Analytik: Prigožinova vzpoura zlomí Putinovi vaz

Dá se už říci, co stálo za vzpourou wagnerovců a jejich šéfa Prigožina proti Kremlu?

Ta příčina je stále stejná a mluvili jsme o ní už minulý rok na konferenci ve Sněmovně. Na stávající ruský režim je třeba se dívat jako na režim mafiánský. Řízení ruského státu a jednotlivých mocenských skupin odpovídá spíše kriminální struktuře než státní. Samy státní instituce se už dávno staly jen nástrojem mocenských skupin. Prigožin byl významnou figurou tohoto mocenského boje. Dobře věděl, že v současné situaci jeho moc stojí a padá nikoli s penězi, ale s použitelnou skupinou specialistů na násilí, a těmi jsou wagnerovci. Nesmíme zapomenout, že už před třemi týdny byl vydán pokyn, že všichni příslušníci vojenských soukromých společností musí podepsat smlouvu s ruskou armádou.

Fakt, že důležitou částí stávající mocenské struktury jsou soukromé armády, ačkoliv je to podle ruského právního řádu nelegální, dokonale ilustruje, jak si kremelský režim na právní stát ani nehraje.

Proč vlastně Putin dopustil, aby tyto skupiny vznikaly, vždyť musel tušit, že je to síla, která ho může ohrozit?

Nejenže to připustil, ten systém spoluvytvářel. Putin byl arbitrem nad všemi mocenskými hráči včetně jejich soukromých gangů. Nemůžeme se na ruské mocenské hráče dívat západní optikou. Nejednají ve prospěch státu, ale ve prospěch gangu.

Putin sám je jeden velký kmotr. Aby si udržel moc, tak se řídil starým pravidlem: rozděl a panuj. Jemu vyhovovalo, že silovici mezi sebou soupeří, protože pro něj samotného to soupeři nebyli. Dokud byl silný, tak si konkurovali a případně se požírali mezi sebou, ale nikdy si ani náznakem nedovolili zpochybnit Putina.

To mohlo fungovat jen do té doby, dokud věřili, že je Putin nesesaditelný. To se mění, když ucítí, že slábne, protože stárne, horší se mu mentální a zdravotní stav, nebo je ne­úspěšný vojensky. To se nyní děje. Jeho role kmotra nad všemi se stává iluzí.

A jak to bylo s Prigožinem?

Samozřejmě se Putin snaží svoji moc udržet a orientuje se na aktuální největší hrozbu. Když měli všichni příslušníci wagnerovců podepsat smlouvu s ruskou armádou, tak to bylo primárně zaměřeno právě proti Prigožinovi. Ostatní soukromé skupiny to akceptovaly, kromě wagnerovců.

Prigožin velmi dobře chápal, že tím zcela přišel o možnost používat svůj hlavní nástroj. Od začátku říkal, že to neudělá. V momentě, kdy se mu krátil čas, mohl se cítit zahnaný do kouta a jediné, na co přišel, byla vzpoura. A nebyl až tak naivní, jak se to možná zdálo. Aby ale mohl být úspěšný, musel by splnit jednu ze základních podmínek každého převratu: museli by se k němu přidat spojenci.

Jak samotné zahájení akce, tak získání spojenců musel udělat rychle, protože síly, které měl, byly relativně malé. Neměl k dispozici ani těch 25 tisíc mužů, jak tvrdil. Britský institut pro výzkum války, který má většinou velmi dobré informace, tvrdí, že v reálu se pokusu o převrat neúčastnilo více než osm tisíc wagnerovců.

A to se jim v takovémto počtu podařilo obsadit dvě velká města?

Ani v Rostově, ani ve Voroněži jim nikdo podle všeho nekladl zásadní odpor.

Na některých videích bylo vidět, jak ho lidé vítají.

Vítala ho část běžné populace viditelná na záběrech z ulice a v Rostově jim byli lidé docela nakloněni, ale to na začátku téhle vzpoury nehrálo roli. Roli hrálo, že jim nekladli odpor místní silovici, přestože v Rostově je hlavní velitelství operací na Ukrajině a v té chvíli tam byl údajně přítomen Gerasimov a možná i Šojgu. Ale režim tam neměl dostatečné síly, aby se wagnerovcům postavily.

Wagnerovci se skládají ze dvou skupin. První jsou ti tvrdí, vycvičení, zhusta bývalí příslušníci speciálních sil. A pak je to potrava pro děla, bývalí vězni a spodina, kteří kvalitní výcvik nemají. Té vzpoury se zřejmě účastnili spíše ti vycvičení, dobře motivovaní a zkušení. Proti těm místní běžné pořádkové síly neměly vůbec žádnou šanci.

