Hlavní obsah

Asi nejděsivější hřbitov světa leží zapomenutý hluboko v poušti Atacama

Hřbitov jako hřbitov. Starší či novější, udržovaný či zanedbaný, nic moc se nemění, řekl by si člověk. Po návštěvě bohem zapomenuté opuštěné chilské vesnice La Noria, kde se před více než sto lety v brutálních podmínkách těžil ledek, jsem změnil názor. Hřbitovy, kde je háv smrti poodhalenější více než jinde, existují. A v případě tohoto města duchů to platí vskutku doslova.

Asi nejděsivější hřbitov světa leží zapomenutý hluboko v poušti Atacama

Turista mířící do Chile má obvykle mnoho dobře opodstatněných cílů své cesty. Ať už to jsou vinařství v okolí Santiaga, dobrodružná a větrná Patagonie, Velikonoční ostrov nebo pouštní atrakce v horách kolem turistického městečka San Pedro de Atacama, důvody netřeba hledat dlouho.

Pokud se však podíváte do historie Chile, nelze si nevšimnout, že na přelomu 19. a 20. století tato země žila převážně z výnosů z těžby dusičnanu sodného, tedy chilského ledku. A drobné pozůstatky této dávno uzavřené kapitoly jihoamerické země můžete stále spatřit na vlastní oči ještě dnes.

Známější sestřičky

Na seznamu světového dědictví UNESCO naleznete zápis z roku 2005 v podobě dvou sousedních těžebních provozů, které se takřka jako jediné na severu Chile velmi dobře dochovaly. Humberstone a Santa Laura leží přibližně 50 kilometrů východně od pobřežního města Iquique a díky výše zmíněnému zápisu tam na nějaké ty turisty narazíte. Zatímco Santa Laura ukrývá jen pozůstatky těžební techniky a průmyslových budov, v rozlehlejším Humberstone se můžete i podívat na to, jak se ve městě žilo.

Těžební závod Santa Laura je zapsaný na seznamu světového dědictví UNESCO společně se sousedním městečkem Humberstone.

Foto: Jakub Kynčl, Novinky

La Noria je jiná. Neturistická, pochmurná a hlavně odlehlá. Nejbližším obydlím je domek u benzinové pumpy, více než dvacet kilometrů daleko. A v této vyprahlé a extrémně prašné oblasti se i jediný kilometr zdá jako nekonečná vzdálenost. Navíc abyste se do tohoto města duchů dostali legálně, musíte projet přes pozemek stále funkčního dolu na dusičnany a surový jod v Soledadu.

U vstupní brány dolu musíte počkat na udělení povolení ke vjezdu na soukromý pozemek důlní společnosti Cosayach, ze kterého vede cesta směřující až do temného cíle. Plynná španělština či místní průvodce, který zařídí vyjednávání za vás, jsou tak nutností. A notná dávka trpělivosti se rozhodně také neztratí. Pro představu, v mém případě trvalo telefonování mezi ostrahou u vstupní brány a vedením dolu tak dlouho, až jsem se sblížil s jedním ze strážních psů natolik, že jsem si ho o několik týdnů později odvezl z Chile domů do Prahy. Osudu neporučíš.

Vítejte ve městě La Noria. Ve městě, které už dávno neexistuje.

Foto: Jakub Kynčl, Novinky

Když následně máte to štěstí a dostanete od strážného zelenou, obvykle vás do samotného města duchů eskortuje jeden ze zaměstnanců dolu, který se jen dotáže, jak dlouho plánujete na místě setrvat, a následně vás nechá napospas místním živlům. Telefonní signál městečko La Noria skutečně nepokrývá, a vám tak nezbývá než doufat, že se vám nepokazí automobil.

Nalezené předměty se z úcty neodnášejí

Když dorazíte do dřívějšího centra městečka La Noria, přijdete na to, že se dochovaly víceméně jen obvodové stěny budov. Před pozůstatky kostela na hlavním náměstí stojí nevelký altán, kde sporadičtí návštěvníci pokládají to, co v ruinách městečka naleznou. Rozbité lahve, šrouby, kusy oblečení, keramické střepy či kosti zvířat. Výstavka, jak má být.

Těžební městečko La Noria na archivním snímku z roku 1910.

Foto: Biblioteca Nacional de Chile

I vzhledem k tomu, že toto místo navštíví ročně maximálně pár desítek nadšenců, nálezy obvykle spořádaně odkládají do altánu pro potěchu těch, kteří do La Norie doputují po nich. Zdá se být zcela nepatřičné odnášet si jakékoliv předměty připomínající nuzné životy těch, kteří tu před více než sto lety v nelidských podmínkách otročili.

