Sloupskými skalami od vyhlídky k vyhlídce

Hlavním turistickým lákadlem obce v sousedství České Lípy a Nového Boru je bezpochyby známý skalní hrad ze 13. století.

Zpočátku sídlo nedobytné, nakonec po dvou staletích zpustošené, na konci století sedmnáctého útočiště poustevníků, dnes vítaný návštěvnický cíl s labyrintem chodeb vytesaných ve skále.

Hrad své brány otevře až dubnové várce turistů. Což v žádném případě neznamená, že by tu snad březnoví přišli zkrátka. Na tzv. vyhlídkovém okruhu (od hradu po zelené, zpočátku i po červené turistické značce) nás v polovině měsíce bylo docela dost, ještě o něco víc u Svojkova – ale nepředbíhejme.

Pár kroků kolem roubenek, úzká písčitá stezka zamíří prudce vzhůru, to již na skalách a nad hlavami příchozích charakteristicky šumí bory – a náhle jsme se ocitli v divadle! Nádherný kamenný amfiteátr s půlkruhovým hledištěm.

Idea divadelního spolku se v hlavě profesora Rudolfa Ringela zrodila v roce 1920, složitější ale bylo, kde hrát. Místní hotel se nezdál prostorově zcela optimální, nakonec se na pozemku hraběte Augustina Kinského zrodila naprosto originální scéna v náruči stromů a skal. Poprvé se tu hrálo už v létě 1921.

Ještě na konci padesátých let divadlo zaznamenalo několik restauračních pokusů, ale pak upadlo v zapomnění a začalo silně chátrat…

„Teprve v roce 2004 se místní nadšenci rozhodli dát divadlu zpět novou tvář, vyzdili z pískovcových štuk nové pódium, zavedli elektřinu, vytvořili místa k sezení pro 250 lidí, upravili přístupovou cestu a 3. června 2004 divadlo slavnostně otevřeli vystoupením dětí z místní mateřské a základní školy,” píše se na webu Dovolená ve Sloupu v Čechách.

Drtivá většina vyhlídek je ještě před námi, ovšem aby nabídka byla jak se patří, asi tak čtvrt kilometru od divadla se k nebesům vypíná štíhlá stavba rozhledny Na Stráži. Nelze odolat. Čtyřicet korun mění majitele a mě tak čeká sto padesát schodů na vyhlídkovou plošinu šestadvacet metrů nad zemí.

Vyhlídka je odtud pochopitelně skvělá, takřka letecká. Z nadhledu pozorujeme skalní hrad, ale i další části obce Sloup v Čechách (kam v závěru okruhu dojdeme), včetně dominantního barokního kostela sv. Kateřiny Alexandrijské a zámku, který v současnosti slouží jako domov důchodců.

Stezka měkce vystlaná jemným pískem a jehličím nás naviguje k novému vyhlídkovému místu, tzv. Hraběnčině vyhlídce. Ještě předtím je možné jednou z řady odboček dojít k Samuelově jeskyni, což je další z řady sloupských rarit. Jméno dostala po Samuelu Görnerovi, který si ji v pískovcové skále vyhloubil v roce 1718 a žil v níž sedmnáct let – než se přestěhoval do poustevny sloupského skalního hradu.

Z již avizované Hraběnčiny vyhlídky je Sloup jak na dlani, za ním strmí velice fotogenické vrchy, nejnápadnější ze všech se zdá být Klíč mezi Novým Borem a Svorem.

Což potvrzují i další vyhlídková místa, mj. Maxmiliánova vyhlídka či Vyhlídka nad Liščí dírou. To se již pod námi rozkládá nejen Sloup a jeho bližší a vzdálenější okolí, ale na opačné straně hluboko pod námi se do skal zařízl zastíněný Konvalinkový důl.

V těchto místech zaujme řada skal, dost možná že úplně nejvíc Turecká hlava poblíž vyhlídky U Turka. Pěkný je na ní pohled nejen shora, ale po poněkud strmém sestupu i z dolních partií.

Okruh od hradu ke hradu má i s odbočkami a návratem přes obec plus minus sedm kilometrů. Pro koho by to bylo málo, může si dát podobně laděný nášup u sousedů ve Svojkově.

Od Zámečku je to jen půl kilometru do Modlivého dolu. K poutnímu místu se skalní kaplí na jihozápadním svahu vrchu Slavíček návštěvníky vede křížová cesta, kaple je chráněná jako kulturní památka České republiky.

Když tu kdysi své řemeslo provozovali uhlíři a ve smolných pecích vařili kolomaz, tak se místu zcela příhodně přezdívalo Smolný důl. Názvoslovně se vše změnilo v 18. století; nejprve tu jistý čeledín na strom pověsil obrázek Panny Marie a Ježíše, o půlstoletí jej vystřídal obrázek nový, navíc vysvěcený.

To již místo začalo lákat návštěvníky, a nejen to: začaly se šířit zvěsti o zdejších zázracích. Hraběnka Cervelliová tu v roce 1772 nechala postavit dřevěnou kapličku a téhož roku sem zamířilo první procesí.

Původní kapličku nahradila kaple vytesaná ve skále na konci 18. století na popud hraběnky Alžběty Kinské, v roce 1836 upravil průčelí kaple do gotické podoby sochař Antonín Wagner ze Sloupu.

Nazpátek je možné využít stejnou trasu (po červené a zelené), nebo se napojit na žlutou, zahnout doprava a vychutnat si další porci skal a vyhlídkových míst (mj. vyhlídku Tisový vrch či Dědovy kameny). Tentokrát se díváme opačným směrem než ze sloupské trasy, tzn. na jih a jihovýchod.