Stačil jediný pohled do očí. Turistka kvůli urostlému kapitánovi opustila vše

Byl červen roku 1968 a 23letá Kanaďanka Beverly Carriveauová, která pracovala jako univerzitní knihovnice, právě dorazila na dovolenou do mexického Mazatlánu. Společnost na cestě jí podle CNN dělala nejlepší kamarádka. Po příjezdu se kochaly krásou Tichého oceánu, pestrobarevné lokální architektury a obdivovaly palmy. Carriveauová poté zamířila sama do hotelového obchodu se suvenýry.

Zrovna si vybírala náušnice, když na parkovišti u hotelu přímo před obchodem zastavilo taxi a vystoupil z něj mladý muž. „Uchvátil mě. Byl vysoký, hezký… Dívali jsme se jeden druhému do očí tak dlouho, až jsem se cítila trapně,“ odtrhla proto pohled, koupila si náušnice a vyběhla z obchodu. Neřekli si ani slovo, dokonce se jeden na druhého ani neusmáli. Mladá žena se přesto nemohla zbavit pocitu, že se právě stalo něco, co nedokáže popsat. Něco významného.

Při večeři v hotelu se s „úderem blesku“, na který nemohla přestat myslet, svěřila své kamarádce. Zrovna když popisovala, jak na cizince nemohla přestat zírat, přistoupil k jejich stolu číšník s lahví bílého vína, kterou jim host baru poslal jako pozornost.

Kanaďanka takovéto dárky z principu vždy odmítala. Po vysoké škole rok pracovala ve Velké Británii a cestovala Evropou a koktejly od cizinců nikdy nepřijala. Ten večer ale ani jedna z žen nezareagovala nesouhlasně, a až když číšník nalil do sklenic, začaly panikařit, kdo víno poslal.

Bar byl od stolů v restauraci na dohled, ale byl přeplněný lidmi. Carriveauová se proto rozhodla tam zajít a neznámému dárci alespoň poděkovat. Když se začala rozhlížet, kdo mohl lahev poslat, její oči se setkaly s mužem z taxíku. Tentokrát se usmál a pozvedl skleničku. Kanaďanka se opět začala červenat, stejně jako dříve v obchodě.

„Byla jsem nervózní, ale zeptala jsem se ho, jestli by se k nám chtěl připojit a posadit se u našeho stolu.“ Cizinec nadšeně souhlasil a mladým ženám se představil jako Bob Parson, 30letý kapitán ze Spojených států. Jeho prací bylo starat se o několik jachet, z nichž jedna zrovna kotvila v Mazatlánu. Kanaďance vůbec nepřipadal průbojný, působil spíš jako tichý slušný člověk. Pokaždé, když na sebe ti dva u večeře pohlédli, ucítila Carriveauová stejné jiskření jako poprvé. Američan je potom pozval, aby s ním ještě zašly do baru v centru.

Carriveauová váhala. Byla v tu dobu vážně zadaná. „Nevěděla jsem, co je to za místo, byl to náš první den. Ale moje kamarádka chtěla jít, tak jsem řekla: ,Dobře, ale chci, abys věděl, že to nic víc neznamená.‘ A on s úsměvem odpověděl: ,Jen vás zvu na drink,‘.“

Zbytek večera trojice strávila povídáním, popíjením a tancem v klubu s výhledem na oceán. „Strávili jsme příjemné chvíle, ale můj otec mě vždy varoval před námořníky a Američany a znáte to, musíte být opatrní. Doma mě čekal můj přítel Doug, nikoho jsem nehledala.“

Ale pokaždé, když se na pohledného kapitána podívala, cítila něco, co ještě nikdy předtím nezažila. „Byla jsem prostě ohromená, nemohla jsem myslet na nic jiného,“ popsala žena s tím, že během následujícího týdne na dovolené spolu byli denně. Ale nikdy o samotě, vždy jim dělala společnost i kamarádka.

Když ji Američan na konci týdne poprosil o kontakt, dala mu svoje telefonní číslo i adresu. Celou cestu domů na něj myslela a po příjezdu se hned hrnula ke schránce. Tehdy si lidé nemohli dovolit tolik telefonovat, vysvětlila po bezmála 60 letech. Žádný dopis od něj ve schránce nebyl, ale až úplně dole byl vzkaz od její spolubydlící: „Kdo je sakra kapitán Parsons ze Sugar Shack?“ Tak se jmenovala loď kotvící v Mazatlánu, o kterou se staral. Brzký telefonický hovor ji jen utvrdil v přesvědčení, že tomu prostě musí dát šanci.

Následující den za ní přišel přítel Doug, se kterým chodila tři roky. A ještě než si stačil svléknout bundu, řekla: „Dougu, někoho jsem potkala.“ Načež vysvětlila, že ten muž žije v Mexiku a k ničemu mezi nimi nedošlo. Její už téměř bývalý přítel klidně odvětil, že je to bláznivé, ale měla by se tam pro vlastní dobro vrátit a přijít tomu na kloub.

Následující měsíc si Kanaďanka a Američan psali dopisy, ale pošta z Kanady do Mexika a zpět šla na dnešní poměry věčnost. Na konci července Carriveauové zavolala manželka majitele jachty s tím, že se příští týden chystají vyzvednout novou loď v Kalifornii a Parsons ji požádal, aby jí tam zarezervovala hotelový pokoj. Bez váhání souhlasila, že přijede na víkend do San Diega.

