Válka na Ukrajině pro ně byla poslední kapka. Čeští manželé se rozhodli zmizet a plnit si sny

Petru a Ondřeje svedla dohromady láska k cestování a objevování – však se také během covidového roku 2021 potkali na Stezce Českem. Rychle si sedli a postupně začali spřádat plány na nějaké větší dobrodružství.

„V době, kdy jsme začali nad odjezdem přemýšlet, zrovna začínala válka na Ukrajině. To byla asi poslední kapka, která rozhodla. Faktorů ale bylo víc,“ svěřil se Novinkám Ondřej. „Lidé s touhou objevovat často čekají až na důchodový věk, my ale bereme jako velké plus i to, že jsme celkem mladí, a nepohodlí na cestách tak snášíme lépe a ušetříme díky tomu i hodně peněz,“ konstatuje Čech.

Dodává, že významnou roli sehrálo to, že jeho ani partnerku už nenaplňovala práce jako dříve – Petra byla klasicky zaměstnaná, Ondřej podnikal. Rozhodli se proto pro razantní řez: začali se zbavovat majetku, velké části oblečení i nejrůznějších nahromaděných hloupostí. Nakonec jim zůstalo asi deset krabic, které uložily u rodiny.

„Odlétali jsme tenkrát s myšlenkou, že v zahraničí zůstaneme dlouhodobě. Já vše vlastně hned ohlásila v práci, protože jsem nechtěla šéfa vodit za nos. Měli jsme dobré vztahy a máme je dodnes. Ondra podnikal, tak dokončil, co bylo třeba, a živnost si pozastavil,“ doplnila Petra s tím, že odjezdu na podzim 2022 tak nic nebránilo.

Partneři se rozhodli vyrazit do Indonésie; Petra připouští, že výběr destinace jde za ní. Přitahovalo ji Bali, populární ostrov, který si oblíbila řada turistů a influencerů. „Zdálo se nám to jako vhodné místo pro naše nové podnikání. Je tam vcelku levně, což je vždycky velká výhoda. Navíc se tam asi půl roku před námi přestěhoval jeden můj blízký kamarád, který nám všechno hodně usnadnil. Dodalo nám to klid, že nebudeme úplně sami,“ konstatuje Češka.

Plánem partnerů bylo se v tropické ostrovní zemi usadit a rozjet byznys v oblasti cestovního ruchu. „Brzy jsme však zjistili, že to není nic pro nás. Cizinci tam mohou podnikat pouze jako investoři, což je dost omezující. Když si k tomu přidáte korupci, pokuty a úplatky, o kterých jsme slyšeli ze všech stran, rychle jsme to pustili z hlavy a začali cestovat,“ vysvětlila Petra.

Důkladně pak Češi procestovali dvacet ostrovů; kromě Bali to byly i další přilehlé, později vyrazili také na Jávu, Komodo, Borneo či Sulawesi. V Indonésii strávili celkově rok a půl.

„Byla to sice dlouhá doba, ale rozhodně jsme se necítili jako místní. Na Bali jsme zůstávali vždy třeba dva měsíce a pak jsme zase někam vyrazili. A když už jsme u toho – jakmile člověk opustí Bali, kde jsou místní lidé na turisty už zvyklí, stane se z něj trochu superstar. Díky našim světlým vlasům, modrým očím a středoevropskému pigmentu jsme všude poutali hodně pozornosti,“ vzpomíná Ondřej a dodává: „Několikrát denně nás lidé oslovili a chtěli společné selfie, ale nikdy to nebylo dotěrné, omezující nebo nepříjemné.“

Z Indonésie si partneři krátce odskočili ještě do malajsijského Kuala Lumpuru; do jihovýchodní Asie se plánují do budoucna ještě vrátit. „Tentokrát to ale uděláme jinak: kufry necháme doma a vezmeme jen krosny. Určitě chceme navštívit Kambodžu, Thajsko a Vietnam. Tam bychom už nechtěli zůstávat tak dlouho, ale uvidíme. Plánů a snů je tolik…,“ tvrdí Petra.

Dlouhý pobyt v Indonésii navíc oba partnery ještě více spojil, přestože se před cestou trochu obávali, jak spolu zvládnou trávit veškerý čas. „Samozřejmě to není tak, že bychom měli vždy na vše stejný názor. Některé situace chceme řešit každý jinak. Když na to přijde, v klidu vše probereme a najdeme kompromis,“ vysvětluje Češka.

Ondřej dodává, že komunikace je klíčová a na dlouhých cestách obzvlášť. „Když jste spolu nonstop, je potřeba věci řešit co nejdříve a na rovinu. V běžném životě kolem sebe máte rodinu, přátele a kolegy, se kterými můžete probrat kdeco. V zahraničí jste ale odkázáni jeden na druhého,“ konstatuje s tím, že při špatné náladě je potřeba dopřát si prostor a netlačit na pilu. „Kromě komunikace je tedy důležitá i empatie.“

Další etapou dobrodružství se pro partnery stala populární Svatojakubská cesta do španělského Santiaga. Šlo tentokrát o trochu jiný zážitek, ale Češi se ho rozhodli podstoupit, dokud mají díky nízkému věku dostatek sil. S chozením nakonec měli oba už předchozí zkušenosti; potkali se na zmiňované Stezce Českem. O ní, ale také o společném seznámení napsala Petra knihu Moje české Camino.

