Hlavní obsah
Chacabuco je daleko od civilizace, mnoho návštěvníků jej tak mezi cíle své cesty nezařazuje. Foto: Jakub Kynčl, Novinky

Těžařské město se změnilo v koncentrační tábor. Dnes jej střeží muž se smečkou psů

Je mu 55 let, žije sám se třemi psy a každý den usíná až po zavření brány místa, které v Chile dodnes symbolizuje strach a útisk. Hlídač Ricardo si je dobře vědom hrůz, které se tu odehrávaly, ale říká, že on sám tu našel klid. Řeč je o městečku Chacabuco ležícím na severu Chile. Město, kde se od roku 1924 těžil ledek, se v roce 1973 pod vládou diktátora Pinocheta změnilo v koncentrační tábor.

Chacabuco je daleko od civilizace, mnoho návštěvníků jej tak mezi cíle své cesty nezařazuje. Foto: Jakub Kynčl, Novinky
Těžařské město se změnilo v koncentrační tábor. Dnes jej střeží muž se smečkou psů

Městeček, kde se těžil ledek, tedy tzv. oficin, bylo na severu Chile celkem něco přes dvě stovky. Jen ve zlomku z nich se dochovalo něco více než zbytky obvodových zdí. Ne tak v Chacabuku. Rok začátku provozu jasně značí, že jde o jednu z nejpozději založených oficin.

Vždyť už v třicátých letech přišel úplný kolaps těžby ledku kvůli rozmachu ledku syntetického. Jednotlivé oficiny zavíraly brány dominovým efektem. Jakmile zavřela první v oblasti, ostatní se přidávaly. Když Chacabuco spouštělo v roce 1924 těžbu, bylo jednou z nejmodernějších oficin vůbec. A také pořádně velkou, pracovalo tam až pět tisíc osob a ročně se tam vyprodukovalo až 15 tisíc tun ledku.

Budova divadla ve městě Chacabuco prodělala velké opravy a je nyní místní dominantou.

Foto: Jakub Kynčl, Novinky

Úspěch však netrval zrovna dlouho. Ve třicátých letech chilský byznys s ledkem kolaboval a ve čtyřicátých letech se pak už finálně zadřel. Chacabuco bylo uzavřeno v roce 1940, ale původně jen dočasně. Všichni totiž očekávali, že se tento průmysl zase oklepe, jako se to stalo už dříve. Nepovedlo se.

V roce 1945 zavřelo Chacabuco své brány definitivně. Město zůstalo opuštěné, ale oproti mnoha dalším díky komplexní obvodové zdi odolávalo po desetiletí zubu času výrazně lépe.

Místo památky vězením

Psal se rok 1971, když bylo Chacabuco prohlášeno za národní památku. To s sebou neslo i nezbytné opravy a snahu o renovaci celé oficiny. To však tak úplně nedopadlo, protože v září 1973 došlo k převratu a vlády se ujal nechvalně proslulý generál Augusto Pinochet. Netrvalo dlouho a Chacabuco bylo kvůli odlehlosti vybráno jako ideální místo, kde by se dali shromáždit lidé pro režim nežádoucí.

Některé těžební přístroje stojí stále ještě na svých místech. Jen už jsou na první pohled nefunkční.

Foto: Jakub Kynčl, Novinky

V letech 1973 a 1974 Chacabuco sloužilo jako koncentrační tábor, kde Pinochetovi lidé shromažďovali učitele, lékaře, právníky a další vzdělance. Nešetřili ani umělce a spisovatele. Část města byla obehnána elektrickým plotem a dozorci vězně hlídali ze strážních věží. Kolem města byly navíc rozmístěny miny. Do dnešního dne se od nich oblast nepodařilo zcela vyčistit a procházení se okolo městských zdí je tak vysoce nebezpečné.

Po velmi vyhrocených dvou letech, kdy období těch nejbrutálnějších represí skončilo, bylo Chacabuco opuštěno znovu. Stav města se samozřejmě postupem času zhoršoval, až ve druhé polovině 80. let vyhořel zdejší kostel. Po konci Pinochetovy vlády se Chacabuco dostalo pod správu jednoho z ministerstev, které vedl shodou okolností člověk, jenž v něm byl vězněn.

V industriální části města je stále nač se dívat.

Foto: Jakub Kynčl, Novinky

Část budov byla zachráněna a opravena, většina je však do dnešních dnů ve fázi rozpadu. Mnoho budov, zejména těch v civilní oblasti, se už zřítilo. Pětapadesátiletý hlídač Ricardo žije uvnitř města už čtyři roky. Třicet let pracoval jako řidič obřích nákladních vozidel pro železné doly Chucicamata a v Chacabuku prý našel konečně určitý klid. Každý den zalévá těch několik stromů, které tu jeho předchůdce vysadil, a provádí nutné opravy. Samotu prý nepociťuje ani v nejmenším.

Co není povoleno, není ani zakázáno

„Klidnější místo k životu nenajdete,” řekne a já nemůžu než přikývnout. Za čtyři hodiny, které jsem uvnitř areálu strávil, jsem na další návštěvníky nenarazil. Prosím Ricarda, zda by mě tu nechal po zavírací době. Usměje se a říká, že to není problém. Mám na něj jen zaťukat, až budu odcházet. „Můžu vzlétnout s dronem?” ptám se ještě v rychlosti. Ricardo se usměje a odvětí, že to povolené není, ale že když to on neuvidí, tak z toho problém nebude. A on to prý jistě neuvidí, protože se jde dívat na televizi. Fér.

