Časy zlaté horečky zažilo i Jílové u Prahy

Máloco v historii lidstva budilo takové emoce a vášně jako tento drahý kov. U nás pomohl zejména vzestupu Přemyslovců a později Lucemburků. Rozhodující roli v tom hrálo právě zlato z dolů v okolí Jílového u Prahy. Město si ve středověku prožilo i své zlaté horečky.

Historie rýžování a těžby zlata tady sahá až do doby Keltů, tedy do období pátého až prvního století před naším letopočtem. Příslušníci jejich české větve, Bójové, z něj dokázali zhotovit šperky a odlévat mince, tzv. statéry. Archeologové jich nalezli řadu na nedalekém opevněném sídlišti Závist. Rozbory prokázaly, že skutečně jde o jílovský drahý kov.

Bójové nenosili šperky jen jako ozdoby, ale rovněž jimi demonstrovali společenské postavení. Zlaté předměty našli archeologové i na posvátných místech zasvěcených jejich bohům. Zdá se zvláštní, že je odsud nikdo neodnesl. Strach z hněvu bohů byl zřejmě příliš silný.

Krajina v okolí Jílového patřila svého času slovanskému rodu Slavníkovců. Je možné, že se zdejší zlato stalo jedním z důvodů, proč se je Přemyslovci rozhodli při sjednocování země zlikvidovat. Drahý kov pak pomohl rozmachu jejich knížectví a později také království. Ostatně za Přemysla Otakara II. tu zřejmě propukla první zlatá horečka. Napovídal by tomu prudký nárůst počtu dolů a těžby.

Další horečka se tu odehrála za Lucemburků a vyvrcholila během vlády Karla IV. Bylo tady několik set dolů a těžebních míst. Zlato se snažil najít kdekdo. V té době už v regionu fungoval královský horní úřad, který sídlil v domě Mince, kde dnes najdete Regionální muzeum s expozicí zlata.

Úředníci dohlíželi na těžbu i na dodržování určitých pravidel, vykupovali cenný kov a zároveň vybírali daně. Nebyly malé, protože zlata tu horníci, čeští i němečtí, těžili hodně, v průměru kolem 65,5 kilogramu za rok. Karlovi IV. to umožnilo, aby se pustil do mnoha ambiciózních projektů.

Z jílovského zlata je většina jeho svatováclavské koruny, na kterou padly asi dva kilogramy tohoto kovu. Pomáhalo mu zároveň financovat stavbu Karlštejna, Karlova mostu, Nového Města pražského a další projekty, kterými se snažil povznést Prahu jako sídlo českého krále a císaře Říše římské.

V Jílovém působil i Jan Rotlev, měšťan, který zbohatl v Kutné Hoře. Investoval tu hodně peněz do zlatého dolu, ale horníci z něj vyváželi téměř jenom hlušinu. Když mu došly peníze, zastavil závoj své ženy protkávaný zlatem. Ale ani to mu nepomohlo. Začal tedy kopat v dole sám. Jednou, když mu krysy vyjídaly lůj z kahanu, mrštil po nich hornické kladivo. Minul a trefil se do skály. Z té se odloupl kus kamene a pod ním byla zlatá žíla, údajně třicet centimetrů vysoká. Později tu za čtvrt roku vytěžil až 500 kilo zlata.

V Jílovém působil i jako mincmistr. Řídil královský horní úřad. Rotlev z těžby zlata pohádkově zbohatl, nakoupil řadu domů v Praze a nechal si tu postavit i palác. Ten později daroval králi Václavu IV. Údajně tím zachránil svého syna Martina, kterému hrozil trest smrti za to, že při jednání u soudu tasil svůj meč. Václav IV. potom daroval komplex domů pražské univerzitě.

Horníci ve středověku vytěžili v okolí Jílového asi deset tun zlata. Těžbu nadlouho přerušili husité. V roce 1420 vypálili město a zařízení dolů zničili. V dalších stoletích se tu lidé pokoušeli dolování obnovit, ale stále zápasili s jeho rentabilitou. To platí i pro těžbu v letech 1958 až 1968, kdy tu díky novým technologiím získali 1100 kilo zlata.

Mineralog a průvodce David Drahuský otevřel zamřížované dveře a spolu s návštěvníky vešel do štoly svatého Josefa. Je tu chladno (kolem 8 stupňů Celsia) a vlhko (asi 95 procent). Chodba se místy naklání do strany, jak horníci sledovali zlatonosné žíly, ve kterých se skrývala zdejší hrubozrnná forma zlata.

Postupovali štolou rychlostí dva až tři centimetry za den. Jejich hlavními nástroji se staly želízko a mlátek. Želízko bylo špičaté kladivo, které plnilo úlohu sekáčku, do kterého bušili mlátkem. Na skále rozdělávali také ohně, protože potřebovali kámen rozpálit. Někdy ho pak polévali vodou, aby popraskal a mohli ho snáz odstranit. Jindy to nebylo potřeba, skála v chladném a vlhkém prostředí popraskala sama. Na stěnách najdete saze i dnes, jsou z ohňů a hornických kahanů, mnohé z nich až ze středověku.

Horníci tu pracovali šest až sedm hodin denně v drsných podmínkách. Svítili si přitom mihotavým světlem kahanů s knotem zapuštěným do zvířecího tuku. Docházelo tu i k závalům a neštěstím, zvlášť když horníci nedodržovali určitá pravidla.

Záznamy z kutnohorských stříbrných dolů, kde byly podobné podmínky, zmiňují případ ženy, která přežila sedm svých manželů horníků.

V jedné z chodeb štoly je malé jezírko. Když se nad ním dvojice políbí, vydrží jim prý láska až do smrti. A když na konci chodby zaklepe na stěnu, zbohatne.

Sto metrů odsud, po proudu potoka, můžete na druhé straně úzkého údolí navštívit štolu sv. Antonína Paduánského, patrona horníků. Ti tady pracovali hlavně v sedmnáctém století, tehdy už pomocí střelného prachu. Vyrazili tu dvě chodby nad sebou. Do té horní se dostanete po sedmi žebřících, po kterých překonáte výšku patnácti metrů. Tajuplné štoly nejsou osvětlené, svítíte si v nich důlními lampami.

Jak vypadal moderní způsob ražby, zjistíte v nedaleké štole Halíře.

Za sklem jedné z vitrín v Regionálním muzeu v Jílovém je replika zlaté kuličky velké 4,6 centimetru. Takhle malý kousek zlata váží téměř kilo. To, že je tento kov pořádně těžký, těžší než horniny, ve kterých bývá ukrytý, umožňuje jeho rýžovaní. Voda při něm odplavuje lehčí horniny.

Expozice muzea ukazuje také zlaté mince z různých dob včetně keltských duhovek, vzorky zlatonosných hornin, vývoj těžebních technologií a spoustu dalších zajímavostí. V teplých dnech si na dvoře muzea můžete vyzkoušet rýžování zlata.