Stačí pár doušků a už se pletou nohy. Nejzcestovalejší víno světa umí pěkně rozparádit

Proplétáme se půdními prostorami, v nichž si lebedí ohromné dubové sudy. Nacházíme se v budově Blandy’s Wine Lodge, instituci, která přibližuje příběh jednoho z místních výrobců fortifikovaného vína. Teplota pod krovy je začátkem září podstatně vyšší, než by byla někde ve sklepě, během vrcholného léta stoupá rtuť teploměru i na 40 až 50 stupňů Celsia. Právě to je však podle průvodkyně pro madeiru naprosto zásadní. Díky horku se totiž mohou v nápoji rozvinout typické karamelové či oříškové tóny.

Zaskočme si ale na chvíli do minulosti. Produkce vína je s Madeirou neodmyslitelně spjata. Krátce poté, co Portugalci ostrov v roce 1419 obsadili, na něm začali pěstovat révu - klima i úrodná sopečná půda se obecně ukázaly jako zcela ideální pro zemědělství, což platí dodnes.

S vínem se začalo brzy obchodovat, přičemž se náhodou zjistilo, že dlouhé převážení nápoje přes polovinu planety a skrze tropy mu velmi přidává na chuti. A tak byly položeny základy pro madeiru; tehdy se jí říkalo vinho da roda, tedy víno, které obeplulo svět. Zrání na lodích bylo nicméně dost drahé, a tak výrobci začali vymýšlet způsoby, jak dosáhnout stejného výsledku i na pevnině.

Víno se kvůli prodloužení trvanlivosti při dlouhých plavbách také muselo fortifikovat, což znamená, že se kvasný proces přerušil přidáním destilátu. Výrazně se tak zvýšil podíl alkoholu – dnešní vína mají obvykle kolem 20 procent – ale i cukru. Oba prvky hrají významnou roli coby konzervanty, původně šlo o ryze praktický účel. Z těchto důvodů jsou fortifikovaná vína sladší, silnější a tím pádem i zrádnější, protože na společenskou únavu postačí leckomu i pár doušků.

Madeirské fortifikované víno si brzy vydobylo v Evropě značný věhlas, podobně jako portské z pevninského Portugalska. V obou případech byli největšími odběrateli Britové – po nich také většina dnešních značek nese jména, protože se později na ostrově usadili a zcela převzali kontrolu nad tamní produkcí i exportem.

Přestože portské dnes svou popularitou madeiru převyšuje, nebylo tomu tak vždy. V 18. století zažíval fortifikovaný mok z ostrova věčného jara zlatý věk, o čemž svědčí i fakt, že si ho oblíbil také první americký prezident George Washington. Madeirou si připil během své inaugurace, podobně jako před ním otcové zakladatelé při podpisu deklarace nezávislosti v roce 1776. 

Na to jsou Madeiřané natolik pyšní, že obě skutečnosti při každé vhodné příležitosti připomínají. Kromě toho o svém pokladu mluví jako o nejzcestovalejším vínu světa, což je vzhledem k jeho rozlítané minulosti zcela přiléhavé označení.

Koštovat madeiru či klasická tichá vína lze samozřejmě celoročně. Pokud má však degustace tvořit podstatnou část návštěvy ostrova, pak neexistuje vhodnější období než během místního vinařského festivalu. Letos se konal od 24. srpna do 14. září a jeho primárním dějištěm bylo hlavní město Funchal.

Na promenádě u moře vznikl prostor se stánky, kde bylo možné ochutnat to nejzajímavější z lokální produkce. Nutno podotknout, že na Madeiře se vyrábí primárně bílá a šumivá vína, červených je kvůli nestabilnímu a vlhčímu počasí minimum a svou chutí se stejně nemohou rovnat těm z jižního Portugalska – tedy pokud preferujete spíše mok tmavě rubínové barvy a s plným tělem.

Ne úplně náhodou jsme se během festivalu nachomýtli i k tematickému bloku, kde z madeiry a dalších místních surovin vytvářeli barmani a barmanky nápadité koktejly. Ty pak nechali kolovat mezi lačným publikem, které pestrobarevné nápoje srkalo a výrazem ve tváři dávalo vědět, co mu je po chuti a co ne.

Zastánci klasiky, mezi něž se minimálně na poli koktejlů řadím i já, by doporučili madeiru míchat čistě s tonikem a plátkem citrusu. Prakticky shodný nápoj se v kontinentálním Portugalsku, zejména na severu, koneckonců dělá za použití bílého portského. Je ale férové podotknout, že u madeiry je výběr vstupního moku poněkud širší.

Zatímco u portského existují dva základní druhy, ruby a tawny, madeira se odlišuje spíše podle odrůd hroznů. Třeba Sercial je nejlehčí a nejsušší, zatímco Malvasia nejsladší. Pak samozřejmě závisí i na době zrání, nejmladší varianta jsou tři roky, prodává se ale i desetiletka či kousky staré 20 či více let. Úměrně s roky samozřejmě roste i cenovka. Velkou výhodou madeiry je ovšem to, že se vlivem oxidace a zrání v teple po otevření nekazí. Lahev tedy může vydržet po odšpuntování měsíce až roky.

Sedíme uprostřed vinohradů na jižním pobřeží ostrova. Slunce pálí, a tak se návštěvníci zatím schovávají ve stínu velkého stromu. Brzy jsou však přinuceni přesunout se na židličky před pódiem, k čemuž je vyzve statný pianista a zpěvák, který o několik minut později zahajuje koncert v neotřelém prostředí. Jde o jednu z mnoha součástí programu vinařského festivalu, kdy si účastníci kromě pití samotného mohou užít pití i za tónů živé hudby.

Korpulentní performer nás záhy odzbrojí svým hlubokým hlasem s dikcí Eltona Johna, zatímco střídá anglické písně s portugalskými. Když člověk zavře oči a usrkne několik doušků vína, skutečně má pocit, že se nedaleko od něj nachází legendární britský zpěvák.

Festival je ale vyjma kulturních vložek skvělou příležitostí i k seznámení se s místními vinicemi. Ty jsou totiž také velmi specifické. Réva většinou neroste v řadách, ale pomocí konstrukce tvoří pergoly. Na Madeiře proto není vzhledem k terénu neobvyklé, že se pod stříškami pěstují další plodiny, které jsou navíc částečně uchráněné před živly.

Ostrov věčného jara je prostě v evropském kontextu unikátní z mnoha důvodů. Víno je jen dalším dílkem do jeho pestré turistické skládačky.