Hlavní obsah

Vystoupat na druhou nejvyšší horu Šumavy můžete pouze z Bavorska. Litovat nebudete

6:32
6:32

Poslechněte si tento článek

Druhá nejvyšší hora Šumavy a Bavorského lesa Velký Roklan se nachází v první zóně národního parku. Dostanete se na ni pouze z Německa, turistická trasa od nás měla existovat naposledy před druhou světovou válkou.

Výlet na šumavský Velký RoklanVideo: Petr Hejna, Novinky

Článek

Vzdušnou čarou je to k naší hranici zhruba 1300 metrů, na Modravu pak devět kilometrů. To je ovšem trasa leda tak pro dávné překonavatele státní hranice pomocí balonů, rogala a jiných vzduchoplaveckých pomůcek z časů, kdy pro nás velká část naší Šumavy byla zapovězenou oblastí.

Dnes stačí přejet hranici, kde oproti nedávnému cestovatelskému pravěku obecně kontrolují leda tak auta s polskou značkou, a to buď přes Železnou Rudu, nebo přes Strážný, a vyrazit do 60 kilometrů vzdáleného Spiegelau. Tam pak buď na vlakovém nádraží nebo na centrální zastávce u Normy započne cesta autobusovou linkou 601 na lesní konečnou nazvanou Gfäll. Ta se nachází přibližně v 950 metrech nad mořem.

Jelikož nejvyšší bod aktuální okružní trasy, tedy Velký Roklan (Grosser Rachel), se tyčí do výše 1453 nad mořem, je patrné, že stoupání obnáší dobrých 500 metrů převýšení. Nejvyšší šumavská hora Velký Javor, o kterém píšeme v dřívějším článku, je pouze o tři metry vyšší než Velký Roklan, který je tím pádem na místě druhém.

Kůrovec, to je prevít

Na Gfällu se po několika málo minutách jízdy můžete rozhodnout, zda vyrazíte směrem na jihovýchod, nebo na sever. První varianta okružní trasy je zkraje nenáročná a vede nejprve k Roklanskému jezeru, pak stoupá přes kapli k vrcholu Roklanu a vrací se druhou stranou, kde leží jezero, k téže autobusové zastávce.

Foto: Petr Hejna, Novinky

Vyhlídka u chaty Waldschmidthaus

Praktické se jeví zkraje se vyčerpat stoupáním a po dosažení vysněné mety se pozvolna vracet zpět. Zvolil jsem cestu: Velký Roklan–kaplička–jezero. Tak jako tak sledujte značení se symbolem tetřeva.

První zastavení při stoupání zprvu smíšeným a později jehličnatým lesem může být u pramene Lieselbrunn, kde se lze osvěžit chladnou vodou i posedět na lavičce. Poté, co opustíte lesní porost, dostanete se na již mírněji stoupající, jinak stále pohodlnou cestu. Okolní stráně jsou plné kořenů, padlých kmenů a torz mrtvých stromů, dílo kůrovce, ze kterého mrazí. Naopak potěší nádherné výhledy do kraje.

Všudypřítomné sytě oranžové horské květiny podél cesty jsem nalezl na internetu nejprve pod názvem Pilosella aurantiaca, pak mi naběhlo anglické pojmenování liška a mláďata nebo hrozivější ďáblův štětec a skončil jsem u našeho chlupáčku oranžového.

Foto: Petr Hejna, Novinky

Práce kůrovce. Z výjevu mrazí, ale fotograficky jsou scenérie vděčné.

„Tak co, dáme si pivo, bavorskou sekanou, řízek nebo klobásu?“ napadne mě během výletu. Jenže hned tak si nedáme; i tak pouze sezonně otevřená turistická chata Waldschmidthaus z roku 1912 prochází rekonstrukcí, která bude trvat až do roku 2027.

Dá se tu alespoň posedět u stolku pod stromem, načerpat malinko sil a rozhodně nelze vynechat malinký odskok doprava k vyhlídce na Roklanské jezero, není to ani 50 metrů. Výhled do této neuvěřitelné karové propadliny je fascinující a jezero je malý flíček dole na dně - kdo ví, co a kde hledat, najde i tu ikonickou kapličku, kvůli které jsem prioritně tuto cestu podnikl.

Foto: Petr Hejna, Novinky

Vyhlídka na blízké jezero

V těchto místech skutečná cesta teprve začíná. Stín nikde a prudké stoupání po jakýchsi, zřejmě přírodních, nikterak pohodlných kamenných schodech. K vrcholu zbývá ale jen půl kilometru.

