Čtyři typy emočně nezralých rodičů. Doteď ovlivňují vaše životy a vy fantazírujete, že dospějí

Nejsou to jen rodiče, může jít také o partnery, kamarády nebo kolegy, zkrátka blízké osoby, které významně ovlivňují váš život. „Oni sami to neřeší. Ten, kdo s tím chce něco dělat, je zpravidla člověk, kterému jejich chování ubližuje. Bere na sebe všechnu tu tíhu a snaží se přijít na to, co může zlepšit,“ říká klinická psycholožka a autorka knihy Dospělé děti emočně nezralých rodičů Lindsay Gibsonová.

Emoční zralost je samostatnou linií vývoje, stejně jako intelektuální nebo sociální vývoj. „Můžete mít člověka, který je intelektuálně velmi bystrý, oblíbený a sociálně zdatný, ale naprosto nezralý pokud jde o toleranci stresu a intimní vztahy. Je extrémně egocentrický. Všechno, co se děje, si vysvětluje jako odkaz na sebe, své problémy nebo potřeby. Navíc mu chybí sebereflexe,“ vysvětluje Gibsonová.

Pokud se objeví problém, emočně nezralý jedinec se nikdy nezeptá, jestli mohl něco udělat jinak či lépe. Vždycky za to může někdo jiný. „Například má-li pocit, že ho nerespektujete, tvrdí, že ho nemilujete. A je to pro něj fakt. Ať se snažíte sebevíc, jeho názor nezměníte. Odmítá, popírá a zkresluje skutečnost a cokoli, co nechce slyšet.“

Lindsay Gibsonová rozdělila emočně nezralé rodiče do čtyř kategorií podle typických projevů, ty se ale mohou také různě prolínat.

Kolem přecitlivělého, nebo též emočně nestabilního rodiče musíte chodit po špičkách. Děti běžně slýchají: „Neříkej to mámě/tátovi. Raději to nedělej, ať nenaštveš mámu/tátu.“ Je to rodič, který není schopný regulovat své emoční stavy. Vidí všechno tragicky, vykolejí ho nebo ho naštve každá drobnost.

Jak vás ovlivní přecitlivělý rodič

Pokud máte emočně nestabilního či nestálého rodiče, jste příliš citliví na nálady ostatních lidí. Berete na sebe zodpovědnost a vinu za pocity ostatních, protože to byl nejlepší způsob, jak jste mohli svého rodiče v dětství a dospívání uklidnit. „Jako v čemkoli, co umíte dělat dobře, i tady se projevuje funkční autonomie. Pokud se to v dětství naučíte, v dospělosti vás přitahují lidé, kteří vás to nutí opakovat,“ upozorňuje psycholožka.

Příliš aktivní, ctižádostivý či motivovaný rodič je velmi cílevědomý. Dělá všechno pro to, aby děti chodily do nejlepších škol, musí mít nejlepší známky, podávat nejlepší výkony, ve všem excelovat. Dítě je pro něj pouze prostředkem k dosahování cílů. „Nikdy si k němu nesedne a nezeptá se, co se děje. Nenaslouchá. Pokud nastane problém, nezajímá se, rovnou řeší,“ uvádí odbornice.

Jak vás ovlivní příliš ctižádostivý rodič

Pořád máte pocit, že nikdy nemůžete být dost dobří. I on sám má totiž tento pocit vůči sobě. „Pokud se rodič necítí být dostatečně dobrý, jen těžko pro něj může být jeho dítě dostatečně dobré, i kdyby se rozkrájelo. Čím méně je spokojený se svými úspěchy, tím náročnější je na své děti.“

Odmítající rodič neboli rodič ignorant by byl v pohodě, kdyby děti neměl. „Jedna moje klientka mi řekla, že když se její táta vracel domů a ona ho jako dítě běžela přivítat, měla pocit, jako by se vrhala na zamčené dveře. To je pro děti velmi bolestné,“ líčí Gibsonová.

Jak vás ovlivní odmítající rodič

Přitahuje nás to, co známe. V dospělosti si tedy potomek odmítajícího rodiče hledá emočně nedostupné partnerky nebo partnery. „Žije s nadějí, že když se mu nepodařilo získat rodiče, podaří se mu to v romantickém vztahu. Neustále na tom pracuje, opakovaně je odmítán a zraňován.“

Pasivní rodič se jeví jako kamarád. Když děti mluví o mámě a tátovi, říkají například: „Moje máma je přísná, ale táta je super.“ Nebo naopak. Matka nebo otec říkají, že mají vlastně tři děti, ačkoli mají dvě a manželku nebo manžela. Děti obvykle pasivního rodiče milují.

Pasivní emočně nezralí rodiče však sami sebe nepovažují za dospělé, za autoritu. Chovají se jako jedno z dětí. Svůj protějšek nechávají třeba i dětem ubližovat, neochraňují je, nezasáhnou, když je třeba. „Dokonce zneužívají děti, aby ony zachraňovaly je, hrozí-li konfrontace s druhým rodičem.“

Jak vás ovlivní pasivní rodič

Pasivní rodič dává dítěti určité množství emoční sebedůvěry, takže v dospělosti bývá schopné v partnerském vztahu dosáhnout emoční intimity, protože cítilo blízkost. „Získávalo základní vřelost i zájem. U pasivního rodiče se však nenaučíte, že druhá osoba má ve vztahu svou část zodpovědnosti, proto nebudete žádat víc, než je partner ochotný dát, i když vám to může škodit.“

Léčivé fantazie (z anglického healing fantasies) jsou jako reakce na zranění nebo hrozbu. Pokud vás (ne)vychovával emočně nezralý rodič, možná si už dlouhá léta říkáte „kéž by moje máma byla taková či taková“ nebo „kdyby mě jen táta někdy takhle pevně objal“.

„Někteří rodiče jsou ve vyšším věku schopní trochu vyzrát, ale empatie dál chybí. Mohou být milí a štědří. Jejich dospělé dítě se pak drží naděje, že by takoví mohli být pořád.“ Je to velmi dojemný druh obranného mechanismu, kdy doufáte, že některé z těch občasných záblesků zakoření a můžete mít se svým rodičem dobrý vztah. „Jde však jen o touhu nečelit bolesti z uvědomění, že daná osoba to líp nedokáže, což je zdrcující,“ konstatuje Lindsay Gibsonová.

Člověk se ze vztahu s emočně nezralým rodičem může začít zotavovat, jakmile se v něm něco zlomí, tyto fantazie opustí a rozhodne se, že už nebude snášet jeho chování. Tím zároveň začne také léčení jeho dospělých vztahů.