Spatřil nejzapadlejší kouty světa. Na rodné Česko ale profesionální horský tulák nedá dopustit

Pro Svobodovo sebeurčení bylo zcela zásadní právě studium na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Obor geografie je podle něj ideálním podhoubím pro budoucí cestovatele. „Fakt, že se učíte o planetě, přírodě a klimatu, ve vás spustí touhu všechno vidět na vlastní oči. Geograf, i když zůstává na akademické úrovni, musí cestovat, protože je pro něj zásadní, aby rozuměl v praxi tomu, co zná z teorie,“ konstatuje.

Dodává, že druhým zásadním faktorem je okolní kolektiv. „Potkáte tam mraky lidí, kteří jsou na tom podobně jako vy. Přírodovědecká fakulta je zkrátka rodiště nadšených cestovatelů,“ směje se Svoboda.

Sám sbíral první zkušenosti ze zahraničí na klasických studentských čundrech, na půl roku si odskočil také na Island. Ten je sice znám pro zcela jedinečnou přírodu, ale vášeň pro odlehlá místa v horách si Svoboda vypěstoval až o něco později.

„Island pro mě byl specifický v tom, že jsem tam studoval. Byli jsme tam skupina Čechů, největší pankáči. Udělali jsme vše, co bylo do školy potřeba, ve čtvrtek večer jsme šli na koncert a hned v pátek ráno jsme se sbalili a jeli na celý víkend kempovat,“ vzpomíná.

„Na Islandu jsem našel toulavé boty, začal jsem také s focením. Neotevřel mi sice dveře k odlehlým místům, ale zato otevřel velká vrata k cestování jako takovému,“ tvrdí Svoboda.

Izolované a zapadlé kouty českému dobrodruhovi učarovaly zejména v tom, že chtěl přinášet svědectví a zážitky z míst, která nejsou tolik profláknutá jako třeba zmiňovaný Island, Dolomity nebo Alpy. „Všude je to tam samozřejmě krásné, ale coby fotograf už odtamtud nemůžu přinést nic unikátního,“ míní.

„Člověk si také uvědomí, že velký podíl na cestovatelských zážitcích mají setkání s místními lidmi. A tam, kde denně projdou stovky nebo tisíce turistů, vás žádný nadstandardní zážitek s lokálními obyvateli nečeká.“

Dnes má za sebou Svoboda už množství zkušeností z Asie, kam se rád vrací třeba do pohoří Pamír, anebo z Jižní Ameriky, kde byl také na své první delší cestě, jež trvala asi šest měsíců. Jinak podniká spíše několik měsíčních expedic v průběhu celého roku.

„Hory jsou pro mě komfortní zóna. Je to místo, kde se cítím dobře. Určitě do nich ale před ničím neutíkám, já mám naopak Česko velmi rád. Čím více času strávíte na cestách, zejména v těch zapadlých koutech světa, o to víc se vám líbí i doma a vážíte si toho,“ potvrzuje Svoboda větu, která v podcastu Slepá mapa zazněla i od dalších dobrodruhů.

Cestování je pro Čecha také způsobem obživy. Během toulání v horách totiž fotí a sbírá zážitky, doma je poté zprostředkovává skrze přednášky, vydává ale i kalendáře nebo píše knížky. Že by se mu podařilo profláknout nějaké zapadlé kouty, které během svých výprav navštěvuje, si však nemyslí.

„Přál bych si mít jednou takový vliv,“ směje se Svoboda. „Spousta těch míst je ale tak odlehlých, že se nikdy nemohou stát součástí masového turismu. Už samotná cesta do nich je náročná, což přirozeně návštěvníky vyfiltruje.“

Jelikož se ale Svoboda do svých oblíbených zemí pravidelně vrací, drobných změn si v divočině všímá. Tou hlavní je, že začínají cestovat i místní. „Jdete třeba na trek v Nepálu a tam, kde dřív byli batůžkáři ze Západu, je dnes nezanedbatelné procento samotných Nepálců či Indů,“ vysvětluje.

„Dříve neexistovalo, že by třeba ve Střední Asii byl nějaký fotograf, který by fotil lokální krajinu. Teď na sociálních sítích sleduji docela slušnou řádku lidí, kteří jsou na místě a začali dělat cestovatelskou fotku. Turismus má celosvětově obrovský boom, živí se jím spoustu lidí,“ vyjmenovává Svoboda změny, které registruje.

Čemu se mu naopak daří v zahraničí zcela vyhýbat, je nebezpečí. Do ničeho vyloženě rizikového se podle svých slov nedostal, hory samotné považuje za víceméně bezpečné prostředí, a to i v Jižní Americe, která je i dnes některými lidmi démonizována.

„Strávil jsem tam s foťákem rok a nic špatného se nám díky velké opatrnosti nestalo. Na venkově a v horách jsou lidé dobří všude po světě,“ tvrdí Svoboda s tím, že problematická jsou v tomto ohledu hlavně města.

„V Jižní Americe je výhodou vypadat jako šupák a maskovat se. To mi jde docela dobře,“ směje se dobrodruh.

VŠECHNY DÍLY PODCASTU SLEPÁ MAPA NAJDETE ZDE

Co člověka zavede do nejizolovanějších koutů světa? Jaký prožitek ho daleko od civilizace čeká? Jsou hory nevyzpytatelné nebo se v nich člověk nemusí bát? Mění se i odlehlá místa vlivem turismu? A jaké jsou návraty z panenské přírody domů? Nejen to se dozvíte v kompletním hodinovém rozhovoru, tento článek slouží pouze jako výtah vybraných témat. Na interview se můžete podívat na videu, případně si ho pustit v audiopřehrávači v úvodu článku.

Baví vás cestovatelské příběhy a rozhovory? Máte k nim nějaké připomínky, výtky či pochvaly? Dejte nám vědět na adresu michael.svarc@novinky.cz a do předmětu uveďte „Slepá mapa“.