Za čtyři pět dní, kdy by před Moskvou narazil na prorežimní vojenské posily, tak by už naopak neměl šanci Prigožin. Ale na začátku se Prigožinovi podařilo dosáhnout momentu překvapení a místní jednotky policie nebo druhořadé slabé vojenské jednotky, které nevěděly, která bije, nedokázaly vzdorovat. A ani se o to nepokusily.

Nyní se spekuluje, že o vzpouře měly vědět i některé vojenské špičky, mluví se o generálu Surovikinovi.

Těžko říci, to možná vědí tajné služby. Surovikin se s Prigožinem dobře znal ze Sýrie a historicky se podílel už na pokusu o převrat před 32 lety. Základem úspěchu vzpoury skutečně je, že se k vám přidá další silná složka. Mediální výzva Surovikina Prigožinovi, aby se vrátil na základny, byla velmi zvláštní. Každopádně když Prigožin pochopil, že je sám, tak to zabalil. Dostal se do klasické situace, která je známá jako vězňovo dilema: mohu počítat s loajalitou spojence a hrát o vše, nebo radši vezmu menší prohru, než abych riskoval fatální zničení?

O čem svědčí to, že Putin nejdříve říkal, že povstalci si zaslouží smrt, a teď je z toho plichta, kdy Prigožinovi umožnil uchýlit se do Běloruska?

Svědčí o jednání ve velkém časovém presu. Putin byl zjevně překvapen, protože tajné služby nebyly schopné s předstihem odhalit, co Prigožin chystá. To bylo obrovské selhání ruských služeb. Aby odradil potenciální spojence Prigožina, Putin musel ukázat naprostou nesmlouvavost, protože nevěděl, jestli se k Prigožinovi někdo nepřidá. Ten spor byl primárně mezi Prigožinem a ministrem obrany Šojguem. Putin si přinejmenším pro ten okamžik vybral Šojgua, i za cenu, že tím přišel o aureolu vůdce, který stojí nade všemi.

Ale nakonec mu stačilo, že Prigožin utekl do Běloruska. Proč?

Nevíme, jaké kompromisy musel Putin udělat. Ale samotný fakt, že Prigožin přinejmenším pro teď přežil, je ukázka, jak Putin slábne. Musel zřejmě udělat dohodu, která mu uškodila, protože se ukázalo, že je možné ho vyzvat.

Zavírat do vězení sedmnáctileté holky za to, že čtou ústavu před kordonem policistů, to ten režim dělá jak na běžícím páse, ale potrestat kriminálníka, který byl připraven svrhnout ministra obrany pomocí násilí a sestřelování vrtulníků, si najednou nedovolí. Pro Putina jako pro šéfa gangu je to obrovská reputační rána a to mu zlomí vaz. Ruská populace svému carovi promine brutalitu, zvrhlost, kradaření i lhaní, ale nikdy mu nepromine slabost.

Jaký to může teď mít vývoj vzhledem k válce na Ukrajině?

Všem, i Ukrajincům to ukázalo, že ruský režim je ještě křehčí a víc kriminálnický, než si všichni mysleli. A Putin je slabší, než všichni odhadovali. Na bojišti to muselo narušit morálku ruských vojáků, protože v týlu se děje něco divného, a zejména velitelé museli být velmi nejistí. Ať už by situace dopadla jakkoli, věděli, že mohou stát před situací, že si budou muset vybrat stranu. Jak moc to morálku vojáků poškodilo, ale samozřejmě nevíme.

Dlouhodobý dopad to má na všechny, kteří si najednou uvědomili, že Putinova nedotknutelnost, která byla konstantou celého systému, už není tak pevná a dřív nebo později ho někdo vyzve.

Dá se čekat, že další vzpoury budou následovat?

Nemusí to být v Prigožinově stylu. Prigožin je spíš brutální řezník než mistr politických machinací. Další výzva může být spíše palácový převrat nebo jiné politické řešení, které nebude tak spektakulární jako Prigožinovy kolony na Moskvu.

V sobotu, když ty kolony jely na Moskvu, tak se celý svět otřásl. Občanská válka v Rusku by asi nebylo dobré řešení celé situace, nemyslíte?

To už říkal Václav Havel: Jediná věc, které se bojíme víc než silného Ruska, je slabé Rusko. Rozpadající se Rusko nechce nikdo.