Zvolení Svatojakubské cesty tedy nebylo nahodilé. „V roce 2021 jsem měla původně v plánu Camino Franches. Ale bohudík byly tenkrát zavřené hranice a já tak vyrazila na trek u nás a potkala tam Ondru. Camino mi ale v hlavě zůstalo. Proto jsem navrhla, ať to zkusíme,“ vysvětlila motivaci Češka.

„Shodli jsme se na tom, že bude jednodušší to udělat teď než až někdy později. S věkem nám asi budou síly ubývat a spát skoro každou noc ve stanu už by se nám taky chtělo míň,“ myslí si Ondřej.

Po návratu z Indonésie strávili partneři v Česku dva měsíce, které se rozhodli věnovat shledáním s rodinou a přáteli. Pak nastal čas začít psát novou kapitolu dobrodružství.

Na staronové evropské prostředí sice Petra s Ondřejem neměli problém se přeladit, srovnání se přesto nevyhnuli. „Živě si vzpomínám, jak na mě vše zapůsobilo, když jsme přiletěli do Asie. Lidé se na vás usmívají, mávají vám. To v Evropě jen tak nezažijete,“ tvrdí Ondřej.

Svatojakubskou cestu partneři zdárně prošli, v jejím průběhu je napadlo, že by se zpět do Češka mohli vrátit na kolech. Původně přitom plánovali procestovat Španělsko a zavítat případně i na Kanárské ostrovy. Nápad na cyklovýlet se tentokrát zrodil v Ondřejově hlavě. „Jezdil jsem na kole už jako kluk a rád, Péťa k tomu vztah neměla. Trvalo mi asi 1300 kilometrů, než konečně souhlasila,“ usmívá se.

Jízda na kole byla podle partnerů oproti chůzi už mnohem sportovnější výkon, kde navíc bylo nutné zvyknout si na konstantní bolest pozadí. „Nejhorší je, že když si dáte pár dní pauzu, začínáte zase znovu,“ postěžovala si Petra. Dodala, že náročné dny ale zažili i při pěší chůzi, přesto se jízda na bicyklu ukázala jednodušší. „Nerada to přiznávám,“ tvrdí se smíchem.

Cestování teď partneři na chvíli dali k ledu, i když v myšlenkách už zase někde rajzují po světě. „Několik měsíců zůstaneme v domovině, ale už máme v hlavě další plány. Varianty jsou dvě: buď pojedeme zpátky do jihovýchodní Asie, anebo koupíme obytňák a pořádně procestujeme Evropu. Naše cesty dokumentujeme i na sociálních sítích a natáčíme podcast, pokud by to někoho zajímalo,“ láká Petra na zajímavý cestovatelský obsah.

V rodné zemi zatím partneři přemítají nad tím, co je takřka tři roky na cestách naučily. Zmiňují zejména schopnost překonávat sami sebe. „Nikdy předtím jsem nad podobným dobrodružstvím nepřemýšlel. Mám přírodu i kempování rád, ale vždy jsem vyrážel jen na několikadenní treky. To se ale s cestou z Brna do Santiaga vážně srovnat nedá. Díky cestám jsem se začal učit anglicky; ještě když jsme odlétali do Asie, neuměl jsem nic. Pořád teda mluvím dost špatně, dělám jednu chybu za druhou, ale na pokec to už stačí,“ vyzdvihuje Ondřej.

O překonávání sebe sama a nových výzvách hovoří i Petra. „Spoustu věcí jsem se o sobě naučila už na Stezce Českem, kde jsem se musela poprat třeba se strachem z přespání v lese. Tentokrát pro mě byly věci jednodušší, protože už jsem trochu věděla, do čeho jdu,“ konstatuje.

Sesumírovat nejlepší zážitky z uplynulých let je pro partnery značně těžší než mluvit o výzvách, které překonali. „Kdybych měla vybrat nejintenzivnější vzpomínku, tak by to byl asi okamžik, kdy jsme oba málem zemřeli. Byli jsme na ostrově Sulawesi, přejížděli jsme hory a našemu skútru se přehřály brzy a přestaly fungovat. Řítili jsme se šílenou rychlostí úzkou silničkou z kopce dolů. Nakonec musel Ondra skútr položit a my vyvázli jen se škrábanci a modřinami,“ popsala Petra.

Ondra jako nejintenzivnější vnímá příchod ke katedrále ve španělském Santiagu de Compostela. „Šli jsme tam pět měsíců. Každý den na cíl myslíte a několikrát denně o něm mluvíte, občas se vám o něm i zdá. A pak tam jednoho dne vážně přicházíte, skoro utíkáte. Cizí lidé se zastavují a tleskají. Na to asi nikdy nezapomenu,“ uzavřel.