Řeholní sestry si staví za Prahou klášter. Naučily se pracovat s motorovou pilou i nakladačem

I když ten den pršelo, na stavbě na kraji malé vesničky Drasty východně od Prahy se pilně pracovalo. Ještě před pár lety bylo toto místo opuštěným a zchátralým statkem. Pak ho dostaly do rukou sestry z řádu bosých karmelitek a postupně ho přeměňují k nepoznání. V duchovní centrum určené nejenom jim, ale i veřejnosti.

Dnes devítičlenná komunita řeholnic se sem přesunula z rušné Prahy. „Náš původní klášter se nacházel na Hradčanském náměstí v Praze,“ říká nám sestra Marie, která nás v Drastech provází. Klášter ale nabízel jen omezené venkovní prostory, minimální kontakt s přírodou a neustále se stupňující hluk zvenku. Začaly si tak hledat nový „domov“.

„Areál v Drastech zrestituovala Vyšehradská kapitula ve druhé vlně restitucí a nabídla nám ho. Sestry se sem jely podívat už v roce 2016, ale nejdřív je vůbec nezaujal, byl opravdu v hrozném stavu. Když pak nevyšlo mnoho dalších pozemků, řekly jsme si, že to tu přece jen zkusíme,“ popisuje, proč nakonec skončily tady.

„Jak říká jedna naše sestra, byl to sňatek z rozumu, ale pak jsme si to tu zamilovaly,“ směje se osmadvacetiletá sestra Marie, jež do řádu vstoupila hned po maturitě na gymnáziu.

„Pražský klášter jsme předaly našim bratřím bosým karmelitánům, kteří na něj sehnali investora. Jelikož to byl prodej nekomerční – chtěly jsme, aby klášter zůstal v církvi – výtěžek nepokryje náklady na celou stavbu,“ objasňuje.

Další finance tak shánějí u dobrodinců, třeba firem či podnikatelů, i pomocí veřejných sbírek na serveru Donio. Právě Marie dostala fundraising i komunikaci s médii na starosti.

„Pořád jsme závislí na dobrodincích, a tak to vlastně v klášterech i svým způsobem má být. Byť se snažíme i samy, nečekáme jen, že nám to spadne do klína. Nějaký prostor nezajištěnosti je ale v klášterech standardní,“ vysvětluje nám.

Aby ušetřily ještě víc, pustily se do prvních prací na pozemku o rozloze zhruba sedmi hektarů na vlastní pěst. „Když jsme Drasty koupily, areál byl v hodně zdevastovaném stavu, takže na začátku jsme tady odklízely skládky a likvidovaly náletové dřeviny,“ říká karmelitka.

Jen za první rok odsud nechaly vyvézt na 70 kontejnerů plných suti, starých autodílů a dalšího nepořádku po předchozích komerčních nájemcích.

„Kvůli brigádám a dalším potřebným pracím se některé sestry naučily s motorovou pilou, jezdit s traktorem nebo v bobcatu – takovém malém nakladači,“ popisuje Marie, jak se sestry pustily do akce. „Hodně nám to otevřelo nové možnosti práce,“ říká.

Na sobotní brigády jim sem jezdí také dobrovolníci. „Jednotlivci, rodiny i velké skupiny, třeba skauti. A potom nám jezdí pomáhat i dva naši tatínkové s takovými odbornějšími pracemi, za což jsme jim moc vděčné,“ doplňuje.

Stavební firma jim nejdříve zrekonstruovala dva domy v areálu. Díky tomu se sem mohly po dvou letech práce definitivně přesunout. „Opravený je Panský dům, ve kterém teď provizorně bydlíme, později bude sloužit jako dům pro hosty. Bývalou truhlárnu a konírnu jsme zrekonstruovaly na bytový dům, který pronajímáme,“ vysvětluje.

A obnovily i zanedbaný lesopark a vrátily do něj altánek. Otevřený je běžně i veřejnosti, nejen řádovým sestrám.

Nyní se karmelitky soustředí na výstavbu kláštera samotného. Vzniká přeměnou památkově chráněné sýpky z 1. poloviny 19. století doplněné novou přístavbou tak, aby vznikla tzv. kvadratura.

„Což je vlastně komplex kláštera v takovém tom typickém tvaru do čtverce nebo obdélníku s rajskou zahradou uprostřed,“ objasňuje řeholnice. A bere nás na prohlídku rozestavěných vnitřních prostor plných dělníků, materiálu a hluku ze strojů.

V loňské sbírce vybraly od dárců přes 1,5 mil. korun na nový střešní krov, který jim památkáři dovolili postavit. Aktuálně dávají dohromady finance na truhlářské prvky a podlahy, vybráno mají něco přes 2 miliony a sbírka pokračuje dál.

Celkové náklady za obnovu areálu nedokáže zatím sestra Marie odhadnout, i kvůli nestálému finančnímu vývoji cen materiálů.

Jasnou představu už naopak mají o rozvržení místností v klášteře. V patře sýpky budou mít karmelitky své cely, další vzniknou v novém křídle. „Budou to jen malé pokojíky s tím nejnutnějším – postel, stůl, věšák – některé s pracovnou, abychom byly co nejvíc o samotě a tichu v době práce,“ popisuje sestra Marie.

V přízemí pak budou společné místnosti jako knihovna, kuchyň, jídelna či místnost nazývaná rekreace, kde se společenství schází na ruční práce a povídání. Do konce roku už by chtěly začít s prvním zabydlováním.

Do suterénu se přesunou jejich dílny. „Věnujeme se výrobě uměleckých předmětů, které prodáváme na našem e-shopu,“ osvětluje, čím si vydělávají na živobytí. „Děláme keramiku, papírenské výrobky, ručně zdobená přáníčka i svíčky, malujeme na hedvábí,“ vyjmenovává. Ač je teprve jaro, pustily se už do výroby keramických věnců na advent. Je prý potřeba se připravit na konec roku včas.

Na louce za sýpkou mají řeholnice nově vysazený ovocný sad. Chystají se pěstovat i zeleninu a květiny na výzdobu kaple s kryptou, která bude tvořit dominantu areálu. Zasvěcená bude sv. Terezii, která řád založila. „Kaple bude přístupná veřejnosti, lidé sem budou moci přicházet během dne na tiché zastavení se, k modlitbě anebo také se účastnit bohoslužeb a některých modliteb.“

Sedět však v kapli budou v jiné části než karmelitky. Sestry totiž žijí odděleně od veřejnosti, v ústraní se věnují modlitbám, přímluvám i práci a klášter běžně opouštějí jen v nejnutnějších případech, třeba kvůli lékaři. Anebo volbám. I přes izolaci se prý však snaží zůstat informované a sledovat tuzemské a světové zpravodajství.

„Neoddělujeme se od světa, protože nás nezajímá nebo protože s ním nechceme mít nic společného, ale spíš pro jinou formu přítomnosti, vnímavější, hlubší,“ snaží se nám vysvětlit sestra Marie. Po dobu stavby a brigád však mají z uzavření v klášteře, tzv. klauzury, výjimku.

„Toho setkávání s veřejností a té komunikace je teď mnohem víc, což je pro nás náročné. Cítíme, že jsme přece jenom povolané k něčemu jinému. Ale snažíme se tomu čelit a brát to i jako druh obdarování,“ popisuje. A díky brigádám se potkaly i se „spoustou dobrých, velkodušných lidí“, které by jinak neměly šanci poznat.