Češka vystřelila hned po škole do zahraničí. Hororový zážitek z nemocnice ji k návratu nepřiměl

Za poslední tři roky navštívil český pár už množství zemí: V Asii to byly mimo jiné Maledivy, Filipíny, Thajsko či Indie, v Latinské Americe pak Mexiko, Kostarika, Kolumbie nebo Ekvádor.

„O cestování jsme mluvili dlouho a lákalo nás vyrazit do vzdálenějších míst. Řekli jsme si, že po dokončení mého studia na vysoké škole bude ten správný čas,“ uvedla Barbora pro Novinky a dodala, že kvůli plánům musela logicky skončit v zaměstnání, díky kterému měla na dobrodružství našetřené peníze. „Partner má štěstí na práci, která mu umožňuje plně fungovat na dálku,“ doplnila.

Jakmile Češka dokončila vysokou školu, začala s přítelem spřádat plány. Pár se na cesty připravoval zejména podstoupením potřebných očkování a zdravotních kontrol, ničím podrobnějším se však nezabýval. „Prostě jsme skočili do exotických destinací,“ vzpomíná Barbora.

„Od začátku jsme věděli, že se chceme vydat do jihovýchodní Asie, která nás dlouho lákala především pro kulturní odlišnosti. Plánovali jsme minimálně půl roku, ale čas krásně plynul a země se příjemně nabalovaly, tak jsme zůstali přes rok.“

Pro oba šlo přitom o první takto dlouhý pobyt. Předtím partneři cestovali zejména po Evropě a Blízkém východě, ale vždy maximálně na čtrnáct dní. Na neurčito tedy odjeli poprvé a zkušenosti i cestovatelské sebevědomí získávali za pochodu.

„Úplnou náhodou jsme našli letenky na Maledivy z Vídně s přestupem v Abú Dhabí asi za 3000 korun, což nám připadalo jako skvělý start. Ubytování jsme měli na první týden a další kroky jsme řešili operativně. V hlavě jsme sice měli nějaká místa, která jsme chtěli navštívit, ale jinak žádný přesný plán,“ připouští Barbora.

Cestování se ukázalo jako skvělá škola skromnosti. „Člověk toho k životu potřebuje opravdu málo, což se nám nyní na naší druhé cestě jen potvrdilo. Oba jsme se zabalili do jedné krosny a nikdy se nestalo, že by nám něco chybělo. Při výstupu na některé vyšší hory by se maximálně hodila bunda nebo lepší obuv, ale vždy jsme si poradili – oblečení jsme si půjčili anebo zkrátka vrstvíme. Také jsme přišli na to, že není potřeba plánovat a jet podle předem stanoveného itineráře. Je v tom krása a svoboda,“ míní Češka.

Ta nicméně připouští, že ne vše je zalité sluncem a prvnímu putování po Asii se nevyhnuly ani komplikace. Jednou partneři ztratili peněženku a přišli tak o platební kartu, což podle Barbory nebylo ještě tak zlé.

Mnohem horší byla otrava jídlem, která oba postupně postihla na Borneu. „Paradoxně nebyla následkem street foodu, jak by člověk očekával, ale stravy z resortu na řece Kinabatangan, kde jsme strávili jednu noc. Měla jsem vysoké horečky, na které nezabíraly léky, Míša ale rychle reagoval a dostal mě do nejbližší nemocnice,“ vzpomíná Barbora.

„Tam mě nejprve odmítli vyšetřit, dokud nezaplatím. Poté co vyloučili horečku dengue, mi diagnostikovali silnou otravu jídlem a dali mě na kapačku. Když jsem se začala probírat, uvědomila jsem si, jak hrozné to v nemocnici je. Lůžko, na kterém jsem ležela, bylo od cizí krve a celkový vzhled interiéru byl jako z hororu. Prosila jsem Míšu, ať mě tam nenechává. Po několika hodinách na kapačkách mě naštěstí propustili,“ uvedla Barbora s tím, že zanedlouho však začalo být špatně jejímu partnerovi.

Situace se tedy opakovala, na Michala však čekaly ještě horší podmínky. „Musel ležet na lůžku, které bylo pod plechovým přístřeškem. Jiní lidé ale dostávali kapačku pouze na židlích v čekárně,“ doplnila Češka. Z otravy se oba naštěstí vylízali a ani tento nepříjemný zážitek je nepřiměl přehodnotit plány a vrátit se domů.

Návštěvu nemocnice si přitom partneři zopakovali ještě na Filipínách, když si Barbora nahmatala bouli v tříslech. Domnívala se, že jde o něco vážného, a tak nebylo na co čekat. „Pojišťovna nás poslala do smluvní nemocnice v Puerto Princessa, kde jsme měli štěstí na skvělého diagnostika, ale podmínky jako takové už tak skvělé nebyly,“ konstatuje.

Naštěstí se brzy ukázalo, že boule je jen zvětšenou uzlinou v důsledku zánětu. Barbora dostala antibiotika, která jí mimochodem vyvolala alergickou reakci. „Každopádně jsme všechno krásně vyřešili a na žádné větší komplikace nedošlo,“ oddechla si.

