Sokolnictví je spíš životní styl než klasický koníček

Chovat dravce v zajetí není jednoduché. Většinou to jsou chráněné druhy a podle nového znění zákona není možné si u zvířat, která vyžadují zvláštní péči, jen tak v přírodě odchytit mládě. K jejich chovu je třeba mít – ještě předtím, než si vůbec nějakého dravce domů přineseme – povolení krajské veterinární správy. Pro chov dravců jsou tak vzhledem k tomuto státnímu dohledu jasně dané podmínky, týká se to především rozměrů a typu jejich příbytku. Chov dravců je proto poměrně náročným koníčkem.

K domácímu chodu dravců existují jen dva důvody, které mají smysl. Buď provozujete registrovanou záchrannou stanici divokých živočichů a chováte zraněné hendikepované dravce, kteří už nemohou být vypuštěni do přírody, nebo se chcete věnovat sokolnictví. Chov dravce v domácích podmínkách jen tak, abych se mohl známým chlubit, je nesmyslný a zvířeti může spíš uškodit.

Nejčastěji proto u nás lidé chovají dravce kvůli sokolnictví, tj. kvůli lovu. Existují i lidé, kteří cvičí ptáka jen na tzv. prolet. Dravec se naučí na povel nebo podnět letět na určené místo a vrátit se pak zpět na ruku svého majitele. Ani to ale není úplně ideální způsob chovu.

Odchyt dravce nebo vybrání mladých z hnízda v přírodě je naprosto nemyslitelné a protizákonné. Jedinou legální možností je zakoupení ptáka od registrovaného chovatele.

Klub sokolníků v ČR sdružuje dostatek chovatelů, jejichž produkce mláďat je natolik velká, že se část vrací v rámci záchranných programů zpět do přírody. Takže pro zájemce není problém u nich dravce legálně zakoupit.

Pokud se budete chtít věnovat sokolnictví a lovu s dravcem, musíte si udělat všechny potřebné zkoušky a pak podle způsobu lovu můžete vybírat druh ptáka.

„Nejméně vhodným dravcem pro začátečníka je pochopitelně orel, vzhledem ke své nebezpečnosti,“ upozorňuje zkušený sokolník Luděk Tenkrát z Klubu sokolníků při Českomoravské myslivecké jednotě. „To řeší i organizační řád Klubu sokolníků, kdy lov s orlem je podmíněn sokolnickou praxí a zároveň se lovu s orly nesmí účastnit osoba mladší patnácti let, ani jako divák.“

Pokud byste se rádi věnovali sokolovitým ptákům, je nejvhodnější poštolka. Je to dravec, přes kterého se můžete dostat až k velkým sokolům.

U ostatních druhů je pro nezkušeného sokolníka nejlepší káně Harrisova, která je krokem k náročnějším jestřábům a dalším velkým dravcům.

Voliéry jsou vhodné především pro ptáky, kteří mají nějaký hendikep. Pro dravce určené pro výcvik se moc nehodí, protože pokud nejsou opravdu obří, jako třeba v zoo, dochází při kontaktu letícího ptáka s mřížovými stěnami k častému poškozování peří.

„Dravec pletivo považuje za přirozenou překážku, kterou lze proletět. Proto se při chovu používají tzv. komory, kdy je místo pletiva použita plná dřevěná stěna nebo průhledná stěna zhotovená například z latí postavených na výšku,“ říká Luděk Tenkrát.

Nemyslete si však, že dravec potřebuje neustále spoustu volného prostoru k letu. Ve volné přírodě tito ptáci tráví většinu času sezením na nějakém vyvýšeném místě a létají jen v případě, že právě loví.

K posedu v komoře je dravec přivázán řemínky na obou nohách a přiměřeně dlouhým úvazem. Existuje několik druhů posedů, vhodných pro dané typy dravců. Nejčastěji je to tzv. nízký posed, vysoká hrazda nebo špalek. Speciálním typem je tzv. proletovačka, což jsou vlastně dva posedy, vzdálené od sebe několik metrů a spojené lankem.

Na lanku je volně pohyblivý kroužek, na kterém je úvaz dravce. Ten tak může mezi dvěma posedy podle potřeby přelétat. Speciálním zařízením je tzv. sokolnická komora, což je kromě částečného zastřešení jinak zcela uzavřený prostor s dřevěnými stěnami, sloužící především pro hnízdění nebo rekonvalescenci dravce.

Dravci nepotřebují většinou žádné speciální budky. I v přírodě většina z nich hnízdí volně v krajině. Přesto by u posedu měl být zastíněný přístřešek chránící dravce proti dešti a ostrému slunci.

Co nesmí chybět, je miska s vodou, která musí být rozměrově přizpůsobena velikosti ptáka. Ten ji totiž nevyužívá jen k uhašení žízně, ale také ke koupání. To je důležité nejen pro hygienu a udržení kvality peří, ale také pro ochlazení v horkých dnech.

Při volbě krmiva je vždy potřeba vycházet z přirozených potřeb ptáka. Dravec není žádné domestikované zvíře. Je to tvor, který má stále své původní potřeby a zvyky. Vždy je proto nejlepší mít ptáka vycvičeného k lovu. Pak dostává nažrat vždy jako odměnu za dobrý lovecký nebo letový výkon. Složení krmné dávky by se mělo co nejvíce přibližovat jeho přirozené potravě.