Zpětně žena přiznává, že to bylo šílené, znali se jen týden a nikdy spolu nebyli sami, ale nemohli na sebe přestat myslet. Po víkendu v Kalifornii se vrátila do Kanady, aby okamžitě rezignovala v práci.

Zavolala Dougovi a řekla: „Chtěl jsi, abych na to přišla. Nevím, co dělám, ale musím to udělat.“ Její rodiče i přátelé byli v šoku. Bylo jí jasné, že v očích okolí dělá něco hloupého, protože tenkrát se to takhle nedělalo. Ale nemohla si pomoct, věděla, že udělala správné rozhodnutí.

„Byla jsem tak nadšená. Nemohla jsem se dočkat, tak jsem nečekala. Pomyslela jsem si, že pokud nepojedu, budu nad tím přemýšlet po zbytek života.“

Do Mazatlánu se Carriveauová přestěhovala na konci srpna. Oba byli nadšení, že jsou spolu, a mladá žena začala kapitánovi pomáhat s jachtami. „Jednoho dne vyšel ze strojovny, z rukou si otíral olej a řekl: „Rád bych, abychom se vzali.“

Carriveauová byla v šoku, vzpomněla si na rodiče a bývalého přítele. Dokonce zmínila jeho jméno, na což její nový snoubenec reagoval tím, že kdyby se doopravdy zajímala o Douga, byla by teď doma v Kanadě a ne v Mexiku. Navrhla tedy, aby zasnoubení oznámili jejím rodičům.

Přestože spojení bylo složité, její matka nakonec pochopila a kupodivu odpověděla: „Pokud se chcete vzít, přijeďte sem a udělejte to v kostele.“ Další den se probudila pořád ještě v šoku a napadlo ji, že když se bude vdávat, potřebuje šaty. Se šitím jí pomáhala mexická kamarádka, zatímco její matka zařizovala v Kanadě vše potřebné na svatbu s bezmála stovkou hostů.

Když na závoj našívala perly, přemýšlela o tom, že se to všechno semlelo strašně rychle: „Byla jsem nadšená. Měla jsem strach. Ale říkala jsem si - následovala jsem tohoto muže z Kanady do Mexika. Půjdu s ním, ať už příště zamíří kamkoli. Takže musím být zamilovaná a vzít se je v pořádku, je to správné.“

„Takže jsme se potkali na konci června, do Kalifornie jsem jela v červenci, v srpnu jsem se vrátila do Mexika a v září jsme se letěli vzít,“ vzpomíná dnes s úsměvem na rtech žena, která po povedené svatbě v Kanadě přijala manželovo příjmení Parsonsová.

Hosté na svatbě byli zpočátku trochu zmatení, koneckonců roky znali jejího bývalého přítele, Bob Parsons si ale její rodinu a přátele okamžitě získal.

Poté se vrátili do Mexika a spolu s majiteli lodí se přesunuli do Cabo San Lucas. V dnes už vyhlášeném plážovém letovisku tehdy žilo asi jen 1700 obyvatel. S dalším kolegou si pronajali dům na pláži s výhledem na lodě. Parsonsová se s ním začala učit španělsky. Později začala vařit na jachtě a žili s manželem přímo na lodi.

Spolu s majiteli lodí hodně cestovali a zažili nejrůznější dobrodružství včetně hurikánů. Rok žili i v Acapulcu, zatímco manžel přestavoval další lodě. Jejich život byl okouzlující a zábavný, Kanaďanka si často připadala spíš jako ve filmu. Jednou si v Las Vegas jejího muže dokonce spletli s filmovou hvězdou.

O dětech se manželé několikrát bavili, ale došli k závěru, že život na lodi by pro ně nebyl. Rozhodli se proto užívat si své šťastné životní dobrodružství jen ve dvou s množstvím přátel. Parsonsová později udělala kariéru v lodním průmyslu, když se stala manažerkou přístaviště pro jachty. Manželé spolupracovali a byli úspěšní.

„Měli jsme prostě krásný život, skvělé přátele, báječné pracovní odvětví. Vždycky jsme byli šťastní. Hodně lidí říká, že nemůžete pracovat se svým manželem, ale já jsem to milovala,“ uvedla Kanaďanka, která svého odvážného rozhodnutí nikdy nelitovala. Během 52 let trvajícího manželství se Parsonsová cítila jako „jedna z nejšťastnějších lidí na světě“.

Bobu Parsonsovi byla v závěru života diagnostikována demence, jeho manželka se ale rozhodla starat se o něj až do úplného konce. „Je to jednoduché, když někoho doopravdy milujete. Vím, že to vlastně byla dobrá část našeho života… Byla to jen jiná fáze.“

Dnes, pět let po manželově smrti, je Parsonsová stále v jachtařském průmyslu a letos oslaví 80. narozeniny. Stále je v čilém kontaktu se všemi svými kamarády z lodí i z Mexika a pro někoho možná překvapivě se opětovně skamarádila i se svým bývalým přítelem Dougem. Zpětně se mu za minulost omluvila, ač ji ujistil, že to nebylo potřeba. Letos společně vyrazí oslavit narozeniny plavbou na Aljašku. Jubileum totiž dovrší stejný měsíc.