Tak šel čas. Velká retrospektivní výstava na Hradě ukazuje sto let české a slovenské architektury

Menší i rozsáhlé modely staveb a celých čtvrtí, reprodukce fotek a obálek knih o architektuře či časová osa. To vše v Jízdárně Pražského hradu od minulého týdne ilustruje, jak se měnila podoba českých a slovenských měst i krajiny od roku 1918 až do dnešní doby.

A také podoba oboru samotného. „Posun je to razantní, protože ještě když jsem studoval v 60. letech, rýsovalo se podle příložníku (speciálního druhu pravítka - pozn. red.), v současnosti se projektuje pomocí digitální techniky. Technologie byla na počátku republiky tradiční, dneska už používáme nejnovější technologické vynálezy a pochopitelně je to srozumitelné i z výrazu staveb, které tady vznikají,“ hodnotí historik architektury a kurátor výstavy Vladimír Šlapeta.

Zhruba pětistovka děl, která je možné si na prostoru 2000 m2 prohlédnout zdarma, je rozčleněná do několika částí.

„Ta první je věnovaná společnému státu až do 1. ledna 1993. Najdeme tam několik období, třeba první polovinu 20. let, kdy existovala snaha o vytvoření národního slohu, ve kterém Gočár a Janák postavili Legiobanku a palác Adria v Praze. A na Slovensku vzniklo také několik staveb tohoto stylu,“ popisuje kurátor.

Ukazuje se tu i vliv cihlové holandské architektury, bauhausu či „bílého“ funkcionalismu, zastoupena je zde stalinská architektura v podobě pražského hotelu International i stavby z doby liberálnější politiky 60. let.

„Ta vedla k pražskému jaru a k zajímavým stavbám a technologickým experimentům, například k bratislavskému rozhlasu nebo parlamentu v Praze, který dnes slouží jako druhá budova Národního muzea. A architekti nelenili ani v době normalismu,“ připomíná Šlapeta.

Druhá část zahrnuje výstavbu po roce 1993, kdy se obě země vydaly na samostatné cesty.

„Dobře to ilustruje, myslím, ohromný rozmach Bratislavy, ale i některých dalších slovenských měst, například Košic. A také velké investiční počiny, které se děly a dějí u nás, třeba připravovaná přestavba brněnské Zbrojovky na novou čtvrť,“ vypráví historik.

Střed výstavního prostoru je doplněný „stromem republik“, jak ho tvůrci nazývají. Zavěšenou instalaci tvoří portréty významných architektů z obou států.

Zadní část pak nabízí historickou osu, zasazující významné stavby a historické události do vzájemného kontextu. „Architektura není věc sama o sobě, je to věc, která souvisí s politikou, ekonomií a s celou kulturní úrovní národa. A ze staveb velmi dobře vyčteme, jak probíhala historie naší země,“ říká Šlapeta.

„Kdybych měl vybrat jen jednu českou stavbu, tak vyberu, pro vás asi trochu překvapivě, rekonstrukci. A to rekonstrukci Karolina jako rezidence Karlovy univerzity. Jaroslavu Frágnerovi se podařilo spojit genius loci, tu historickou substanci, s moderním výrazem a vytvořil velice důstojný stánek nejstarší středoevropské univerzity,“ vypichuje historik.

„A na Slovensku bych jako protiklad vybral třeba Slovenský rozhlas, což je obrácená pyramida. Vzbuzuje dodnes překvapení a šok návštěvníků. Je to technologický a architektonický experiment a jedna z ikon slovenské architektury po druhé světové válce.“

Spolu s kurátorem Matúšem Dullou se snažili na výstavě zahrnout celé spektrum činností architektů. „Od sociálního bydlení, máme tu i model paneláku, ale také bydlení střední vrstvy v luxusních apartmentech. Nebo vily české elity, například Lídy Baarové. Máme tady ale i dopravní stavby, sakrální stavby, továrny, muzea…,“ vyjmenovává Šlapeta.

Návštěvník narazí v Jízdárně také na školy, památníky, letiště, obchodní domy i celé čtvrti. Svůj model tu má například zlínský baťovský domek, žilinská elektrárna, multifunkční brněnská hala, vstupní budova areálu Punkevních jeskyní, rekonstruovaný bratislavský hrad, výstavní pavilon z Expa 1939, brněnské krematorium, vodní elektrárna u Mohelnice, Štefánikova mohyla na Bradle nebo památník Slovenského národního povstání.

Celkem jde o 198 modelů, většina z nich je zapůjčená u státních a soukromých institucí z České a Slovenské republiky. „To byla veliká špionážní akce, protože jsme museli udělat rešerši, kde se ty modely nacházejí,“ směje se Šlapeta, když mluví o přípravách výstavy.

„Mimo to, někteří architekti, muzea a magistráty nechali na základě dohody s námi vyrobit další modely. Proto se podařilo dát dohromady tak veliký soubor, který představuje největší výstavu architektury našich republik za celou dobu od toho roku 1918,“ uvádí.

„To své“ si tu podle něj najde návštěvník každého věku. „Ale samozřejmě chceme oslovit hlavně mladé, protože architektura má složitý jazyk. Architekt Josef Havlíček vždycky říkal, že nikdo bohužel nerozumí jazyku architektury, ovšem když se prezentuje modely, je to přece jenom pro širokou veřejnost přístupnější. A tak chceme oslovit širokou veřejnost,“ uzavírá s úsměvem architekt.