Koupili zahradu sousedů a postavili si na ní dům. Stavební povolení měli do tří měsíců

Honza: U nás to na začátku bylo celé bláznivé, někdy v lednu 2016 jsme se s přítelkyní dali dohromady a na konci května 2016 jsem měl těžkou autonehodu. A ta myšlenka postavit si dům vznikla na konci roku 2016.

Jana: Reálně to vzniklo v nemocnici na nemocničním lůžku, kdy jsme se rozhodli, že spolu chceme zůstat. Žila jsem v té době v Praze a rozhodla jsem se, že se vrátím zpátky na vesnici.

Honza: Bylo to takové štěstí v neštěstí. Získal jsem poměrně vysokou pojistku a říkal jsem si, že bude dobré ji rozumně investovat. S Janou jsme tehdy měli nějaký základ peněz pro koupi pozemku a nějaké vlastní zdroje pro stavbu domu. Po Novém roce se rozjelo řízení ohledně stavebního povolení. V té době jsme spolu byli necelý rok.

Jana: Ve chvíli, kdy byl manžel v bezvědomí, jsem se cítila hrozně – člověk opravdu přehodnotí své priority. Já se řídím heslem „Dneska tu jsem, zítra už tu být nemusím“. V tu chvíli, kdy jsme se teprve poznávali, mi došlo, že čas tady je strašně krátký a musíme ho využít na maximum.

Honza: Tou autonehodou se nám začátek vztahu dost urychlil. Naši první těžkou zkoušku jsme museli zvládnout poměrně brzy. Byl jsem v rekonvalescenci, muselo to se mnou být k nevydržení, ale žena to vydržela.

Jana: Kdybychom spolu zůstali, plánovali bychom postavit dům v horizontu 5–6 let. Říkáme, že jsme za tři měsíce přeskočili tři roky – tu fázi dvoření se, zamilovanosti… v tu chvíli na tohle nebyl čas, zkusili jsme si spolu žít, starat se o sebe vzájemně. Na co čekat, když má člověk pocit, že je to správně? Věděli jsme, že spolu chceme bydlet, a nechtěli jsme zůstat ani u jedněch z rodičů. A když se nám naskytla možnost koupě pozemku, šli jsme do toho. Ani jsme nad tím moc nepřemýšleli, prostě to vyplynulo. Až zpětně jsme se nad tím začali zamýšlet.

Jana: To byl prosinec 2017, takže necelé dva roky. Pocházím z Plané nad Lužnicí, což je menší město kousek odsud. Manžel má rodiče, prarodiče a sestru tady. A já tady mám taky sestru a rodiče mám odsud kousek. Chtěli jsme zůstat na dohled.

Jana: Hledali jsme tady v okolí, obcházeli jsme majitele parcel, jestli někdo z nich nechce prodat, ale většina z nich si to držela pochopitelně pro své děti a vnoučata. Pozemek, na kterém teď bydlíme, nám prodali majitelé, kteří bydlí kousek pod námi. V té době byl ale vedený jako zahrada, nikoliv stavební parcela.

Honza: Ale taky jsme se naseděli u map. Už v roce 2017 tady nebyly stavební pozemky k prodeji a nebyly ani v územním plánu, takže jsme věděli, že se musíme dívat po zahradách. Stavební pozemky tu pořád nejsou, v okolí jsou jen louky a pole.

Jana: Tento proces řešila kamarádka, spolužačka ze základní školy, která se tím živí. Vybavuji si vyjmutí z půdního fondu, měření radonu, rozbor půdy, veškeré průzkumy, přípojky elektřiny a vody, připojení na pozemní komunikaci (vybudování silnice), na splaškovou vodu a tak dále. Pak jsme museli řešit odvod dešťové vody a spoustu dalších věcí.

Honza: Myslím si, že to byly tři měsíce.

Jana: Tím, že jsme si spoustu věcí zjistili dopředu (co všechno musíme udělat pro to, abychom ho dostali), mohli jsme jít nejkratší cestou. Chtěli jsme krb, ale bylo to složité, tak jsme od klasické varianty upustili a pořídili si biokamna. Stejně tak dešťová voda – kdybychom ji chtěli nějak využívat, museli bychom podat další žádost, což by se mohlo protáhnout. A tak jsme se nakonec rozhodli pro vsakovací nádrž. Jediné, co trvalo dlouho, byla přípojka od dodavatele elektřiny.