Po více než roce, kdy Češi procestovali také Kambodžu, Brunej nebo Laos, se vrátili domů a dopřáli si potřebnou pauzu. Vůně dálek je však opětovně zlákala, a tak se loni v říjnu vrhli do dalšího dobrodružství. Začali ho psát v Indonésii. „Na měsíc a půl jsme tam vzali sestru a taky babičku, která zvítězila nad rakovinou; během pobytu se její zdraví výrazně zlepšilo,“ tvrdí Barbora.

Následovaly destinace jako Thajsko, Tchaj-wan či Japonsko, poté se partneři rozhodli pro změnu a vyrazili na Havaj. Potvrzují, že šlo o výrazný skok, a to zejména z hlediska cen. Na souostroví se proto snažili ušetřit tím, že žili a cestovali v dodávce. „Jídlo jsme si převážně vařili, což už tak drahé nebylo,“ potvrzuje Češka.

Vanlife neboli život v dodávce si také oblíbili. „Příště bychom na něco takového ale zvolili místo, kde nebude takové horko. Dodávka nám jinak vyhovovala, a to i přesto že jsme měli omezený prostor na WC a hygienu jsme museli řešit na veřejných toaletách, které byly na Havaji dost tragické,“ uvedla Barbora s tím, že obzvlášť po Japonsku, kde mají záchody řadu inteligentních funkcí, šlo docela o šok.

Jinak byl ale přesun mezi Asií a nynější Latinskou Amerikou podle Češky plynulý. „Chybí nám tu ale trochu větší rozmanitost mezi zeměmi,“ tvrdí partneři, kteří si kromě Mexika či Guatemaly dopřáli také návštěvu Ekvádoru a Galapág, v Amazonii pod vedením šamana z místního kmene okusili také ayahuasku, psychotropní nápoj využívaný při rituálech.

„Všechno je tu ovlivněné Španělskem, všude je křesťanství, rozdíly jsou oproti Asii malé. Ve Střední Americe nám to trochu vadilo, ale země Jižní Ameriky jsou obrovské a mají hodně co nabídnout. Třeba Kolumbii jsme si zamilovali na první pohled.“

Vrásky si cestovatelé nedělají ani s negativní reputací, která některé země Latinské Ameriky, jako je právě Kolumbie, provází. Samozřejmě se snaží nic nepodcenit. „V zemích s horší bezpečností jsme obezřetnější a dodržujeme pravidla. Nechodíme ven za tmy, neupozorňujeme na sebe šperky či hodinkami, respektujeme místní zvyky a tradice. Zatím nám to funguje, tak snad to tak bude i v případě Brazílie, kam se zanedlouho chystáme,“ doufá Barbora.

Do Česka se partneři chtějí vrátit v září, rok na cestě je podle nich dostačující. „Chceme si doma užít ještě zbytky hezkého počasí a prožít tento rok Vánoce s rodinami. Dále máme v plánu trochu procestovat Evropu, vrátit se do Asie, láká nás i Afrika. Nic konkrétního ale zatím nemáme,“ konstatuje Barbora s tím, že se domů vždy ráda vrací i z důvodu, aby si odpočala.

Kde se partnerům zatím líbilo nejvíc, nedokáže Češka říct. „Ptá se nás na to každý a my stále neznáme odpověď,“ připouští s tím, že každá země má něco do sebe. „Někde nás ohromí příroda, jinde historické památky, kultura, jídlo a zvyky, jinde se prostě cítíme dobře.“

Velmi pozitivně vzpomíná Barbora na Indii. Žít by v ní sice nechtěla, ale cestovatelům má prý hodně co nabídnout. „Je opravdu dost jiná a pestrá.“

Skoro dva roky strávené cestováním jsou pro český pár také školou života a zkouškou vztahu. Být spolu 24 hodin denně 7 dní v týdnu je mnohdy náročné, nikoli však nemožné. „Jsme spolu už přes deset let, vypadá to, že jsme naladěni víceméně podobně. Samozřejmě občas dojde na nějaké rozmíšky, ale po tolika letech je už umíme řešit a zároveň jsme si i díky cestování potvrdili, že se na sebe můžeme stoprocentně spolehnout. Nejsme jen partneři, ale i nejlepší kamarádi,“ potvrzuje Barbora.

Podobně naladěným párům či jednotlivcům, kteří rovněž prahnou vyrazit na cesty, by Češi doporučili, aby na nic nečekali. Není totiž na co. „Chápeme, že je těžké udělat první krok a vystoupit z komfortní zóny, ale vrátit se domů může člověk vždycky. Je lepší někam vyrazit a zjistit, že to není nic pro vás, než si později vyčítat, že jste to ani nezkusili,“ konstatuje.

Cestování považuje Barbora za skvělou investici. „Poznáte se víc navzájem, ale poznáte i sami sebe. Zní to jako klišé, ale je to pravda.“