Samotu nečekejte

I když jsem se pěti spolucestujícím v autobuse utrhl hned na konečné, najednou jsou u vrcholového bodu další turisté, docela dá práci udělat snímek, kde se někdo nemotá kolem křížku a nedělá si selfie, aby bylo jasné, že On i Ona tam byli. Jak zbytečné a jak nepochopitelné, stejně jako pár s lysohlavým pánem piknikující v plném slunci a teplotě 27 stupňů na jižním svahu.

To mladá čtveřice má trochu více rozumu a oráží ve stínu dřevěné boudy spolku Bergwacht, což je něco jako naše horská služba. Na snímek volím polohu, kdy skála, na které stojí kříž, zakrývá motající se „selfíčkáře“.

Foto: Petr Hejna, Novinky

Vrchol Velkého Roklanu zdobí kříž.

Kdo si myslí, že zdoláním nejvyššího bodu má vyhráno, šeredně se mýlí. Jednak není stínu, kam se ukrýt, a pak po kamenech se ubírat z kopce je horší než nahoru. Bystré oko pozná Velký Javor, zahlédne, dle mého názoru dosti nepohlednou rozhlednu na Poledníku, Malý a Velký Ostrý nebo náš nejvýše položený královský hrad Kašperk. A opět je kolem spousta odumřelých smrků.

A pak jsem konečně v cíli. Tím nebyl vrchol hory, ale vyhlídky na jezero a Roklanská kaplička, která inspirovala další podobné nadšence podniknout tuto cestu poté, co spatřili její fotky na internetu. Já ji viděl na dobovém obrázku u přátel z Bavorska.

Malý odskok umožní pokochat se jezerem a zanedlouho je možné zastavit se už u Roklanské kapličky. Tam potkávám krajany, bydlí dokonce ani ne dvacet kilometrů od nás a šli opačnou trasu. I když o dobrou generaci mladší, psali mi následně, že sestup byl krásný, ale sakra náročný.

Foto: Petr Hejna, Novinky

Po cestě je v dáli vidět český Poledník.

Kaplička stojí na výběžku nad jezerem ve výšce 1212 m n. m. a vystavět ji měl zdejší polesný Ludwig Leythäuser jako poděkování Boží prozřetelnosti, že zabránila, aby i s koněm nespadl do jezera. Jedná se o již druhou její repliku, ty původní opakovaně vyhořely.

K jezeru jen kousek

Od kapličky následuje sestup, stále sice místy dost kamenitý, ale proti tomu předtím je to růžová zahrada. Odbočka k Roklanskému jezeru obnáší pár desítek metrů a od něj si lze ujasnit, kde byly vyhlídky na něj i kde stojí kaple.

Podle pověsti v jezeře sídlí zapuzená duše Wecklin, „čarodějky od Rachelsee“, skutečné postavy, kruté zámecké paní z Rammelsbergu u Schönbergu.

Foto: Petr Hejna, Novinky

Roklanská kaplička byla hlavním cílem výletu.

Jezero leží v nadmořské výšce 1071 m n. m., rozlohu má dle ŠumavaNetu 3,7 hektaru, dle Wikipedie, a to i německé, 5,7 hektaru a dosahuje maximální hloubky 14 metrů.

Přeměřit rozlohu je pro turistu stejně nemožné jako ověřit pravdivost pověsti, že zde přebývá duše zlé a tím pádem zavrhnuté Wecklin. Následuje kousek cesty podle potoka Seebach, který je později coby Grosse Ohe hlavní zdrojnicí řeky Ilz a ve Spiegelau vytváří malebnou soutěsku Steinklamm.

Foto: Petr Hejna, Novinky

V Roklanském jezeře podle pověstí dlí duše kruté zámecké paní.

Závěr cesty představuje pohodlná lesní pěšina vedoucí prakticky po vrstevnici vrchů Schuhnagelkopf a Steinkopf. Jelikož autobusy z Gfällu odjíždějí vždy v celou a v půl, je dobré hlídat si čas, pokud nehodláte zbytečně čekat na spoj.

Dorazil jsem pět minut před příjezdem autobusu a radostně dle stopaře na Mapách zjistil, že 11,6 kilometru jsem zvládl bez šesti minut za tři hodiny, což je myslím v sedmdesáti letech a horku docela slušný výkon (možná tomu nahrálo, že jsem Kozoroh a ti čtyřnozí jsou na skalách jako doma). Obecně se uvádí běžný čas zdolání tohoto okruhu 4, 5 hodiny, se kterými je opravdu nutno počítat.

Související témata:

Výběr článků

Načítám