Honza: Než jsme se sem stěhovali, měli jsme kabel do provizorních hodin u sousedů. Dodavatel elektřiny pořád posouval termíny, ničeho se u něj člověk nedovolal. Takže jsme tady asi rok bydleli na cizí síti, což nás vyšlo dost draho. Čerpali jsme elektřinu z nějakého starého domu (na starších domech bývají horší tarify), vyúčtování bylo dost vysoké.

Jana: Ale jinou možnost jsme neměli, museli bychom čekat a nemohli bychom tady bydlet.

Jana: Myslím si, že asi ne. Oběhli jsme si sousedy na podpisy, to nám taky ušetřilo čas. Byli jsme v součinnosti s úřady proto, abychom zjistili, co udělat, aby to bylo rychlejší.

Jana: Byla jen doporučení. Konzultovali jsme projekt se starostou a ten neměl žádné výhrady. Akorát jsme řešili kácení dvou stromů – byli jsme na obci zažádat si o vykácení a potom jsme jim donesli plány, které schválili.

Honza: Stěhovali jsme se v prosinci 2017, takže to bude osm let. Bydlíme tady ve čtyřech.

Honza: Víceméně o sobě nevíme. Se sousedy jsme k sobě vlastně zády, ostatní domy mají zahrady na druhou stranu. Jeden soused začal stavět chvíli po nás, vycházeli jsme si ve všem vstříc, vzájemně jsme si pomáhali.

Honza: My jsme nevybírali, jsme totiž s naší stavební firmou spjati asi 20 let. Můj táta pro ni subdodavatelsky pracuje (montuje domy, kompletuje realizaci). I já jsem dokonce jednu dobu pracoval v této společnosti. A tento dům jsem měl vybraný už dávno předtím, než jsme se se ženou poznali. Když jsme se s Janou bavili o tom, jaký dům si postavíme, v podstatě už bylo rozhodnuto. Před finálním rozhodnutím jsme se byli společně podívat na tento typový dům, který byl už realizovaný. Jedná se o typový dům Merkur, my ho máme jen trochu upravený.

Jana: A mně se navíc taky líbil. Problém byl v tom, že jsem člověk bez představivosti – dokud nevidím dům stát, nedokážu si ho podle plánu představit. Takže Honza zvolil taktiku, že mě zavezl do totožného domu, a musím říct, že jsem dlouho neviděla krásnější dům.

Honza: Musel jsem ale vymyslet a obhájit, jak se ten velký dům vejde na tak malý pozemek (cca 800 m2). A pokud by se nám sem nevešel, museli bychom koupit jiný pozemek.

Honza: Hlavně dispozicí – tím, jak je to netradiční. A hodně se mi líbí a dodnes je za mě velké plus domu oddělení dvou částí (společné a spací).

Jana: Jsem taky pro to oddělení částí, že máme ložnici úplně vzadu. A nejvíc se mi líbí ten otevřený prostor – i když je někdo na návštěvě a jdu vařit kávu, jsem pořád s tou návštěvou. Nebo když přijdou děti a hrají si bokem, pořád na ně vidím, mám je pod dohledem, jsme tady pořád spolu.

Jana: Přidali jsme jednu koupelnu navíc a upravili dětské pokojíčky. Snažili jsme se vhodně využít šikmé prostory – eliminovat je.

Honza: A jestli si dobře pamatuju, původně byla v projektu průchozí šatna z ložnice a my jsme ji udělali odděleně.

Honza: Osobní setkání proběhlo, až když jsme řešili detaily, plánování rozvodů, elektřinu a vodu, okna a podobně. Do té doby jsme vše řešili po telefonu. Plány domu jsme měli k dispozici, takže nám návrh trochu překreslila Janina kamarádka architektka. Spolu s projektanty ve firmě řešili technické záležitosti po telefonu (bez nás, dokud to nebylo potřeba).

Honza: Firma dodala jen hrubou stavbu s dopravou a jinak všechnu montáž a veškeré dodělávky jsme si řešili sami (včetně realizace základové desky). Oni mají výrobní halu, takže sem vlastně dojel kamion se stěnami a jeřáb nám dům osadil.

