Čech dvakrát vyrazil na jednu z nejizolovanějších tras světa. Potíže na sebe nenechaly dlouho čekat

Český cestovatel sám sebe popisuje především jako milovníka Blízkého východu a severní Afriky, postupem času si však vybudoval vztah také ke Skandinávii, která se pyšní nádhernou přírodou. „Můj kamarád Pavel Stejskal mě začal brát na sever za polární kruh, takže od té doby svou lásku dělím právě mezi země Blízkého východu a ty severské,“ konstatuje Kalát v podcastu.

Grónsko, které řada cestovatelů popisuje jako jednu z posledních opravdových divočin na planetě, ho dlouho přitahovalo nejen přírodou jako takovou, ale i izolovaností od okolního světa. Brzy se tak v hlavách několika přátel začal rodit plán na projití trasy Arctic Circle Trail (ACT), která na zhruba 160 kilometrech propojuje nejmenší grónské město Kangerlussuaq s druhým největším Sisimiutem.

„Mám Česko rád, je to podle mě nejlepší země na světě, ale trochu mi u nás chybí divokost, pocit samoty v přírodě. Grónsko je úžasné v tom, že se v divočině ocitnete na několik dní bez signálu, žádný internet, žádné sociální sítě… Můžete vnímat sebe sama, což je na jednu stranu náročné, ale i ozdravné,“ míní cestovatel, který má bohaté zkušenosti s pěší turistikou. V minulosti prošel například trasu podél britského Hadriánova valu nebo švédskou Královskou stezku v Laponsku.

Výprava do Grónska tak byla pro Kaláta po návštěvě Skandinávie logickým krokem. „Člověk koštuje, koštuje, a najednou si řekne, že chce zažít tu pravou divočinu. Nutno však říct, že ACT je pořád značená trasa, i když dálková a mimo civilizaci, takže někteří polárníci, kteří prošli Grónsko skrz naskrz, se mohou při slově divočina usmát. V Grónsku se dají dělat mnohem šílenější věci, doufám, že nás také čekají,“ vypráví nadšeně cestovatel.

Člověk, který je podle něj zvyklý na dálkové chození, ten by neměl mít s ACT sebemenší problém, co se týče fyzické zátěže. Náročnější než samotný terén, jsou další výzvy, které s sebou pobyt v divočině přináší, ať už je to přítomnost rojů komárů, rozvodněné řeky a podobně. „Jsou to takové cestovatelské státnice,“ potvrzuje Kalát.

„Já jsem na to nijak netrénoval, protože chodím posledních 20 let. Specifika té trasy jsou v absenci signálu, kontaktu s lidmi. Naše příprava se proto soustředila hlavně na to, jak v případě potíží kontaktovat pomoc,“ vysvětluje cestovatel s tím, že krajina Grónska je obecně náročná na záchranné operace, země navíc disponuje jen jediným vrtulníkem. I z toho důvodu je vhodné vyrazit na ACT alespoň ve dvou.

Projít trasu v kompletní délce, případně s další zhruba 40kilometrovou nadstavbou až k pobřeží, zabere kolem týdne až deseti dní. Zdá se to jako relativně krátká doba, člověk však musí podle Kaláta disponovat psychickou odolností, a především musí vědět, proč na cestu vyrazil.

„Já si to chtěl hlavně užít. Přestože nás tam v létě zastihlo naprosto příšerné počasí a spousta komárů, tak ve chvíli, kdy člověk sedí na kopci, kouká do krajiny, okolo něj na kilometry daleko nic není, tak je to prostě krásné. Ten pocit miluji. V zimě se k tomu všemu přidá ještě absolutní ticho. Takové jsem zažil jen v Grónsku. Může být někdy až děsivé, ale jinak je hlavně uklidňující.“

Už v samotném Kangerlussuaqu, nejmenším grónském městě se zhruba 500 obyvateli, je podle Kaláta cítit izolace. „Je to jako vesnice na Vysočině, u které je velká ranvej,“ poznamenává s tím, že město se svým mezinárodním letištěm slouží jako hlavní přístupový bod do Grónska. „Když vyjdete z města, tak vás překvapí obrovská rozlehlost prostoru. Vy jste v něm naprosto malinkatí,“ popisuje.

Vlivem nekonečné krajiny člověk vnímá vše úplně jinak, podle Kaláta je to prožitek nesrovnatelný i se Skandinávií. „Tam jste tak nějak pořád v civilizaci. V Grónsku si uvědomíte, že jste odloučení úplně ode všeho. Ale asi je to jen pocitová záležitost.“

Propojení s přírodou českého cestovatele uhranulo natolik, že se rozhodl na ACT vyrazit i podruhé, tentokrát v zimě. Ta s sebou přinesla zase jiné komplikace než letní etapa; kromě teplot kolem minus 30 stupňů Celsia i problém se zásobováním, kdy pošta dobrodruhům nedoručila všechny zásoby potravin a oni tak vycházeli s menším množstvím jídla. Navzdory tomuto problému trasu zdárně prošli, a tak už Kalát v hlavě nosí nápad na další výpravu.

Ty první dvě zmapoval společně s kamarádem Pavlem Stejskalem v knize Komár s Mrazem. Svým názvem odkazuje ke dvěma největším výzvám, s nimiž se Češi v průběhu putování potýkali. „Léto jsme si užili navzdory dešti, i když jsme se každé ráno zakuklili do mokrého oblečení, které nemělo šanci přes noc uschnout. Ale byl bych rád, kdyby příště, až tu cestu půjdu, bylo třeba o trochu hezčí počasí,“ usmívá se.

VŠECHNY DÍLY PODCASTU SLEPÁ MAPA NAJDETE ZDE

Co je hlavním lákadlem Arctic Circle Trail? Hrozí na trase člověku nebezpečí od zvířat? Je samota v divočině děsivá? Je náročnější projít stezku v létě, nebo v zimě? Proč je dobré vyrazit alespoň ve dvou lidech? Je trasa cestovatelskými státnicemi? A má odlehlé Grónsko co nabídnout i běžným turistům? Nejen to se dozvíte v kompletním hodinovém rozhovoru, tento článek slouží pouze jako výtah vybraných témat. Na interview se můžete podívat na videu, případně si ho pustit v audiopřehrávači v úvodu článku.

Baví vás cestovatelské příběhy a rozhovory? Máte k nim nějaké připomínky, výtky či pochvaly? Dejte nám vědět na adresu michael.svarc@novinky.cz a do předmětu uveďte „Slepá mapa“.