Maminka s vínem, tatínek s mobilem. Závislosti, které mění rodiče v cizí lidi

Podle terapeutky Renáty Anastázie Hanušové se každý z nás po náročném dni potřebuje nějak uvolnit. Někdo sáhne po sklence vína, jiný si pustí seriál, otevře knihu, nebo bezmyšlenkovitě projíždí sociální sítě.

„Je to běžné. Ale právě u těchto neškodných návyků je velmi tenká hranice,“ upozorňuje terapeutka. „O závislosti mluvíme tehdy, když chování nebo látka přebírá kontrolu nad naším životem. Když už to není volba, ale nutnost.“

Současný tlak na rodiče je obrovský. Mají více možností než kdy dřív, přesto se cítí unavenější. Snaha o ideální život, izolace, absence širší rodiny a tlak sociálních sítí často vytvářejí pocit, že přežít jinak než únikem z reality, nejde.

Dříve žila rodina v komunitě, sdílela péči a podporu. Dnes často zůstávají rodiče s dětmi osamělí a mnohdy nemají ani nikoho, kdo by jim s dětmi pomohl.

„Děti mají přirozenou potřebu být viděny a slyšeny. Nejde o hodiny času, ale o opravdovou přítomnost,“ vysvětluje Hanušová. Když rodič opakovaně dává přednost skleničce nebo telefonu před společným časem, dítě si z toho odnese jasný signál: Nejsem důležitá/ý.

Malé děti neumí pojmenovat, že rodič uniká, ale dokážou to hluboce prožít, vnímají totiž přítomnost celým tělem. Z těchto drobných každodenních činností se pak formují vnitřní přesvědčení:

Toto nastavení si děti nesou až do dospělosti, do přátelství, partnerství, práce a někdy i do vlastního rodičovství. Co nezažily jako děti, to pak bolestně hledají celý život.

Že nejde o planá slova, potvrzuje i zkušenost Moniky Plockové, která před více než čtvrtstoletím podstoupila léčbu závislosti na alkoholu. Do té doby byl jejím každodenním společníkem. Její dcery, které tehdy měly 10 a 12 let, si samozřejmě všímaly, že maminka je „jiná ráno a jiná večer“.

Monice bylo 33 let, když nastal okamžik, kdy se musela rozhodnout – život, nebo smrt. Zvolila život a šla se léčit.

„Děti se v tom, co se doma děje, neorientovaly,“ vzpomíná Plocová. „Po léčbě jsem ale začala s dětmi otevřeně mluvit. Přiznala jsem jim, že jsem problémy řešila špatným způsobem, ale zároveň jsem jim ukázala, že existuje řešení. To vnímám jako klíčové, že jsem jim šla příkladem.“

Plocová dnes abstinuje téměř 26 let a pomáhá lidem, kteří sami bojují se závislostí. Založila První soukromé sanatorium v Čechách. Její dcery vnímají minulost jako varování i zkušenost, která jim ukázala, že k problémům se dá postavit čelem. „Děti odpouštějí víc než dospělí,“ říká Plocová. „Pokud jsme upřímní a otevření, pochopí.“

Závislost rodiče se neprojevuje jen dramatickými scénami, někdy je tichá a nenápadná. „Nejdůležitější je nezůstávat v mlčení,“ upozorňuje terapeutka Hanušová. Když partner nebo dítě cítí, že se blízký uzavírá, je důležité to pojmenovat, ne výčitkou, ale starostí a zájmem.

Jemně lze říct například:

Dítě samozřejmě nemá zodpovědnost za chování rodiče, ale i ono může jemně vyjádřit svou bolest:

Důležité je nezůstávat v mlčení. Závislost má sílu právě v tom, že se o ní nemluví.

„Existují terapeutické směry specializované na návykové chování. Čím dřív se problém začne řešit, tím větší je šance na uzdravení celé rodiny,“ vysvětluje terapeutka.

Závislost není jen o alkoholu nebo technologiích. Je o bolesti, kterou si neumíme dovolit cítit. A o osamělosti, kterou si nechceme přiznat. Právě rodina může být místem, kde se začne uzdravovat nejen jednotlivec, ale všichni. Kde se znovu objeví důvěra, kontakt a přítomnost.

Stačí krůček po krůčku. Odložte mobil a raději si s dětmi hrajte, čtěte, povídejte. Místo sklenky vína si udělejte něco dobrého nebo vyrazte společně ven. Zavolejte partnerovi a povídejte si. Vymýšlejte společné aktivity, které budou bavit vás i děti.

A další den znovu. Nejde o dokonalost, ale o přítomnost. Každý malý krok směrem k dětem a partnerovi mění rodinnou atmosféru.