Na davy tu nenarazíte. Menší bratříček Madeiry je idylický ráj, kde místní ani nezamykají

„Vítejte na Porto Santu, ukážu vám náš malý kousek ráje,“ vítá nás průvodkyně Sofia Santosová, když naskakujeme do jejího džípu. Usměvavá žena doslova překypuje sluníčkovou energií, za kterou vděčí nejen místnímu stabilnímu počasí, ale i citelně pomalému tempu. „U nás se nikam nespěchá, takže si můžete dovolit opravdu zpomalit a na chvíli se za ničím nehnat,“ ubezpečuje nás, když zažehne motor a vyveze nás z přístavu vstříc zaobleným kopečkům.

Porto Santo je součástí souostroví Madeira, od hlavního stejnojmenného ostrova ho dělí zhruba 50 kilometrů. Není to bůhvíjaká dálka, ale rozdíly mezi oběma místy jsou značné už na první pohled.

Zatímco Madeira je výrazně členitá, Porto Santo je vývojově starší, a tak jeho profil není zdaleka tak dramatický. Nejvyšším kopečkem je s 517 metry Pico do Facho, který v minulosti sloužil jako signální místo upozorňující na pirátské lodě. Vzhledem k absenci vysokých hor nemá Porto Santo tolik mikroklimat jako jeho sousední bratříček, díky čemuž se pyšní slunečnějším počasím a nesrovnatelně menším počtem dešťových srážek.

Sečteno podtrženo: krajina možná není tak přímočaře oslnivá jako na Madeiře, ale zase tu turisty hned tak nepřekvapí nenadálá bouře doprovázená vichrem ohýbajícím stromy. „A všechno je od sebe vzdálené maximálně pět až deset minut jízdy autem,“ přihazuje Sofia další přednost ostrova s rozlohou něco málo přes 42 kilometrů čtverečních.

Velikost Porto Santa je vůbec zajímavá. Na délku má ostrov 11 kilometrů, přičemž jen devět tvoří nádherná a prostorná pláž se zlatavým pískem. Jelikož obsahuje vápník, hořčík a další minerály, připisují se mu léčivé účinky. Pozitivně prý působí na pohybový aparát, pomáhá ale i při revmatických obtížích a s prokrvením těla.

Na blahodárnosti má ale nepochybně svůj podíl celkové prostředí. Lehnout si do písku, který je příjemně vyhřátý, i když je teplota vzduchu jen kolem dvaceti stupňů, a poslouchat se zavřenýma očima vlnobití, je balzám na duši. Obzvlášť, když se člověk nemusí na pláži tísnit; prostoru je opravdu štědré množství.

„Na ostrově žije kolem pěti tisíc lidí a víceméně se všichni známe,“ tvrdí Sofia, když vystupujeme z džípu na vyhlídce nad přístavem. Směrem k Madeiře, jejíž silueta je v dáli jasně patrná, je vidět devítikilometrová pláž, po pravé ruce máme zaoblené kopečky, které zblízka vypadají jako vystřižené z Českého středohoří, a směrem na východ je travnatá krajina zvlněná jako někde ve Skotsku. Takže i tady se příroda s rozmanitostí skutečně vyřádila.

„Zatím tu máme sedm hotelů, ale jejich výstavba životní tempo na ostrově nijak nezměnila. Rádi bychom náš malý kousek ráje ukázali více turistům, ale nikdy to tu nebude jako na Madeiře. Tam se cestovní ruch trochu vymknul z rukou,“ míní průvodkyně, která stále neztratila nic ze své pozitivní aury. Klid v duši a přátelskost z ní upřímně sálají.

Absence velkých davů i semknutost místní komunity v tom jistě hrají roli. „Kdybyste si něco potřebovali vzít v autě, je odemčené,“ prohodí jen tak mimoděk Sofia.

„Vy necháváte odemčené auto?“ podivím se otevřeně.

„Ano, tady nikdo nekrade, je tu úplně bezpečno. Necháváme odemčeno i doma,“ svěřuje se průvodkyně bezelstně. „Nemáme tu ani vězení. A policisté řeší maximálně problémy ohledně dopravy,“ dodává.

Nechce se mi ale věřit, že tu vůbec k nějakým dopravním kolizím dochází. Aut jsme zatím na odlehlejších silnicích viděli minimum, největší provoz – a to není ani provoz v pravém slova smyslu – je snad jen v okolí jediného města Vila Baleira. Vždyť na ostrově nemají za normální situace ani semafory, pár se jich podle Sofie objevilo jen v místech, kde je kvůli aktuální výměně potrubí kyvadlová doprava.

„Někteří lidé ani netušili, jak podle semaforu řídit,“ tvrdí průvodkyně ve zřejmé nadsázce.

