Rychlý test Toyoty Hilux GR Sport: Pracant ve sportovním sáčku

Nedlouho po modernizaci celé nabídky dostal hilux také variantu s označením GR Sport. Nečekejte ale speciál na pouštní závody po vzoru Fordu Ranger Raptor – v tomto případě jde zejména o vzhled. Dostal novou přední masku s nápisem místo loga, červené detaily zvenčí i zevnitř, loga všude možně a poměrně hezký dekor imitující karbon na palubní desku. Měl jsem obavu, že to bude působit lacině, ale není tomu tak a hiluxu to vážně sluší.

Sportovní ladění vzhledu neznamená, že by si hrál na něco, co není. Pořád stojí na žebřinovém rámu a pro co nejlepší odolnost a nosnost má zadní nápravu odpruženou listovými pery. Ta přední dostala nové tlumiče a tužší pružiny ve snaze zlepšit ovladatelnost a reakce vozu.

Nečekejte nicméně sporťák, pořád se bavíme o velké „rámovce“ s docela dlouhým rozvorem. O nějaké mrštnosti přídě nemůže být řeč, přesto nutno uznat, že se s vrcholovým hiluxem nejezdí vůbec špatně a na úzkých silnicích nemám obavu, že bych se nevešel s protijedoucím autobusem. Vůz pořád posádku na nerovnostech natřásá, rychle se ale srovná a v žádném případě nebudí nedůvěru na okreskách ani na dálnicích. A ve městě zase přijde vhod, kromě faktu, že vážně nemusíte přemýšlet nad nějakými obrubníky, 360° kamerový systém.

Že je GR Sport pro hilux nejvyšší výbava, je znát právě v něm, a také třeba v přítomnosti vyhřívání zadních sedaček či v adaptivním tempomatu. Ten sice vůz neumí zastavit, někde okolo rychlosti 25 km/h se vypne, ale jeho přítomnost je příjemná. Nesedí mi nicméně hlídač jízdních pruhů, který netahá za volant, nýbrž brzdí koly na jedné straně vozu.

Jeden z definujících prvků tohoto vozu, korba, je také důvodem, proč jsem z něj trochu na rozpacích. Pominu elektrickou roletu s dálkovým ovládáním, v jejíchž kolejnicích se snad něco při zavírání příčí, a motorek se tak kvůli velkému odporu zastaví, protože si myslí, že něco přiskřípnul. Vadí mi, že korba dostala pouze dvě kotevní oka, navíc pevná, takže možnosti upevnění nákladu jsou značně omezené.

Na druhou stranu, vložka korby je nesmírně odolná a ze zadního čela – na jehož zavření potřebujete pořádnou sílu, nejsou tu žádné vzpěry, které by vám pomohly – si můžete snadno vytvořit pracovní stůl. Hodil by se ale nějaký nášlap třeba v rohu nárazníku, abych nemusel nahoru doslova vyskakovat.

Kamarád kvůli krátké korbě vytrvale označoval „můj“ hilux za rodinné auto. Nutno dodat, že s ním nemohu tak úplně nesouhlasit. Samozřejmě, na přepravu dětí do školy si člověk pořídí „ravku“ nebo Corollu Cross, ale nutno uznat, že komfort i pro zadní cestující je slušný a není problém tu ve třech až čtyřech lidech přejet půl Čech. Zároveň ale, je-li to třeba, můžete zařadit čtyřkolku, pak ještě redukci či uzamknout zadní diferenciál.

Jaký je tedy výsledek? Vrcholně vybavený hilux opravdu je tak trochu rodinné auto, přinejmenším mezi pick-up trucky, ale dohromady je to velmi příjemný vůz. Do mé hypotetické garáže by nicméně zamířil s kratší „jednoapůlkabinou“, která znamená delší korbu, a tedy lepší schopnost přepravy nákladu.