkové trestné činnosti na území Prahy klesly o stovky a podobné to bude u dalších velkých aglomerací, kde se projevuje trestná činnost cizinců.

Omezil se cestovní ruch a to znamená, že drobná, méně závažná trestná činnost, kde je cizinec pachatelem nebo poškozeným, značně ubyla. Až se vrátíme do normálního stavu, tak předpokládáme, že čísla opět vzrostou.

U státních zástupců loni došlo ke zhruba patnáctiprocentnímu poklesu věcí, které byly, ať už s obžalobou, nebo s návrhem na potrestání, předány soudu. Důvodem ale nemusí být jenom opatření související s pandemií.

Musíme si také uvědomit, že na podzim došlo k výrazné změně pravidel pro hodnocení trestného činu ve vztahu ke způsobené škodě. Hranice se zvýšila z pěti tisíc na deset tisíc korun a už prvotní odhady při přípravě novely naznačovaly, že se bude jednat o 1500 až 3000 věcí, které díky této změně přejdou do přestupkového řízení. A to se v poklesu už začalo projevovat.

Reforma by se neměla dotknout pouze celorepublikové Národní centrály proti organizovanému zločinu (NCOZ), ale měla by řešit širší souvislosti a koncepčnější změny pro policii. Materiál byl připraven, státní zástupci se jednání účastnili. Já jsem považovala výsledek, který byl doporučen policejnímu prezidentovi, za návrh, který by do budoucna mohl přinést zefektivnění.

Dnes se práce zastavily, a pokud dojde k nějakým reformním krokům, tak to bude až v době postcovidové. Osobně je mi to líto, protože si myslím, že policie potřebuje posílit v některých specializacích, jako je terorismus nebo kyberkriminalita. Týká se to materiálního vybavení i odborného zázemí.

Podle mě je potřeba, aby na celorepublikové úrovni vznikly menší a efektivnější útvary zaměřené na tyto specializace. Trochu bych to připodobnila k Národní protidrogové centrále, která se zabývá velmi úzkou specializací, a historicky se ukázalo, že to byl správný směr. Je to malý útvar s celorepublikovou působností.

Jednoznačně bych to prosazovala u terorismu a kyberkriminality a jsem zastáncem stejné cesty u specializací, které se týkají daňové trestné činnosti. Myslím si, že by to pomohlo. Menší a specializované útvary umožňují úzké propojení vedení útvaru na samotné policisty, jako tomu je u protidrogové centrály.

ČR primárně není cílem útoků. Většina věcí se dotýká schvalování terorismu či šetření, zda zde nedochází k legalizaci prostředků, které podporují terorismus.

Chodila jsem už jako malá holka na fotbal na vsi, kam jsem jezdila k babičce. Byla to taková místní soutěž a bavilo mě to. Chodila jsem na fotbal i v pozdějším věku. Teď je to spíše výjimečné, ale šla bych.

Nepřekvapil mě způsob, jakým byla trestná činnost v této poslední věci páchána. Byl dost podobný jako v kauze, která se řešila napříč republikou již v minulosti, kde také docházelo k ovlivňování zápasů.

Když už se opakuje způsob provedení nebo je cílem stejný zájem, tak se musíme zamýšlet nad systémovými změnami, to už není individuální exces. Korupce v žádném případě do sportu nepatří. Sport stojí na základním principu fair play hry, kde má vítězit ten lepší a připravenější. Fair play hra je přece neslučitelná s korupcí.

Součástí rozhodování soudu o vzetí obviněných do vazby bylo přezkoumání důvodnosti vedeného trestního stíhání. Soud a následně i stížnostní soud tuto důvodnost dovodily. To je v této chvíli jediná odpověď, kterou mohu dát.

Justice rozhoduje o právech a povinnostech a důvěra v její rozhodnutí je tak silná, jak důvěra v ni samu. Korupce k justici nepatří, je vyloučená a nenávratně poškozuje důvěru v ni. Můžeme se na to ale dívat dvojí optikou. Buď můžeme zprávu, že se podařilo odhalit korupci v justici, vnímat jako vysoce negativní a učinit si závěr, že všechno je špatně, protože se v justici korupce objevuje.

Anebo se na to můžeme dívat také tak, že i v justici je korupce odhalena, a to znamená, že očistný mechanismus funguje. Nebylo by fér, kdybych neřekla, že v minulosti se takové věci dotkly i státního zastupitelství. K excesům v systémech dochází a bude docházet.

Konkrétnímu novináři bylo předáno usnesení o zahájení trestního stíhání, což byl jediný dokument, který obdrželi všichni obvinění a všichni obhájci v den, kdy bylo zahájeno trestní stíhání. Do té doby žádné informace na veřejnosti prezentovány nebyly.