Z vyhlídky nad přístavem nás Sofia veze dál po ostrově. Projíždíme kolem několika kopečků, na jejichž vrcholy vedou pěší stezky. Rozhodně ne tak náročné a dlouhé jako na sousední Madeiře. Ale možnost lehké turistiky tu je. Stejně tak se dá ostrov objet na bicyklu; pár náročnějších stoupání tu milovníci cyklistiky najdou.

Po cestě si děláme krátkou zastávku v malém muzeu, které vyobrazuje, v jakých prostých obydlích se na Porto Santu kdysi žilo. V 15. století pobýval na ostrově i Kryštof Kolumbus, když se oženil s dcerou místního guvernéra Filipou Moniz Perestrellovou. Mořeplavec má ve Vila Baleira své muzeum, nachází se v domě, kde pravděpodobně bydlel. A v září se tu koná i historický festival, který „objevitele“ Ameriky připomíná.

„Takže jste viděli pláž, kopečky, venkovské muzeum a teď vás vezmu na malou poušť,“ vypálí Sofia nadšeně. Tou mini pouští myslí oblast Dunas de Porto Santo, další dílek zdejší rozmanité skládačky.

Částečně písečné, kamenité i hliněné duny leží na dohled od místního letiště, jehož ranvej protíná ostrov v jeho polovině. Poušť je vlastně skvělé místo pro ty, kdo rádi letouny pozorují, jen jich tu neuvidí úplně přehršel. Dvakrát denně je v provozu přímé spojení s Madeirou, ostrov má ale přímé linky i s Lisabonem, Portem, Kodaní, Oslem či Prahou. Lety mezi Porto Santem a českou metropolí nabízí v rámci pobytů cestovní kancelář Čedok.

„Porto Santo je ideální destinací pro ty, kteří hledají odpočinek v klidném prostředí, ale zároveň chtějí mít k dispozici kvalitní hotelové služby. I proto jsme se rozhodli rozšířit naši nabídku právě o tento ostrov,“ říká mluvčí CK Klára Divíšková. „Můžete se projít malebným městem Vila Baleira s muzeem Kryštofa Kolumba nebo navštívit botanickou zahradu. Výlet na Madeiru pak váš pobyt hezky zpestří,“ dodává.

Právě zmiňovaná botanická zahrada, která je zároveň ptačí zoo, je další zastávkou se Sofií. Areál, projekt místní rodiny, se nachází v západní části ostrova a jak naše průvodkyně trefně poznamenává, po poušti potřebujeme navštívit i palmovou oázu. „Vy tu máte fakt všechno,“ pronesu obdivně a dodávám, že mi krajina Porto Santa připomíná hned několik destinací v jedné.

„To říká hodně turistů,“ potvrzuje pyšně průvodkyně.

Když si palmovou zahradu, ve které se halasně ozývá ptačí zpěv, projdeme, Sofia nám slibuje poslední zastávku před obědem. „Tohle místo nemůžeme minout, je pro nás opravdu zásadní. Ostrov je sopečného původu a postupem času vytvořila příroda na jednom z kopců čedičové varhany, podobné můžete znát třeba ze Severního Irska, kde jim říkají Obrovo schodiště.“

„Anebo z našeho Kamenického Šenova,“ řeknu si sám pro sebe a pomyslím na Panskou skálu. A opravdu, Pico de Ana Ferreira je jako kamenný vějíř. Kromě varhan mě na opačné straně zaujme ještě rozlehlé golfové hřiště, což je pro mnohé návštěvníky Porto Santa další význačný tahák.

V přístavu nasedáme na speedboat. Obloha je už v dopoledních hodinách vymetená do modra a je i celkem teplo. Přesto jsem rád, že jsem si na člun vzal dlouhé kalhoty a bundu, protože jakmile nabereme rychlost, začne studeně foukat.

Porto Santo je obklopeno šesti neobydlenými ostrůvky, které dotvářejí jeho panorama. Nejblíž přístavu je Ilhéu de Cima s majákem. Od oceánu je ještě lépe vidět kontrast mezi tyrkysovou hladinou a zelenými kopečky. Vzápětí se však od průvodce dozvídáme, že ta zelená barva není pro ostrov úplně obvyklá, mohou za ni nezvykle vydatné srážky během uplynulé zimy. „Vydrží to ještě tak měsíc a pak vše zhnědne,“ konstatuje.

Zatímco krajinu jsme vychytali ve skvělé kondici, podmořský život už v horší. „Delfíny ani velryby jsme tu asi měsíc neviděli,“ tvrdí průvodce s lítostí v hlase. Tohle je pokaždé sázka do loterie a záruky neexistují. I tak je ale výlet lodí podél jižního pobřeží zábavný, a když začne člun na vlnách nadskakovat, tak i relativně adrenalinový.

Je to asi nejdivočejší věc, kterou lze na Porto Santu zažít. Jinak je návštěva ostrova léčivého písku opravdu o odpočinku, zpomalení a vypnutí hlavy. A nutno podotknout, že takový klid v duši jako při procházce po prakticky vylidněné pláži jsem už dlouho nezažil.