Kvůli tomu, že mají jaderné zbraně?

Ano, to je primární hrozba. Pro svět je lepší, když je má jeden obtížně předvídatelný gangster než patnáct nepředvídatelných gangsterů. Představa, že při rozpadu ruské státní moci jaderné zbraně padnou do rukou šmejda, jako je Prigožin, je strašná. A jemu podobných je tam plno. Vnitřní implozi Ruska nikdo nechce, ale režim už nestojí na pevných základech.

Co říkáte na roli běloruského prezidenta Lukašenka, který se stal mediátorem toho sporu?

Lukašenko je dávno politická i fyzická troska. V reálu nebyl schopen zprostředkovat vůbec nic, protože už dělá jen to, co mu Putin řekne. Je to jen figura pro média, aby to někdo zprostředkoval mimo ruský systém. Kdyby Putin delegoval vyřešení sporu komukoli v rámci svého systému, tak by ho velmi posílil. A to samozřejmě nechtěl.

Sousední země Běloruska se nyní bojí, že wagnerovci se pro ně stanou hrozbou, jak reálná je to ohrožení?

V případě zoufalého kroku, kdy bude Rusko chtít vyřešit svou stále se horšící situaci další eskalací, tak to možné je. Obavám pobaltských států rozumím, a to nejen kvůli wagnerovcům, protože je tam možná tzv. hybridní operace standardních ruských silových složek. Posílit východní křídlo NATO je potřeba za každých okolností, protože Rusko se znovu stalo hnijícím vředem a jen těžko to tam dopadne dobře. Jakkoliv je drtivá většina jeho pozemních sil vázána na Ukrajině, skutečně nelze vyloučit „hybridní“ eskalaci.

Jak je možné, že o tom nevěděly ruské tajné služby, když se říká, že o tom věděly ty americké?

To je překvapení pro všechny. Na způsobu provedení toho Prigožinova útoku je vidět, že to Prigožin musel déle připravovat. Byť to byla taková loajální rebelie, protože se vždy vymezoval vůči Šojguovi, a nikoli Putinovi. Ale musel najít dobrý poměr mezi operační bezpečností, tedy utajením před tajnými službami Ruska, a přípravou. Což znamená, že musel najít způsob, jak to říci dostatečnému množství podřízených, aby věděli, co mají dělat, a zároveň to neříci nikomu, kdo by to prozradil. A toto se Prigožinovi podařilo. Ale bylo to tak významné ohrožení Putinova systému vlády, že na to jedna, ne-li všechny z tajných služeb Ruska měly přijít. Je to další ukázka, že západní tajné služby jsou schopné a že ty ruské se propadají čím dál více do marasmu.

V Rusku se spekuluje, že americké tajné služby na tom povstání spolupracovaly. Mohlo by na tom něco být?

To je dle mého soudu fantasmagorie a doklad paranoie prorůstající propagandu kremelského režimu. Jestliže Putina považujeme za diktátora a nebezpečného člověka pro celý svět, tak Prigožin je ještě horší. Vyhánění čerta ďáblem by bylo v tomto případě extrémně nebezpečné. Prigožin je i fyzický kriminálník. Strávil devět let v sovětských věznicích. A vedle toho, co pak dělal v 90. letech, by náš Radovan Krejčí bledl závistí. I osobnostně je Prigožin větší zvrhlík než Putin. Otázka je cui bono? Proč by to dělali? Je možné akceptovat někoho na úrovni Putina, kdo se chová alespoň trochu racionálně, ale ne to nejhorší, co v Rusku je.

Prigožin kritizoval dlouhodobě ministra obrany Šojgua a šéfa armády Gerasimova. Na té kritice něco určitě je, protože ruské armádě se moc nedaří. Čekáte, že dojde ke změnám v ruské armádě a velení?

Nedaří se hlavně kremelskému režimu. Otázka je, zda by někdo jiný za této situace zvládl situaci na bojišti lépe. Šojgu sice není voják, ale Gerasimov byl i na Západě považován za schopného. Opakuji, za tím vším je vnitřní boj o moc. Prigožin měl pravdu, že ruská armáda brutálně plýtvá životy svých vojáků. Jenže on plýtval životy úplně stejně. Ztráty wagnerovců byly enormní a pravděpodobně vyšší než v jakékoli srovnatelné ruské jednotce. Ale je potřeba rozlišovat, wagnerovci jsou firma na násilí, ale ne armáda. Neměli dokonce ani hodnosti, ale třídy.

