Nejsem vaše chůva. Proč dnešní babičky nechtějí hlídat vnoučata

Postoj některých prarodičů, někdy jasně řečené „nebudu hlídat“, u mladých rodičů často vyvolává smutek, pocit nepochopení i vztek. Proč dnešní prarodiče odmítají roli „hlídací služby zdarma“? A mají vůbec nějakou povinnost pomáhat?

Psycholožka Lenka Pelechová z Institutu psychosociální péče poukazuje na to, že dnešní situace je jiná než v minulých generacích.

„Dnešní prarodiče často pracují i po šedesátce, pečují o vlastní stárnoucí rodiče nebo se konečně věnují sami sobě. Mnohé ženy z této generace byly samy pracujícími matkami a teprve teď si dovolují zpomalit a nechtějí znovu naskočit do režimu nonstop péče,“ vysvětluje.

To, že říkají „ne“, neznamená, že by nemilovali svá vnoučata. Jen nastavují hranice, které dříve neuměli držet. A dělají to často poprvé v životě.

Na druhé straně stojí vyčerpaní rodiče. Ti dnes často žijí daleko od širší rodiny, mnohdy v jiném městě, bez tety za rohem a bez sousedky, která by vzala dítě v kočárku na hodinu ven. Balancují mezi prací, péčí o malé děti, domácností a tlakem na výkon, perfektní mateřství a stále rostoucími životními náklady.

Každý den začíná na minuty přesně, končí pozdě v noci a je plný pocitů viny, že nezvládají dostatečně práci a domácnost. Když dítě onemocní, nemají plán B. Pokud potřebují pár hodin ticha, není kam se obrátit. Jestliže vyhoří, musí hořet dál. A zajít si večer společně na večeři nebo do kina? To je spíše sci-fi než realita.

Ve svém nitru si přejí jediné: oporu. Často se obracejí právě na prarodiče. Myslí si, že rodina by přece měla držet při sobě. A když se pomoc nedostaví, přichází frustrace. „Cítí se osamělí, zklamaní, někdy i opuštění,“ popisuje psycholožka.

Jenže prarodiče už nejsou v roli záchranné sítě, kterou jim přisuzujeme. A když se tohle očekávání střetne s realitou, bolí to na obou stranách.

Dřív bylo běžné, že babička přebírala část péče. Dnes mají prarodiče vlastní aktivity, které nechtějí opouštět. Jejich odmítnutí ale může být pro mladé rodiče bolestné. Nejde totiž jen o logistiku, ale i o hlubší zklamání, že blízcí nejsou k dispozici tak, jak bychom si přáli.

Podle studie z roku 2014 Typologie prarodičovství v české společnosti představují prarodiče klíčový pilíř péče o malé děti, přičemž nejaktivnější roli tradičně zaujímají babičky.

Ze zprávy však také tehdy vyplynulo, že 44 % prarodičů svá vnoučata nehlídalo nikdy. Dalších 11 % jich hlídá méně než jednou měsíčně.

Z psychologického pohledu je důležité si uvědomit, že žádná morální ani právní povinnost neexistuje. „Pomoc s vnoučaty může být krásná forma sdílení a mezigenerační blízkosti, ale pouze tehdy, pokud vychází z dobrovolnosti a vzájemného respektu,“ upozorňuje Lenka Pelechová.

Pokud je motivována tlakem, vinou nebo výčitkami, nese v sobě napětí. A to se přenáší na všechny, včetně dětí.

Psycholožka často slýchá povzdechy jako: „Moje máma už to má za sebou, nechce se ničím vázat.“ Nebo naopak: „Chci, aby moje děti měly babičku, ale ona o to nestojí.“

Je to téma, které bolí. Nejen proto, že nestíháme. Ale proto, že se cítíme odmítnutí. A bojíme se, že když to nezvládneme sami, selháváme jako rodiče.

„Z psychologického pohledu tu máme dvě potřeby. Rodiče volají o pomoc, prarodiče po svobodě,“ říká Pelechová. Napětí vzniká ve chvíli, kdy jedna potřeba přehluší druhou. Pokud se pomoc děje z pozice viny, vztahy se zadrhnou. Děti vnímají napětí, nejistotu, a rodinné vztahy se proměňují ve zdroj stresu, ne opory.

Základem je otevřený a neútočný dialog. Bez výčitek, bez očekávání. S upřímnou otázkou místo skrytého tlaku.

A pokud to možné nebude? Je v pořádku hledat pomoc jinde.

To, že dnešní prarodiče nehlídají automaticky, není selháním. Je to odraz změny doby, hodnot, možností i priorit. Není v tom zlomyslnost, jen jiné nastavení života. A rodiče v tom nejsou sami, jen možná musejí hledat podporu mimo tradiční rámec rodiny.