Když prarodiče vychovávají po svém a výchova se hroutí

Když žena porodí své první dítě, často se mění i její vztah s vlastní matkou. Podle psycholožky a psychoterapeutky Alexandry Hrouzkové má toto mezigenerační napětí kořeny už od dětství.

„Pokud rodič během růstu dítěte harmonizoval svůj vliv s jeho věkem a zralostí, narození vnoučete nebývá konfliktním momentem. Konflikty se objevují tam, kde starší generace neumí nebo nechce přijmout kompetence mladší a usiluje o maximalizaci svého vlivu,“ říká Hrouzková. Mladá žena, která se cítí plně kompetentní ve své nové roli, se přirozeně nechce nechat ovlivňovat.

Někdy se starší příbuzní snaží zasahovat s dobrým úmyslem, ale ve skutečnosti jejich přístup vede k napětí a zmatku. Hrouzková upozorňuje, že problém nastává zejména tam, kde mezi generacemi nebyla nikdy příliš konstruktivní komunikace. „Když spolu rodinní příslušníci neuměli otevřeně mluvit, spory se obvykle objevují rychleji,“ vysvětluje.

Podle psycholožky je klíčové citlivě komunikovat a posilovat vlastní autoritu. „Někteří příbuzní najdou své místo přirozeně, ale někdy je potřeba, aby si mladá matka stanovila priority a držela hranice tam, kde to pro sebe a dítě cítí jako bezpečné a správné,“ dodává.

Důležité je také rozpoznat, kdy laskavost přerůstá v manipulaci. Hrouzková radí, aby si ženy pečlivě promyslely, proč se cítí povinny být vděčné. „Velmi často jsou za těmito pocity skryté obavy a strachy, které zvyšují náchylnost k manipulaci. Když si tyto pocity pojmenujete, můžete s větší jistotou komunikovat své potřeby a hranice.“

Často problémy mezi prarodiči a rodiči pramení z toho, že mnozí prarodiče, a často i ti nejobětavější, zapomínají, co každodenní výchova opravdu obnáší. Svým chováním tak narušují pravidla, aniž by si uvědomovali, co všechno tím napáchají. Může jít o sladkosti či připomínky typu: „Když jsi byla malá, nechávala jsem tě dlouho vzhůru, apod.“ Psycholožka Sanan Hafeezová v této souvislosti hovoří o tzv. gramnézii (prarodiče zapomínají, jaké to je být rodiči).

Bohužel právě tato ztráta paměti má často za následek, že mezi všemi zúčastněnými vzniká pnutí a frustrace. Rodiče se cítí zpochybněni, zatímco prarodiče se cítí dotčení, protože se jen snažili dle vlastních přesvědčeních dělat pro svá vnoučata jen to nejlepší.

Své o tom ví i třicetiletá Pavla z Prahy, maminka dvou dětí. Na jednu stranu je vděčná, že má hlídací babičku, na tu druhou si stále více uvědomuje, jak všechna doma nastavená pravidla jdou u babičky stranou.

„Děti se mi od tchyně vracejí stále častěji jako vyměněné. U babičky chodí spát později, ráno dlouho vyspávají, mají neomezený přísun sladkostí a prakticky žádný režim,“ vysvětluje. Návrat do běžné denní rutiny pak bývá pro děti velmi obtížné," svěřuje se.

Přítomnost starší generace má největší hodnotu tehdy, když je v rovnováze. Podporuje, aniž by zasahovala, doplňuje, aniž by narušovala rytmus rodiny. Otevřená komunikace, jasné hranice a vzájemný respekt umožňují, aby zkušenost a láska prarodičů rostla ruku v ruce s kompetencí mladých rodičů a radostí dětí. Teprve tehdy se rodinná harmonie stává skutečností, nikoli pouhým ideálem.

Vše je tedy o dohodě a vzájemném respektu. Pokud prarodiče hlídají v průběhu týdne, pak je na místě, aby dodržovali rodičovská pravidla. Ale o víkendech, prázdninách by měli dostat šanci děti rozmazlovat a dávat jim možnost zažít odlišný režim a nové zkušenosti.

„Mohou například chodit později spát nebo ochutnat sladkosti. Zásadní je dohoda a respekt mezi rodiči a prarodiči. Když se maminka a babička dokážou domluvit a respektovat hranice i vzájemné odlišnosti, hlídání funguje pro všechny a děti získávají nejen stabilitu, ale i bohaté zážitky,“ uzavírá Hrouzková.