Článek
Heidi a Anthony Muirovi bydleli dlouhá léta ve vesnici Allington v anglickém hrabství Kent. Měli tam řadovku, ale na hodně rušné ulici, jejíž okraje byly zejména o víkendech přeplněné auty. Takže když odněkud přijížděli domů, trávili nemálo času hledáním místa k zaparkování. Situace, kterou mnozí z nás důvěrně znají. Jejich číše trpělivosti přetekla, když v blízkosti jejich bydliště začala další výstavba mamutích rozměrů.
Manželé (oba pozdní padesátníci) dlouhou dobu snili o tom, že by se jednou chtěli odstěhovat do Francie. Ale byl to jen sen a také čekali, než dospějí a osamostatní se jejich tři děti. Před třemi lety však objevili možnost koupit venkovský zámeček Cher Jellot z 19. století, který stojí skoro uprostřed Francie, v Nové Akvitánii.
Hlavní budova může připomínat běžný činžovní dům.
Je to spíše panství, nečekejte žádná romantická cimbuří. Méně romanticky založenému člověku by hlavní budova mohla připomínat i běžný činžovní dům… Nicméně Muirovi jsou z jeho koupě nadšeni.
„V červnu to budou už tři roky, co jsme tu, a pokaždé se musíme štípnout, abychom se ujistili, že to není sen. Žít ve Francii bylo vždy spíš takové naše zbožné přání a ani za milion let by nás nenapadlo, že tady opravdu jednou skončíme,“ svěřila se agentuře Newsflare Heidi. Muirovi měli v rodné Anglii řadovku se čtyřmi pokoji, kterou vlastnila Heidina rodina po generace. Aby se mohli přestěhovat, prodali ji za 600 tisíc liber (17,8 milionu korun), nové panství ve Francii pak pořídili za 370 tisíc (11 milionů korun). Tam mají k dispozici devět pokojů a společně s nemovitostí získali rovnou i zdroj obživy.
Část pokojů totiž už předchozí majitelé pronajímali a v tomto trendu Angličané pokračují. I to, stejně jako samotný přesun do Francie, si nemohou vynachválit. „Šlo to velmi, velmi hladce. Míváme okolo 300 hostů za rok. Loni jsme jich měli 359 z celého světa a letos už jich u nás bylo nebo má rezervaci 172. Na červenec a srpen máme prakticky plno. Sami jsme vždy překvapeni, jak rychle se to zaplní,“ pochvaluje si majitelka.
Zámeček je zařízený v historickém stylu.
Muirovi jsou nadšeni okolní zvlněnou krajinou a nádherným venkovským prostředím, byť přiznávají, že se jim občas po troše toho městského vzruchu zasteskne. „Když se vrátíme do Londýna, uvědomujeme si, jak je tam všechno na dosah ruky. Tento luxus tu samozřejmě není. Vše trvá mnohem déle, nakupování zásob a vůbec. Je potřeba mít všechno lépe zorganizované, protože jsme 30 kilometrů od nejbližších měst.“
Část nemovitosti manželé pronajímají.
Tento nedostatek je ovšem vyvážen velkou sepjatostí místní komunity. Okolí jejich zámečku patří k oblastem s nejřidším osídlením v celé Francii, a tak tu lidé drží hodně pospolu. To udělalo na Angličany velký dojem a soudržnost místních si velice pochvalují, ze své domoviny na něco takového totiž nebyli zvyklí.
Svého rozhodnutí nejen nelitují, ale odvahu sebrat se, opustit vše, co člověk měl, a přestěhovat se třeba do Francie na venkov, vřele doporučují. „Každému, kdo o podobném kroku uvažuje, bych nicméně doporučila, aby si vše důkladně promyslel. Rozhodně navštivte hodně domů, protože mohou mít spoustu skrytých nedostatků, o kterých by vás dopředu ani nenapadlo uvažovat,“ radí a Heidi a uzavírá: „Pokud však toužíte po životní změně, vrhněte se do toho.“
