Tři vítězné oblouky nevynechá snad žádný návštěvník Paříže

První vítězné oblouky v novodobé historii se v Paříži objevily v 17. století, kdy je Ludvík XIV. na počest svých válečných vítězství v zahraničí nechal postavit u starých městských bran. Každý, kdo vstoupil do města, si tak měl uvědomit jeho slávu, moc a význam. Z původně plánovaných pěti však byly dokončeny jen dva – Porte Saint­ Martin a Porte Saint­ ­Denis. Přestože se dochovaly do dnešních dnů, do okrajových částí Paříže k nim moc turistů nezavítá. Stále ale představují předobraz svých pozdějších a slavnějších následovníků.

Dva ze tří oblouků v centru Paříže jsou spojeny s Napoleonem. Ten menší stojí osamoceně západně od Louvru na počátku Tuilerijských zahrad. Když však byl roku 1809 dostavěn jako připomínka Napoleonových vítězství, tvořil monumentální vchod do velkolepého Tuilerijského paláce. Ten však v roce 1871 shořel a osud oblouku byl ohrožen. Nakonec ale bylo obecně odsouhlaseno, že zůstane.

Podoba i proporce této stavby jsou odvozeny z římského oblouku Septimia Severa. Jeho autoři, architekti Charles Percier a Piere-François-Léonard Fontaine, záměrně zkopírovali i další prvky předlohy.

Prohlédnout si lze basreliéfy zobrazující slavné bitvy, ať už se jedná o střet u Ulmu, bitvu u Slavkova, či výjevy z Napoleonova vstupu do Mnichova a Vídně, ale i obraz Setkání dvou císařů a Prešpurský mír. Osm sloupů z červenobílého mramoru nese osm mužů, zastupujících vojáky jednotlivých divizí Velké armády, a celému oblouku dominuje bronzové čtyřspřeží.

To původní pocházelo z baziliky svatého Marka v Benátkách. Protože však roku 1815 musela Francie tuto válečnou kořist vrátit na původní místo, byla o třináct let později nahrazena novým z dílny Françoise Josepha Bosia. Vzniklo na připomínku bourbonské restaurace. Reprezentuje zosobnění Míru, řídící čtyřspřeží s pozlacenými bohyněmi vítězství na každé straně.

Roku 1806 nařídil sám Napoleon, aby byl postaven monumentální vítězný oblouk k oslavě úspěchů Velké armády. Jako ideální místo pro něj se jevil vršek Champs­Élysées, kde by působil jako důstojné ukončení této elegantní třídy a zároveň tvořil protipól náměstí Concorde.

Základní kámen k ohromnému projektu byl položen 6. srpna 1806, ale vzápětí začala stavbu provázet série problémů. Architekti Jean François­Thérese Chalgrin a Jean­ ­Arnaud Raymond se shodli na inspiraci římským Titovým obloukem, rozcházeli se však v detailech, jako bylo např. umístění antických sloupů. Spor vyřešil až 27. března 1809 císařský dekret, který oficiálním architektem oblouku určil Chalgrina.

Význam a váhu, které Napoleon oblouku připisoval, dokazuje i fakt, že když v roce 1810 přijel do Paříže se svou novomanželkou, rakouskou arcivévodkyní Marií Louisou Habsbursko-­Lotrinskou, trval na tom, že do hlavního města Francie vstoupí právě tímto obloukem. Ten však měl k dokončení ještě hodně daleko, a tak na jeho základech narychlo vyrostla maketa v reálné velikosti ze dřeva a nabarveného plátna.

S pádem říše roku 1815 přišlo i několikaleté přerušení stavby. Práce pokračovaly teprve od roku 1833 a dokončeny byly až o šest let později. Tehdy také byly určeny sochy, které se měly na oblouku objevit.

K nejvýraznějším prvkům tu patří basreliéf zpodobňující Odchod a návrat francouzské armády. Na alegorických výjevech lze najít i obrazy s názvem Vítězství Napoleona, Odchod dobrovolníků 1792, Obrana a Mír či Bitva u Slavkova. Svoji definitivní podobu však tzv. Velký vítězný oblouk získal až v roce 1835, kdy padlo rozhodnutí vyrýt do klenby názvy 128 bitev, které proběhly v době republiky i říše, doplněné jmény 660 generálů, kteří v nich bojovali.

S obloukem byl nakonec spojen nejen Napoleonův život, ale i jeho konec. Právě odtud vyšel 15. prosince 1840 smuteční průvod, který nesl ostatky slavného vojevůdce na místo jeho posledního odpočinku v Invalidovně.

Začátek svého velkolepého pohřbu si tu naplánoval i Victor Hugo. Dle jeho přání byly jeho ostatky vystaveny po dobu 24 hodin na vrcholu Vítězného oblouku, kde je hlídala skupina mladých básníků v řeckých tórách.

Úchvatný oblouk, postavený záměrně v přesně propočítaných úhlech a rozměrech tak, aby ohromil návštěvníky, skrývá ve svých útrobách muzeum. V něm je možné se dozvědět mnohé o historii stavby, ale i o důležitých událostech, které se tu odehrály. Z jeho vrcholu se nabízí i jedinečný pohled na Paříž.

Konec osy spojující Louvre, Tuilerijské zahrady, náměstí Concorde, Champs­Élysées a futuristickou pařížskou čtvrť La Défense tvoří moderní verze vítězného oblouku 20. století, zvaná Velký oblouk či Velká archa.

V rámci příprav oslav dvoustého výročí Velké francouzské revoluce byla vypsána architektonická soutěž na vytvoření nového symbolu La Défense. Z mnoha návrhů byl vybrán projekt dánského architekta Johana Otty von Spreckelsena, který uspěl s prostou krychlí, jež v sobě oslavuje sílu i jednoduchost a představuje okno do budoucnosti.

Spreckelsen však brzy onemocněl a jeho ideu realizoval francouzský architekt Paul Andreu. Pod jeho vedením vyrostla na základech hlubokých třicet metrů betonová konstrukce dlouhá sto deset metrů, pokrytá carrarským mramorem a sklem.

Pro lepší představu o její velikosti si představte, že by se do ní na výšku a šířku vešla celá katedrála Notre­ ­Dame. Návštěvníkům se z její terasy nabízí nádherný výhled na Vítězný oblouk, obelisk na Concordu, Louvre i okolní originální stavby. Své místo tu našlo i muzeum výpočetní techniky, restaurace, konferenční sál a severní strana nabízí 30 000 metrů čtverečních kanceláří.

Tento moderní vítězný oblouk byl otevřen 14. července 1989, ale už roku 2004 proběhla první studie, která prokázala jeho nebezpečí. Mramorové dlaždice totiž špatně odolávají počasí i znečištění ovzduší, takže více než patnáct procent z nich se rozpadá.

Bylo nutné tento materiál nahradit odolnější žulou. Proslýchá se, že potíže tu zažila i Margaret Thatcherová, která uvázla na toaletách, a její ochranka musela rozbít dveře. Po nehodě výtahu roku 2010 musel být navíc uzavřen i přístup na střechu, ale dnes už je tzv. La Promenade o rozloze tisíc metrů čtverečních otevřená pro návštěvníky.