Test Toyoty Hilux po faceliftu: Odolný pracant

Toyota prodává osmou generaci legendárního pick-upu Hilux už od roku 2015 a před dvěma lety jí dopřála modernizaci, při níž kromě nové tváře dostal vůz také silnější motor, který potřeboval jako sůl. Dostal se mi do rukou v nejvyšší výbavě, a zrovna v týdnu, kdy jsem užitkové auto mohl pořádně zapřáhnout.

Hilux při faceliftu dostal modernější LEDkové světlomety dopředu i sdružené svítilny dozadu. Vrcholová verze Invincible Sport – pomiňme nyní trochu patetický název, který v češtině znamená „nepřemožitelný“ – k tomu má užitečné věci jako nášlapy na bocích či kovové zakrytování motoru a nápravy zespoda. Docela jí sluší i spoiler na korbě, třebaže tím, že k němu nelze nic upevnit, trochu snižuje užitnou hodnotu.

V interiéru se nezměnilo na pohled nic, ale když se podíváte pozorněji, uvidíte nový, větší centrální displej, který pozbyl štěrbinu na CD. Místo ní však dostal novější, rychlejší operační systém Touch 2 – není to sice nejnovější Smart Connect, ale pořád představuje znatelné zlepšení. Hlavně v tom, že podporuje Android Auto a Apple CarPlay.

Pochválit musím také dobře čitelný přístrojový štít, ačkoliv seřizování jeho jasu je trochu složité skrz tyčinku trčící někde uprostřed, a snadné ovládání adaptivního tempomatu a hlídače jízdních pruhů na volantu. Tlačítka jsou navíc příjemná a při zmáčknutí působí bytelně. Líbí se mi také dvojice 12V zásuvek na palubní desce – mohl bych zapojit zároveň maják a vysílačku CB bez nutnosti rozdvojky.

Zůstal trochu nešťastně trčící ovladač přídavné převodovky – ale na rozdíl od minulého setkání před třemi lety mi už tolik nevadí. Snad jsem trochu změnil posez za volantem; sedačky jsou pořád stejné. Slušně pohodlné i na dlouhou trasu a v této verzi čalouněné kůží, mimochodem.

Dlouhá trasa je totiž to, na co jsem se s hiluxem tentokrát vydal. Zmínění jízdní asistenti fungují dobře, třebaže adaptivní tempomat neumí vůz zastavit. Beru, sedím v užitkovém autě, navíc dnes už konstrukčně sedm let starém, „jen“ dvakrát modernizovaném. Stejně tak nevadí jednozónová klimatizace.

Volant se dobře drží a z vozu je slušný výhled, daný zejména tím, že sedím hodně vysoko nad silnicí; o tom si moderní crossovery můžou nechat jen zdát. Nastupování může být, pravda, složitější, ovšem díky madlu na A-sloupku a nášlapu pod prahem to zvládám bez problému. Ani při usazování v interiéru nenacházím ani náznak, že by se tu něco mělo během prvních pár let služby rozpadnout.

Chvála nekončí. Část své trasy absolvuji ve tmě a světlomety mě těší svým výkonem. A také nepříliš horlivou autonivelací; nestane se, že by kvůli autům kolem stáhla kužel potkávacích světel těsně před auto, a já tak pořád dobře vidím na cestu. Absence automatických dálkových světel mi nevadí, stejně většinou zvládám světla přepínat efektivněji než počítač.

Ve výsledku se tak jede docela příjemně. Ovšem, hilux příliš nemá rád velké nerovnosti v asfaltu. Jako řada ostatních pick-upů s rámovou konstrukcí má vzadu tuhou nápravu, odpruženou listovými pery, a vpředu lichoběžníkové zavěšení.

Mám dojem, že pohyby přídě a zádě po projetí výmolem nejsou příliš dobře sladěné a že autu trvá docela dlouho, než se srovná. Jeep Gladiator, který má obě nápravy tuhé, je o něco vyrovnanější a třeba takové Mitsubishi L200 rovněž.

Tentokrát jsem příliš nevyužíval terénní schopnosti vozu, které, jak vím už z minula, jsou velmi dobré. Užil jsem hlavně korbu, neboť bylo třeba z Ostravy dovézt několik krabic různých součástek na můj chrysler a sedačky pro kamarádův ford.

Na otevřené korbě je třeba náklad upevnit a k tomu jsou potřeba kotevní body na popruhy. Hilux však má jen dva, a navíc pevné, což v žádném případě nestačí. Pomohla mi tak elektrická roleta, jejíž výhodou je, že ji můžete zastavit v kolejnicích kdekoliv a trčící náklad jí přivřít. Bohužel, otevření i zavření jí trvá velmi dlouho.

Vznětový čtyřválec o objemu 2,8 litru pod kapotou, který přibyl do nabídky s modernizací, vyniká neskutečně rychlým žhavením před studeným startem. Zda třeba žhaví už při otevření dveří, aby to po zapnutí zapalování netrvalo tak dlouho, nevím, ale výsledkem je, že na start v podstatě není nutné čekat.

U moderních turbodieselů to je docela běžné, ovšem tento po nastartování působí dost starosvětsky – je hlučný a působí jako motor náklaďáku. Jenže v náklaďáku v podstatě sedím, takže všechno v pořádku.

Nějakých 54 koní a 100 newtonmetrů navíc oproti menší „dva-čtyřce“, která je stále v nabídce pro levnější verze hiluxu, je opravdu znát. Vůz samozřejmě není rychlý ve srovnání třeba s grand tourery, ale s i nějakými odhadem dvěma metráky nákladu zrychluje mnohem ochotněji.

Daní není ani příliš vysoká spotřeba paliva, ovšem nutno dodat, že na tu má vliv zejména styl jízdy, protože odpor vzduchu takto vysokého a hranatého auta je velký. Tím spíš s částečně otevřenou korbou, jak překonávám tři stovky kilometrů cestou zpátky do Prahy. Jedu tedy pomaleji a výsledkem za celé týdenní testování je průměr rovných 9 l/100 km.

Není tedy velkým překvapením, když řeknu, že se mi týden s Toyotou Hilux opravdu líbil. Velmi rád bych měl takové auto ve vlastní garáži a navzdory podvozku, který má na novější konkurenci co dohánět, by to klidně mohl být i hilux.

Působí totiž bytelně, jako že bude jezdit ne za 10, ale klidně i za 50 let. A právě houževnatost je to, co od pracovního pick-up trucku člověk očekává.