Chacabuco z leteckého pohledu

Foto: Jakub Kynčl, Novinky

Jakmile vzlétnu ze střechy divadla, pochopím, že problém bude úplně jiný. Ricardovi psi drony bytostně nesnáší. Vyletím do větší výšky, dělám pár fotek a už vymýšlím, jak přistanu. Psi mě hlídají, dobře tuší, že mám s bzučící krabičkou něco do činění. Volám vysílačkou svému průvodci Billymu a ptám se, kde přesně ve městečku je. Naštěstí má červené tričko, to při lokalizaci pomáhá. Pak už není nač čekat.

Dronem nalétnu naschvál asi 50 metrů nad sebe, aby ke mně přiběhli všichni psi. Jakmile doběhnou, přepínám na rychlý sportovní mód a dron posílám k Billymu. Psi vybíhají. Už při přemístění dronu raději klesám. Čtveřice psů předvádí svůj životní sprinterský výkon a neomylně směřuje správným směrem. Přistávám asi tři metry od Billyho, ten doslova přiskakuje k dronu a zvedá jej do vzduchu, mimo psí dosah. První ze psů dobíhá s asi desetisekundovým zpožděním, zklamaný, že jeho úhlavní nepřítel už nebzučí. A to je důvod, proč byste měli všude být alespoň ve dvou lidech. Nikdy nevíte, kdy se to bude hodit.

Nelogické zvuky

Čekám, až se setmí, abych si nafotil divadlo uvnitř bez slunečních paprsků. Během necelé hodiny slyším úplnou přehlídku všemožných zvuků. Odpřisáhl bych, že mezi nimi byly i kroky, ťukání na dřevo a lidský šepot. Brána města je však zavřená a hlídač se psy u televize. V uzavřeném městě je ale člověk o něco sebejistější než v otevřené krajině. Snímky jsou působivé, a tak setrvávám. Sním o tom, že Sparta letos konečně urve titul. Utopické myšlenky jsou na „oblbnutí” mozku nejúčinnější.

Interiér divadla působí večer trochu strašidelně. Vítr způsobuje velkou škálu podivných zvuků, které nelze nevnímat.

Foto: Jakub Kynčl, Novinky

Čelovka na hlavě začíná pomalu slábnout a náhradní baterie mám schované v automobilu zaparkovaném za branami města. „Praktické, vážně praktické,” chválím jízlivě sám sebe. Vzhledem k tomu, že mě ale od postele dělí více než 120 kilometrů, beru to jako znamení.

Jdu za Ricardem. Při rozloučení a podání ruky mu podstrčím užmoulanou menší bankovku, abych mu poděkoval za vstřícnost. Kamarádsky mě objímá a s úsměvem říká, že si na mě dá „šop”, jak někteří místní označují točené pivo. Vyměníme si ještě pár úsměvů a brána Chacabuka se za mnou zavírá. A Ricardo se může opět vrátit ke své oblíbené telenovele.

Baví vás příběhy z opuštěných měst, kde byl ledek králem? Čtěte také:
Asi nejděsivější hřbitov světa leží zapomenutý hluboko v poušti Atacama

Tipy pro výpravu na sever Chile

Pokud se rozhodnete vyrazit do oblasti opuštěných ledkových těžebních měst na severu Chile, nemusíte se ohlížet na roční období. V oblasti obvykle nezaprší i desítky let, a tak jen počítejte s tím, že v období evropské zimy je tam ještě o pár stupňů tepleji než po zbytek roku.

Přímý let z ČR do Chile neexistuje. Nejpraktičtější je vyrazit do chilského Santiaga s přestupem v Paříži s Air France, cena zpáteční letenky začíná zhruba na 16 tisících korunách a lety dobře navazují. Kratší let trvá necelé dvě hodiny, delší pak zhruba 14 hodin. Ze Santiaga pak pokračujte s LATAM či některými místními nízkorozpočtovými aerolinkami do města Calama, které se nachází zhruba 120 kilometrů od městečka Chacabuco. Většina ledkových těžebních měst se rozprostírá v oblasti mezi městy Antofagasta a Iquique.

Počítejte s tím, že mimo civilizaci navigace často vypoví poslušnost. Hodí se tak mít s sebou papírovou mapu, do které si jednotlivá místa zanesete před jízdou. Mimo hlavní cesty je rozhodně rozumné mít auto s pohonem na všechny čtyři. Pokud nemluvíte plynně španělsky, zvažte i pronajmutí soukromého průvodce.

V zemi se platí chilskými pesy (CLP), tisíc CLP je asi 34 českých korun. Na většině míst lze používat platební karty, pro nákup na trzích a v odlehlejších oblastech bývá ale třeba hotovost.

Časový posun v letním období je minus šest hodin. Roční období v Chile jsou oproti České republice naopak, naše jaro je jejich podzim apod. 

Žádná speciální očkování nejsou nutná, stejně jako všude lze doporučit očkování proti žloutence.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků