Článek
(Od naší spolupracovnice v Charkově)
O pár ulic dál je blackout po zásahu ruským útočným dronem. Přes hukot hlasů sem salvy děl, které se snaží sestřelit další nepřátelský šáhid, ani následný výbuch nedoléhají. Je běžný podvečer čtvrtého roku velké války, jak tady ruskou agresi nazývají.
Bezpečné místo i druhá rodina
„Ujava je druhá rodina. Tady jsem našla přátele, začala se angažovat ve veřejném životě, stala se součástí ukrajinské občanské společnosti. Nemusím se stydět za to, že mluvím ukrajinsky. Protože to je pořád často problém. Dospělí a starší generace byli z předchozích dob zvyklí, že ukrajinsky mluví jen nevzdělanci nebo burani z venkova. Díky Ujavě jsem našla své ukrajinské kořeny a můžu ukrajinizaci šířit dál. Třeba i doma, přestože táta teda hodně vzdoruje,“ říká dvacetiletá fotografka Hana.
Vasylisa s Marií vědí, že to, co v Ujavě a Artdače dělají, má smysl. Bez nich by byly tisíce dospívajících dál bezprizorní uprostřed války.
Dodává, že i díky Ujavě má pořád co dělat, a nemyslí tak na hrůzy kolem. Protože ano - z brutální válečné smrti, jejíž hrozba je neustálá, má pořád velký strach.
Je listopadový večer a z Ujavy vychází asi dvacet dětí ve věku od třinácti do dvaceti po dalším z mnoha workshopů, které se tady několikrát týdně pořádají. Míří domů, někdy do prázdných bytů - něčí rodiče bojují, jiným už jednoho či oba zavraždila válka. Hodiny ukazují teprve sedm večer, ale Charkov je ponořený do válečné tmy, svítí pouze několik páteřních komunikací. Ukrajinská města preventivně šetří energii, po setmění jsou ruské údery namířené na kritickou infrastrukturu častější než ve dne.
„Zhruba před třemi lety jsem slyšela skupinku náctiletých poslouchat ruský rap. Naštvalo mě to a začala jsem jim vyčítat, že to přece nemyslí vážně… Ale pak mi došlo, že za to nemůžou. Jaký mají výběr? Kdo jim ukáže, že je i ukrajinská kultura a rap a hudba a knížky? Rodiče ne, mají svých starostí dost. Online škola? Uvědomila jsem si, že pro ně nikdo nic nedělá. Nikdo se o ně nezajímá. Nemají místo, kde se scházet a sdílet své pocity a přání. Neumím si ani představit, jak těžké pro ně musí být vyrůstat ve válce,“ říká Vasylisa.
„Ujavu tvoříme všichni společně. My i dospívající. Vedou a organizují to tady vlastně téměř bez nás. Od samého začátku se to hezky poskládalo, bylo jasné, že jsme vytvořili něco, co bylo a je nesmírně potřeba,“ doplňuje ji Marie Kakurina, se kterou společně Ujavu (česky Představivost) pro děti a mladistvé z Charkova a okolí před dvěma lety založily.
„Ujavou už prošlo kolem tří a půl tisíce dětí. Je to živý organismus, občanská organizace, bezpečné místo, kam může kdykoliv v týdnu přijít kdokoliv ve věku od 13 do 21,“ dodává Vasylisa.
Uljana, Rina, Varvara, Erika a Sofi považují Ujavu za svůj druhý domov. Bezpečné místo, kde mohou sdílet i ty nejosobnější a nejtraumatičtější záležitosti, současně zde nacházejí podporu pro své sny, které dokážou navzdory válce realizovat.
Ztracená a prokletá generace
Kdokoliv takový si tady může jen tak posedět, přečíst ukrajinskou knížku, zajít na jeden z nepočítaně workshopů, které pro ně zdarma vedou i slavní místní umělci, sportovci, zkušení lékaři. Ujava pomůže těm, kdo mají zájem, zorganizovat první výstavu, vernisáž, koncert, hudební produkci, veřejné čtení… Dospívající si tady mohou promluvit s psychologem, poradit se o budoucnosti, sdílet to, o čem se stydí a bojí mluvit jinde. Nebo se můžou třeba naučit od fyzioterapeuta, který pomáhá válečným veteránům, jak pohybem uvolnit stres.
Protože dospívat teď na východě Ukrajiny je svým způsobem prokletím. Vyrůstat ve městě třicet kilometrů od hranic s ruským agresorem, ani ne dvacet od fronty, v místě, kde je většinu dní i nocí vzdušný poplach, a tedy hrozí násilná smrt po zásahu raketou, bombou, dronem.
Válka jim vzala dětství, museli předčasně dospět a smrt je pro ně „normální“. Někteří viděli své domovy hořet, jiní utekli na poslední chvíli před bortícími se stěnami, které pohřbily jejich blízké. Většina z nich přišla o bezpečí rodinného zázemí, neboť rodiče mají co dělat, aby žili a přežívali válce navzdory, aby sebe a své děti uživili - pokud tedy přímo nebojují na frontě, nebo se už nestali válečnými oběťmi.