První tři byly vyhrazené pro staré wagnerovce a dvě nižší pro čerstvě nabírané kriminálníky a spodinu. Ti druzí měli ztráty přímo děsivé. Naopak kmenoví „staří“ wagnerovci měli ztráty podstatně nižší. A k vaší otázce: základním předpokladem povýšení v ruské armádě je absolutní loajalita a bezohledné plnění úkolů. Odbornost je sekundární, iniciativa nežádoucí. Změny ve velení bude Putin dělat na základě mocenského klíče, nikoliv dle odbornosti.

Co to celé znamená pro ukrajinskou armádu a jak toho mohou nyní využít?

Jak jsem říkal, určitě to přispěje ke zhoršení morálky ruských vojáků, která navíc nebyla moc vysoká. Ta neúspěšná vzpoura vojákům a hlavně velitelům musí zvýšit míru nejistoty, co se jim děje v zádech. Nevědí, zda je ten režim dostatečně pevný, aby je vydržel podporovat. Přežití ruského vojáka na bojišti závisí na logistice, potažmo schopnosti ruského státu přivézt mu munici. To byl hlavní spor mezi Prigožinem a Šojguem, protože Prigožin tvrdil, že mu záměrně omezují munici. Podle všeho to nebyla pravda, protože dostávali přibližně stejně munice jako ostatní ruské jednotky.

Jak to vidíte s ukrajinskou protiofenzivou? Zatím se jí příliš nedaří.

Je potřeba si představit, před čím Ukrajinci stojí. Ruská armáda sice děsivě plýtvá životy svých vojáků, ale přece jen se dokáže také poučit a například v oblasti elektronického boje či souboje protivzdušné obrany není zdaleka bezzubá. Jakákoli stejně velká ofenziva během 20. století v podobném symetrickém střetu měla několik základních předpokladů: vytvoření místní převahy, dosažení momentu překvapení přinejmenším na operační úrovni, funkční logistiku a vzdušnou převahu.

V případě vzdušné převahy jí nemají Ukrajinci zatím šanci dosáhnout, protože ukrajinské letectvo je řádově slabší než ruské. Ukrajinská protivzdušná obrana je plně soustředěná na obranu měst proti ruským střelám, ale tím pádem Ukrajincům chybí na bojišti. To, že Rusové úmyslně ostřelují civilní cíle, je ukázka způsobu ruského vojenského uvažování, ale nechtějí-li Ukrajinci rezignovat na obranu měst, mají méně protivzdušné obrany na bojišti.

A co ty šance Ukrajinců?

Ukrajinci stojí před velmi těžkým úkolem. Učebnicovou převahu ve směru útoku tři až pět ku jedné prostě proti mobilizací zbytnělé velké ruské armádě nemají. Nemohou ani lokálně dosáhnout vzdušné převahy, protože prostě zdaleka nemají tolik letadel jako Rusové. Na druhou stranu na jejich straně je morálka, vynikající schopnost inovovat a učit se a mají čím dál více západní techniky. Ta také není nezničitelná, ale výrazně zvyšuje efektivitu a především snižuje ztráty osádek.

Shrnu-li to, tak Ukrajinci mají šanci prorazit, ale nečekejme, že to bude hned na začátku ofenzivy. Hlavní překážkou je nyní třeba masivní zaminování celého prostoru, protože Rusové položili miliony min a s tím si musí Ukrajinci poradit. To není jednoduché a nebude to beze ztrát. Trvá to dlouho, ale to není nezbytně špatně. Pokud se Ukrajincům podaří vytvořit místní převahu a najít slabá místa, což evidentně dělají, tak mají pořád šanci. Sice se bojuje na ukrajinském území, ale nervy a především kapacity ruské armády se napínají k prasknutí.

Lze odhadnout, jak to bude pokračovat, protože evidentně ani jedna strana nemá dost síly, aby druhou porazila na hlavu?

Už v tuto chvíli je to opotřebovací válka, kdo to déle vydrží. Tento konflikt rozhodne změna režimu v Kremlu.

Ne mírové vyjednávání?

A následné mírové vyjednávání. Kdo přijde po Putinovi, nezbytně nemusí být lepší než Putin, ale bude mít možnost hodit neúspěch na Putina. Bude moci vyjednávat a domácí z větší části proválečné populaci říkat, že by sice chtěl obsadit Ukrajinu, ale nejde to, protože to předešlá vrchnost zkazila.