Jana: My jsme komplikace neměli žádné. Všechno šlapalo jak po drátkách.

Honza: Je to specifické – hrubou stavbu jsme dokončovali už se zkušenostmi, znali jsme proces stavby, jak a co na sebe navazuje, co se může udělat mezi různými kroky a tak dále. Než jsme začali stavět, měli jsme harmonogram na celé tři měsíce, měli jsme domluvené vodaře, elektrikáře, betonáře atd. A všechno muselo probíhat bez prodlev. V tomhle nám hodně pomohl táta, který s řemeslníky všechno řešil. Díky velmi promyšlenému harmonogramu jsme vždycky věděli, že po jednom řemesle tady za pár dní může nastoupit další, měli jsme to rozplánované a díky tomu to bylo rychlé.

Honza: Popravdě jsme váhali. Rozhodla určitě rychlost výstavby a to, že se tomu nemusíme věnovat, protože to celé za týden stojí. Šlo taky o to sehnat lidi, kteří by dům stavěli. My máme kontakty na ty, kteří dělají dřevostavby, ne zděné domy. Cena nebyla nesmyslná a to rozhodlo, že jsme na to kývli.

Honza: Co se týče volby konstrukce, tak bych asi jinou cestou nešel. Systém stěn máme difuzně otevřený. To bylo víceméně dané. Stavební firma realizovala v té době 99 % domů difuzně otevřených. My jsme si zvolili do skladby konstrukce navíc zesílené dřevovlákno, byla možnost buď 6 nebo 10 cm zateplení, tak jsme zvolili 10 cm. Ale o uzavřené variantě jsme vůbec nepřemýšleli.

Honza: Přijel stavbyvedoucí, a bylo to fajn. Prošli jsme dům, když se předávala hrubá stavba, a pak přijel znovu – na kolaudaci.

Jana: Na kolaudaci přišel ještě stavební úřad, starosta obce a lidé z vodárenské společnosti. Všechno proběhlo v pohodě, jediné co vůči schválenému projektu chybělo, byl plot vepředu, ale co se týče domu jako takového, tak bylo vše bez připomínek.

Honza: Máme tepelné čerpadlo vzduch-voda, teplovodní podlahové topení a k němu máme připojenou fotovoltaiku. Ale když jsme kolaudovali, měli jsme elektrokotel a zhruba před třemi lety jsme na dotace dodělávali tepelné čerpadlo a fotovoltaiku.

Honza: Ano, především kvůli dotacím. Tuhle změnu jsme dělali v říjnu a těsně po tom (po Novém roce) skokově zdražily energie. O změnách cen energií jsme samozřejmě nevěděli, ale i tak jsme oproti tomu elektrokotli počítali s nějakou úsporou a tím, že se to pak tolik zdražilo, byla ta úspora najednou o dost větší. Jsme s tím spokojeni.

Honza: Platíme to měsíčně, přes zimu nepřesáhneme za měsíc 6000 Kč a v létě platíme 900 Kč, což je opravdu jen nájem hodin a paušální poplatek za připojení elektroměru. Když jsme tu byli bez fotovoltaiky, platili jsme asi 60 000 Kč ročně za elektřinu, teď jsme zhruba na půlce.

Honza: Na toto řešení jsme narazili na stavebních veletrzích. Tam asi vznikla ta prvotní myšlenka, že je to fajn a že to bude levnější (biokamna mají výhřevnost 4,5 kW). Ale chybí nám tu druhý (pořádný) zdroj vytápění. Sice tento typ kamen prošel stavebním povolením, ale když je venku větší zima a přijedeme třeba z lyžovačky, není tady takové to úplné teplo. Biokamna vlastně fungují na principu, že dovnitř nalijete líh, zapálíte to a hoří ty výpary (dokud nevyhoří líh, tak to hřeje). Většinou je to tak na hodinu, pak se stejně musí větrat – nemáme tu odvětrání.

Jana: A údržba je celkem v pohodě – kastlík jde vytáhnout a sklo ani nerezový žlábek nečerná, osm let jsme se toho vlastně nedotkli. Jen jsme z nich utřeli prach.