„Nejběžnějším krmením jsou jednodenní kuřata, dají se snadno nakoupit ve specializovaných prodejnách,“ radí Petr Kolomazník, zkušený sokolník a současně provozovatel záchranné stanice volně žijících živočichů Penthea v pražských Cholupicích.

„Množství krmení záleží na fyzické zátěži dravce, proto je vždy před létáním vážíme. Ale opět je i tady nutné vedení zkušeným sokolníkem.“

Dalšími vhodnými krmivy jsou králičí maso, myši apod. Některé malé druhy lze dokrmovat také například hmyzem. Pochopitelně ne každý druh ptáka sežere vše.

Např. sup, orel nebo káně jistě nepohrdnou čímkoliv, ale takový sokol dá vždy přednost kuřeti. V přírodě totiž loví ptáky, a ne myši nebo králíky. Krmná dávka by měla obsahovat jak svalovinu, tak balastní látky (srst, peří). Maso musí být čerstvé nebo čerstvě rozmrazené.

Maso podáváme vcelku, aby si dravec mohl sám „kořist“ roztrhat na ideálně velké kusy, které potom celé polyká. V principu platí, že menší dravci se krmí dvakrát denně, ti větší jen jednou.

Pokud chcete mít z dravce opravdu potěšení, je alespoň základní výcvik nutný. „Chov je samozřejmě možný i bez výcviku, ale aby byl dravec klidný, je třeba ho vycvičit, jinak zůstane zpravidla velmi plachý,“ upozorňuje Luděk Tenkrát.

Výcvik není snadnou záležitostí a je nutné mít alespoň základní znalosti a také zkušeného sokolníka, který chovateli poradí, usměrní a případně opraví jeho chyby. Majitel dravce bez sokolnických zkoušek s ním nesmí lovit, pták tak může mít jen základní výcvik, tzv. onášení. Tohle nezvyklé slovo označuje nošení dravce na ruce s navlečenou ochrannou rukavicí. Tím si dravec zvyká na kontakt s člověkem a ztrácí tak svou přirozenou plachost.

Pokud složíte sokolnické zkoušky, pak je vše jednodušší. V Klubu sokolníků získáte vedení zkušenými kolegy i veškeré informace. Jak pro výběr vhodného dravce, tak pro typ výcviku, v neposlední řadě i v oblasti legislativních omezení chovu dravců. Zkoušky jsou pak i prvním zdrojem informací, jak předcházet zraněním a zdravotním problémům u dravce.

„Základem předcházení problémům je dodržování správné výživy a péče,“ upozorňuje Petr Kolomazník. „Nejčastější problémy bývají otlaky nohou s následnou infekcí, zranění během výcviku a velmi nebezpečná je aspergylomykóza – plíseň dýchacích cest ptáků.“

Opravdový sokolník má o těchto rizicích dostatek informací a pod vedením zkušenějších kolegů se jim snaží v co největší míře předcházet.

Sokolník se zkouškami má vše jednodušší. Dravci, kteří jsou registrováni jako lovečtí, spadají pod poměrně jednodušší a snadněji zabezpečitelné legislativní omezení. Takoví dravci se pouze poté, co si je koupíte od chovatele, zaregistrují na místním obecním úřadě. Lze je chovat ve výše popsaných sokolnických komorách a dá se s nimi cvičit a lovit.

Složitější situaci má ten, kdo se rozhodne pořídit si dravce jen tak, bez toho, aby složil sokolnické zkoušky. V takovém případě se totiž na chov dravce vztahují mnohem přísnější předpisy. Zaprvé je u nás většina dravých ptáků chráněných, jsou také většinou považováni za nebezpečná zvířata. K jejich držení je proto zapotřebí speciální povolení a na podmínky chovu se vztahují zcela jiné předpisy a omezení.

Především takového dravce nelze chovat jednoduše v sokolnické komoře. Aktuální podmínky k získání povolení obdržíte na Státní veterinární správě. Ta také pravidelně chodí k majiteli dravce na kontroly.

Hobby chovatel má i problém s výcvikem, pokud se mu chce věnovat. Výcvik probíhá v terénu, který je téměř vždy honitbou. A rozpoznat, zda chovatel pouze nacvičuje, nebo skutečně s dravcem loví, je takřka nemožné. Navíc, pokud při výcviku dravec nějaké zvíře opravdu uloví a chovatel nemá sokolnické zkoušky a povolení majitele nebo správce honitby, považuje se to za pytláctví.

„Domácí výcvik dravce bez větších znalostí a především sokolnických zkoušek důrazně nedoporučuji,“ varuje Luděk Tenkrát. „Pár takových lidí znám a dělají nám sokolníkům jen problémy, protože správce honitby nebo běžný občan nepozná, zda člověk s rukavicí a lovícím dravcem je registrovaný sokolník, nebo pytlák.“

Chov dravců a sokolnictví přinášejí mnoho krásných zážitků. Dravci se dožívají běžně až dvaceti let, ale třeba orel může žít skoro stejně dlouho jako člověk.

„Pořízení dravce je závazkem na hodně dlouhou dobu, a tak je k tomu třeba i přistupovat. Proto je velmi důležité si pečlivě zvážit, zda opravdu chci být aktivním sokolníkem. Sokolnictví je pro sokolníka spíše životním stylem než klasickým koníčkem a velmi často se tomu musí přizpůsobit i jeho rodina,“ uzavírá Luděk Tenkrát.