Dříve po něm plavili dřevo. Dnes šumavský kanál láká na dokonalý civilizační detox

Naše cesta začíná v Černé v Pošumaví, kde se spolu s koly chceme vlakem nechat popovézt až na konečnou zastávku do Nového Údolí na hranicích s Německem. Tady se zastavíme u památníku železné opony z roku 2013, jejž tvoří strážní věž a ukázka zátarasů. Pokud do Nového Údolí zavítáte v době oběda, je možné si zajít do restaurace nacházející se hned naproti památníku.

Na kolech pokračujeme necelé čtyři kilometry po červené turistické značce až k místu, kde začíná Schwarzenberský kanál. Zde se nachází kromě odpočinkového místa i vysoký kámen s pamětní deskou věnovanou inženýru a zeměměřiči Josefu Rosenauerovi (1753-1804), který stál u zrodu šumavských kanálů. Odsud je i hezký výhled na nedaleký Třístoličník a vrch Plechý.

Kanál byl postaven ve svahu Trojmezné a Plechého podle Rosenauerova projektu. V letech 1789-1791 vznikl první úsek, tzv. „starý kanál“ o délce 39,9 kilometru a v letech 1821-1822 druhý o délce 11,7 kilometru. Kanál byl vybudován pro splavování polenového dříví z nepřístupných šumavských hvozdů k řece Große Mühl, odkud po Dunaji putovalo až do Vídně. Sem bylo během let 1793-1891 splaveno téměř 8 milionů krychlových dřeva. Josefa Rosenauera později za jeho zásluhy při zásobování Vídně jmenovali jejím čestným občanem.

V 70. letech došlo z důvodu různých vlivů k poškození kanálu. Následná rekonstrukce, na níž se podílelo hned několik organizací, začala koncem 80. let a pokračovala až do roku 2001. Od roku 1963 je Schwarzenberský plavební kanál na seznamu nemovitých kulturních památek technického seznamu. Podél jeho části vede devět kilometrů dlouhá naučná stezka, vhodná pro pěší, cyklisty i běžkaře. Začíná na parkovišti v Jeleních Vrších u dolního portálu tunelu kanálu a končí v Raškově pod Novou Pecí.

Od pomníku nás čeká cesta dlouhá necelých 10 kilometrů. Modrá turistická značka nás zavede podél Schwarzenberského kanálu k rozcestníku Hučina, odkud pokračujeme další čtyři kilometry po zelené turistické značce do kopce až k jednomu z osmi jezer ledovcového původu na Šumavě, nádhernému Plešnému jezeru.

Malíř, prozaik a básník Adalbert Stifter jej kdysi nazval „oko přírody“. Nachází se v ledovcovém kotli pod vrcholem Plechý v nadmořské výšce 1090 metrů. Jezero má tvar elipsy o velikosti plochy 7,48 hektaru s maximální hloubkou 18,3 metru. Hráz tvoří 40 metrů vysoké kamenné moře, které se v zadní části postupně zdvihá až na 260 metrů vysokou skalní stěnu zvanou Jezerní. Od jezera se dá dojít k památníku Adalberta Stiftera, odkud je pěkný výhled nejen na jezero, ale i na Lipno.

U Plešného jezera je báječně. Voda je krásně průzračná a čistá. Výhled nám za ten výšlap opravdu stojí. Po zasloužené pauze a občerstvení se vracíme po stejné cestě nazpět na Hučinu, odkud tentokrát pokračujeme dále po modré opět podél kanálu.

Po dvou kilometrech dorazíme k plavebnímu tunelu, jenž stejně jako celý Schwarzenberský kanál sloužil pro plavení dřeva. Vystavěn byl mezi lety 1821-1823. Jeho délka dosahuje 389 m a na vstupech má dva kamenné portály, horní a dolní. Jak můžeme vidět, dnes v něm již voda neprotéká.

Projedeme osadou Jelení a po 2,5 km dorazíme k Rosenauerově kapličce. Josef Rosenauer se na toto místo chodíval modlit. Povídá se, že ho jednou napadl pytlák a zde se dočkal zázračného vyléčení. Jako poděkování nechal postavit boží muka, která byla na počátku 20. století obestavěna dřevěnou kapličkou. Kromě ní tu najdeme i stavidlo a moc hezký Jezerní potok. Přece jen už máme pár kilometrů za sebou, a tak sesedneme z kola a vydáváme se k potůčku smočit si nohy. Od kapličky míříme až do Zadní Zvonkové, což je necelých 14 kilometrů.

Zvonková vznikla v 17. století na staré obchodní stezce mezi Čechami a Horními Rakousy po výstavbě plavebního kanálu. Samotný název vznikl až po druhé světové válce, zatímco obec s původním německým názvem Glöckelberg zanikla. Dnes téměř zaniklou obec tvořily ještě po válce dvě části – Přední Zvonková a Zadní Zvonková.

V roce 1923 v obci fungovalo pět hostinců, tři obchody se smíšeným zbožím, dvě trafiky, mlýn, hamr a pila. Pracovali zde čtyři panští krejčí, čtyři obchodníci s dobytkem, tři řezníci, tři obuvníci, dva kováři, konzumní družstvo či spořitelna. V roce 1930 zde stálo dokonce 121 domů, v nichž žilo 699 obyvatel.

Zatímco se Zadní Zvonková ocitla v zakázaném hraničním pásmu a byla zcela zničena, Přední Zvonková sice toto těžké období administrativně přežila, ale jejími jedinými obyvateli se stali příslušníci pohraniční stráže. Pokud je vám název Zvonková povědomý, nemýlíte se. V lednu 1948 sem k tehdejšímu pohraničnímu útvaru nastoupil Josef Hasil (známý jako Král Šumavy) a sloužil na hranicích. Za napomáhání uprchlíkům při útěku do ciziny byl odsouzen na devět let, za dramatických okolností se mu však podařilo uprchnout.

Zvonková má velmi půvabný kostel, který byl vystavěn v letech 1788-1794. V roce 1876 jej zasáhl požár a poté byl novogoticky upraven. V 50. letech 20. století byl již po odsunu Němců odsouzen k zániku. Ze stavby se dochovalo pouze zarostlé torzo bez střechy s pobořenou věží a obvodovými zdmi. Dlouhou dobu kostel sloužil jako vojenské skladiště. Na přelomu 20. a 21. století byl hezky zrekonstruován, opraven a opět vysvěcen. Hodiny na věži jsou dokonce symbolicky nastavené na čas 11:55, neboť to byla záchrana opravdu na poslední chvíli. U kostela najdeme i muzeum. V domě bývalé trafiky se nachází malá expozice s fotografiemi, dokumenty a exponáty, které zachycují život v obci, její zánik a obnovení kostela s hřbitovem.

Zdejším nejznámějším farářem byl Engelmar Unzeitig. Ve svých kázáních se postavil nacistickému režimu, za což ho čekal trest v podobě koncentračního tábora v Dachau. Tam bohužel o svůj život přišel.

Za Zadní Zvonkovou se vydáme na křižovatce doleva na Přední Zvonkovou a napojíme se tak na červenou turistickou značku. V Přední Zvonkové odbočíme na Bližší Lhotu, kde si s koly počkáme na přívoz. Ten nás přepraví do Horní Plané, odkud se po modré vrátíme do Černé v Pošumaví, v níž jsme ráno začínali.