Honza: Ne, přišlo mi to zbytečné. Věděl jsem, že si to lidé nechávají udělat, ale otevřít okno a vyvětrat mi připadalo jednodušší. A zase ty peníze jsme mohli investovat lépe, než realizovat rekuperaci. Vím, že zkušenosti lidí jsou dobré, chválí si to, ale když jsem viděl, jak se to na stavbách instaluje, kolik je tam kabelů a všeho, tak jsme to nechtěli.

Jana: V létě je tady krásný chládek.

Honza: Je tu opravdu příjemně. Nic se nepřehřívá, a to nemáme ani žádnou technologii na chlazení domu, ani venkovní žaluzie – izolačně je dům úplně skvělý. A v zimě tu máme vytopeno na 22–23 °C a to bohatě stačí.

Honza: S tím máme bohužel špatnou zkušenost. Když děti spí v pokojíčku a bouchnou v noci do stěny, je to přes ten dům slyšet. A když máme otevřené dveře do chodby, je to slyšet dozadu.

Jana: Trochu jsme s tím počítali, takže máme v ložnici akustickou stěnu. Ale stejně – žijeme tady jako rodina, nemáme před sebou co tajit a po zkušenosti z paneláku mi to osobně zrovna nevadí, nijak mě to neobtěžuje.

Jana: Asi bychom udělali sklep pod domem.

Honza: Přemýšlel jsem nad tím, je tady převýšení oproti silnici asi jeden metr, takže by se to možná dalo nějak vymyslet. Ta varianta tady byla, ale kvůli tomu, že jsme spěchali, a taky kvůli vyšší ceně se to nakonec neuskutečnilo. Výkopové práce by trvaly déle, pak by se vylévala betonová deska, muselo by se to zdít až nahoru a to by nás zasekalo o další dva až tři měsíce. Dneska mě to trochu mrzí, ale to už nezměníme. To je asi jediná věc, co bych udělal jinak – sklep s garáží. Protože ten pozemek je malý a pořád tady přistavovat nějaké boudy, protože věcí na zahradu s dětmi pořád přibývá, se mi moc nechce, takže by bylo ideální to mít schované pod domem.

Honza: Za mě byly nejvíce stresující termíny a deadliny – nastavit práci jednotlivým profesím tak, aby na sebe všechno hezky navazovalo.

Jana: Za mě to byl nepořádek – úplně všude bylo bláto. Pořád jsem tu chodila a přesouvala věci, aby to tu bylo aspoň trochu čisté, pořád jsem zametala. Říkali mi: „Nech to, vždyť je to stavba,“ ale já jsem holt na úklid.

Jana: Já to asi nedokážu porovnat, beru to stejně. I spoustu lidí překvapí, když jsou tady poprvé, že bydlíme v dřevostavbě, nejde to prostě poznat. Velký rozdíl vidím v porovnání paneláku a dřevostavby, ale jinak ne. Nevím, jestli se nám tady žije lépe tím, že máme dřevostavbu, nebo se nám tady prostě žije dobře. Ale jsme rádi, že máme dřevostavbu, že to šlo takto rychle.

Honza: Já bych vyzdvihl dobré podmínky v létě a v zimě, dům je opravdu funkční. Je to jednoduché na nějaké opravy, předělání čehokoli, prostup do domu je také jednoduchý (provede se prostup v izolaci, dá se nový kus izolace, přetáhne se to fasádou a je to celé rychle hotové). Myslím si, že v dřevostavbě jsou předělávky jednodušší. Přece jen je to pořád stavební deska.

Jana: Ať si obejdou co nejvíce vzorových domů, podívají se a poptají u známých, kteří mají dřevostavbu. Nechat si poradit, vyslechnout si jejich názor. Za mě je rada na základě vlastní zkušenosti nejvíce cenná.

Honza: Nechat si poradit, mít jasnou představu o tom, co od toho domu čekají. Jestli jsou to lidé, kteří chtějí žít venku a mít krásnou zahradu, nebo naopak chtějí více obývat dům a mít hezký interiér. Mít představu o tom, co má ten dům pro ně splňovat. To pro nás bylo na začátku asi nejdůležitější. Věděli jsme, co chceme za dům, a věděli jsme, proč ho chceme. Měli jsme to odůvodněné těmi oddělenými částmi interiéru. A pak to do sebe jen zapadalo. A tím, že máme na všechno podobný vkus, bylo pak jednoduché dát to dohromady.

Autor: Kateřina Pospíšilová, ww.drevostavitel.cz