Poté, co obhajoba obdržela tyto informace a následně se objevily ve sdělovacích prostředcích, jsem z úřední povinnosti nechala prověřit, o jaké informace se jedná, a byly to skutečně výlučně informace z tohoto jednoho dokumentu. Policie provedla šetření a z důkazů, které máme k dispozici, je zřejmé, že informace orgány činné v trestním řízení novináři nepředaly.

Pokud se obhajoba rozhodne, že bude informace veřejně prezentovat, tak my nemáme nástroje, jak tomu zabránit. Slyšela jsem řadu názorů, proč by to obhajoba dělala, jaký by měla důvod. Ze zkušenosti vím, že důvodů může být řada. Jedním z nich je i to, aby následně byly diskreditovány orgány činné v trestním řízení a došlo k pokusu o jejich vyloučení z věci, a také zájmy všech obviněných nemusejí být totožné.

Já jsem paní ministryni informovala o závěrech našeho šetření, paní ministryně neakceptovala mé vyjádření a projevila nespokojenost s takovými závěry, tak jsem v souladu se zákonem o státním zastupitelství postoupila věc ke kontrole nejvyššímu státnímu zástupci. Ten nyní musí přezkoumat, zda byl náš postup správný.

Načasování rozhodnutí nemusí být pro představitele jednotlivých politických subjektů komfortní. Ale jedná se o rozhodnutí jedné z vrcholných soudních institucí, o kterém lze věcně diskutovat, ale je nepřijatelné ho zpochybňovat, o to více, pokud je to na základě různých nepodložených nařčení z nečestného jednání.

Útoky na instituce státu, které mají za cíl nalomit důvěru v jejich rozhodování a neopírají se o žádné relevantní důkazy, jsou nebezpečné pro samotné fungování společnosti a udržení společenské rovnováhy. Myslím, že je jedno, na jakou veřejnou instituci takové útoky směřují. Věcná kritika je žádoucí, ale emocionální a spekulativní útoky jsou nebezpečné.

Argumentace Nejvyššího soudu je obdobná, jakou předkládalo vrchní státní zastupitelství i další úřady státního zastupitelství. Já si myslím, že problém s výkladem je vyřešen.

Námitka zaznít může, ale jestli je důvodná, o tom bude rozhodovat soud.

Většina komunikace dnešní společnosti se přesouvá do elektronického světa a institut sledování osob a věcí je právě tím, který se používá pro získávání důkazů z elektronické komunikace obecně. Policie musí mít k dispozici odpovídající nástroj, aby takové důkazy zajistila.

Do voleb máme několik měsíců a já si myslím, že novela zůstane pouze v rovině záměru. Zda se případně další politická reprezentace bude tímto záměrem zabývat znovu, nebo bude mít jinou představu, to nechci předvídat ani spekulovat.

Trestní řád je stěžejní norma pro státní zastupitelství a trestní justici. Tvorba takové normy je proces velmi těžký a složitý, protože v trestním řízení se střetávají různé zájmy.

Z hlediska pozice jednotlivých aktérů trestního řízení se na některé klíčové instituty dívají právnické profese různě, ať už je to advokacie, státní zastupitelství, nebo soud. Je potřeba najít kompromis, který by fungoval, a to je velmi složité. Proto si myslím, že trestní řád má před sebou ještě dlouhou cestu. I kdyby byl text zpracován, tak potom další jednání v legislativním procesu budou velmi složitá.

Práce státního zástupce mě nikdy nepřestala bavit, naplňuje mě a vždy jsem se jí věnovala naplno bez ohledu na to, na jakém jsem působila postu. Když přemýšlím o tom, jestli mě změnil postup v kariéře, tak mám určitě víc zkušeností, které jsem za těch dvacet let získala, a ty mi umožňují některé věci lépe pojmenovávat a srovnávat.

O výzvách se ale rozhoduji až v okamžiku, kdy přijdou.

Vždy jsem preferovala týmovou práci, a pokud je potřeba, tak se účastním i vyšetřovacích úkonů ve věcech kolegů, stejně jako můj náměstek nebo ředitel odboru závažné hospodářské a finanční kriminality.

Z velké části je moje práce manažerská, ale vedle toho se stále snažím zabývat praktickými právními problémy. Jenom manažerská práce, to by mě nebavilo. Z návratu do soudní síně jsem neměla žádný zvláštní pocit, protože tyto věci se nezapomínají.

Myslím, že nyní je to náročnější z pohledu čekání na výsledek. Není výjimkou, že některé trestní věci končí po sedmi nebo deseti letech. To je jiný styl práce. Zdejší státní zástupci musí být osobnosti, které i přes tuto skutečnost mají stále motivaci jít dopředu, a to je náročnější. U okresních nebo krajských státních zastupitelství znáte většinou výsledek mnohem dříve.

Robert Šlachta se rozhodl, že další život spojí s pozicí aktivního politika, a já si myslím, že není žádný důvod pro můj komentář.