Článek
Tyl se zklamaně vrátil do Prahy – a zanedlouho byl znovu na štaci. Tentokrát se souborem německým. I odsud se za pár měsíců vrátil hubený jak lunt, chudý jak myš a s předsevzetím, že se už do takové pasti nikdy lapit nedá. Otec jeho budoucí ženy mu našel místo úředníka v kasárnách a vypadalo to na slušnou existenci. Jenže Tyl se rychle oklepal a začal organizovat – divadlo. Napsal svou první hru Výhoň Dub (později ji radši spálil), dal dohromady tlupu vlastenců a konečně svou divadelní vášeň rozjel naplno. Dodnes se o tom učíme.
Že Tyl divadlo miloval, se všeobecně ví. Méně už se ví, jak mizerný byl herec. Jeho kusy byly oblíbené a Tyl si jimi udělal skvělé jméno. Když ale vylezl na jeviště, diváci protáčeli panenky a skrývali hlavu do dlaní.
Jak mohl vyjít Máj. Sloupek Štefana Švece
„Pan Tyl jest nám jako překladatel milejší než jako herec; zde se vždy k způsobu buď kvílícímu, neb kazatelskému nakloňuje,“ napsal o něm v dobové recenzi Josef Krasoslav Chmelenský.
Marie Červinková-Riegrová, která jinak Tyla chválí takřka bezmezně, o jeho herectví uvádí: „Jako herec neměl štěstí ani velkého talentu, nezbavil se jistého falešného pathosu. Hrával však často.“
A dokonce i Tylův životopisec Václav Filípek musí v biografii z roku 1859 přiznat: „Tylovi co herci hlavně vadilo, že hlas neměl dosti silný a zvučný, takže mu často násilí činiti musíval, čímž nepříjemný způsob deklamace si osvojil. A přece vystupoval rád i v úlohách, kteréžto zvláště silného orgánu požadovaly.“
Tyl svůj slabý orgán nesl těžce. Záviděl pravděpodobně i Karlu Hynku Máchovi, jehož hlas byl krásný a zvučný, hodil se pro hrdiny a jehož za herectví chválil i Chmelenský. V přehledu činnosti českého divadla za rok 1835 Tyl zmiňuje mnoho herců, Máchu však ne. A největší prostor věnuje sám sobě s názorem, že se mu ještě nedostává správných rolí.
Milovat divadlo je řehole i s hereckým talentem, natož bez něj. Eduard Jelínek uvádí vzpomínku spisovatele Antonína Hansgirga, jak Mácha se slavným komikem Janem Kaškou jednou utěšovali Tyla ve Starém Ungeltě. Tyl zase jednou na pódiu vybouchl, diváci mu dali herecký průšvih pocítit a přátelé se ho snažili rozveselit.
„Nejsem smutný!“ přesvědčoval je Tyl.
„No vidíš,“ ubezpečili ho Kaška s Máchou. „Pokud i po tomhle fiasku dovedeš předstírat veselost, musíš být herec jistojistě dobrý!“