Článek
Nemyslím nutně trans lidi. Takové termíny my, Husákovy děti, vlastně ani neznáme. Myslím prostě ty, co se vědomě rozhodli nedávat navenek znát svůj rod, nebo dokonce záměrně vysílají matoucí signály.
Vždycky jsem si myslel, že muže a ženy rozeznám podle obličeje. A když ne podle něj, tak podle tvaru těla. Poslední roky mě vyvedly z omylu. Spousta obličejů, zvlášť mladších, může patřit obojímu pohlaví. A oblečení dokáže tvar těla dokonale maskovat.
První taková setkání, třeba jen v tramvaji nebo v nákupáku, mě vyváděla z míry. Lidi pozoruju rád, ale těmhle jako by najednou chyběla základní vlastnost. Jako kdyby neměli žádný odhadnutelný věk, třeba. Nebo jako by jim ve tváři chyběly oči.
Vyhoň Dub. Sloupek Štefana Švece
Pak mi došlo, z čeho moje nervozita pramení. Nikdy dříve jsem si neuvědomil, kolik nevědomých představ a předpokladů mám spojených s pohlavím. Malý chlap? Nejspíš napoleonský komplex. Malá žena? Roztomilý diblík. Kluk s výrazně mastnými vlasy? Nezávislácký puberťák. Holka s výrazně mastnými vlasy? Šmucka. A tak dále.
Jakmile nemám genderovou mřížku, moje hodnoticí automaty se zmateně rozblikají a ztrácejí půdu pod nohama. Často se podvědomě snažím z nejmenších znaků rod daného člověka na dálku vyluštit a úlevně si odfrknout. Někdy to ale přes všechno úsilí nejde.
A proč by taky mělo jít? Od Jacquesa Derridy víme, že všechno, co nám ruší automatické myšlenkové tiky, může být osvobozující. Nedokáže-li se můj první dojem z lidí odrazit od jejich pohlaví, musí hledat jiné pevné body. Když je najdu, můžu jimi obohatit i pozorování těch lidí, kteří své pohlaví signalizují radostně a naplno.
Poslední dobou mám proto z mladých, kteří ruší rodová vizuální pravidla, radost. Vyhledávám je v davu, a když je najdu, usmívám se. To, že je člověk starý páprda, ještě neznamená, že ho nemůžou těšit nové hry.