Až překvapivě rozlehlé

Jakmile jsme s průvodcem zůstali sami a zástupce dolu odjel, neváhal jsem a vyslal do vzduchu dron. Teprve z nějakých sta metrů začalo být patrné, že La Noria nebyla jen maličká vesnice, kde by pobývalo pár desítek horníků. Vždyť v roce 1871 s velkou slávou otevírali železnici „The Nitrate Railway” vedoucí z přístavního města Iquique právě do městečka La Noria. Tento způsob dopravy měl výrazně zefektivnit převoz vytěženého chilského ledku určeného takřka výhradně na export. Zbytky této železnice v okolí městečka duchů lze stále ještě spatřit i dnes.

Jasně viditelné a poměrně slušně dochované základy domů a obvodové stěny ukazují, že La Noria nebyla malou vesnicí. Musela být totiž soběstačná. Vyjma aktivního dolu na dusičnany a jód byste se pomoci nedovolali na více než 20 kilometrů okolo ani dnes.

Foto: Jakub Kynčl, Novinky

Nutno však dodat, že v době, kdy v této oblasti železnice vznikala, toto území stále ještě náleželo Peru, které o tuto dnes severochilskou oblast přišlo po druhé tichomořské válce v roce 1883. Ne nadarmo je tento konflikt po celém světě známý jako „válka o ledek”. V ní přišly o v té době velmi lukrativní území jak Peru, tak i Bolívie, která navíc kompletně ztratila i tolik důležitý přístup k pobřeží.

Bez vody ani ránu

Skutečností je, že Chile na této oblasti značně bohatne i v dnešní době. Jen vývozním artiklem již není ledek, ale měď, jejímž je Chile největším producentem na světě. A právě na území získaném ve válce od Bolívie se nachází i největší otevřený důl na měď na světě, Chuquicamata.

Toto se dochovalo do dnešních dnů z těžebního městečka La Noria. Napravo v zadní části snímky jsou pozůstatky kostela.

Foto: Jakub Kynčl, Novinky

Po necelé hodině focení, létání dronem a procházení se po opuštěném městě mi průvodce Billy tiše pokyne směrem k lahvi s vodou. Je si dobře vědom toho, že zdejší extrémně suché klima kombinované s vysokými teplotami umí poměrně rychle dostat do kolenou i místní, natožpak stín preferujícího člověka ze středu Evropy.

Úkrytu se nedostává

Poledne se pozvolna blíží a sluneční paprsky se bezostyšně prodírají skrz vlákna oblečení. Pot se mi řine z čela, jako bych běžel maraton. Těžko si představovat, že přesně v těchto podmínkách tu lidé desítky let vykonávali tu nejnáročnější manuální práci. Těžba ledku se odehrávala výhradně na povrchu, a tak dělníci navíc neměli před zdejším žárem úniku.

„Stejně nevím, co tě sem táhne. Na tohle Bohem zapomenuté místo už zapomněla i většina potomků těch, kteří zde přišli o život a spočinuli na zdejším hřbitově. Před lety se sem chtěli podívat nějací nizozemští filmaři. Tehdy jsem si myslel, že jsem tu poprvé a naposled,” vrtěl hlavou Billy a zeptal se, zda můžeme pokračovat na zdejší hřbitov. Přikývnul jsem, netuše, jaký výjev na mě za několik okamžiku čeká.

Hřbitov leží na samotném okraji městečka La Noria

Foto: Jakub Kynčl, Novinky

Hřbitov se nachází na menším kopci, jen pár set metrů vzdušnou čarou od centra. Otevřená brána jako by lákala neznalé zvědavce dovnitř. Na první pohled je jasně patrné, že hřbitov není ani v nejmenším udržovaný. Žádný z hrobů na sobě nemá nic, co by působilo byť jen trochu čerstvě. Ono ani rozeznávat hroby jeden od druhého už také není dost dobře možné.

Hřbitov je poměrně rozsáhlý. Jak by také ne. Fungoval několik desetiletí a úmrtnost místních obyvatel nebyla zrovna z nejnižších.

Foto: Jakub Kynčl, Novinky

Jako první mi vyráží dech velikost hřbitova. Stačí však jeden pohled pod nohy a hlava přestává vnímat hřbitov jako komplex. Zaprášenou zemi pokrývají kusy dřevěných křížů a drátů, které před dlouhými desítkami let zřejmě držely pohromadě květy od pozůstalých. Jména zemřelých se na dřevěném podkladu nedochovala, pouze sporadicky spatříte nějakou téměř nečitelnou tabulku, která vám prozradí, že se tu pohřbívalo už v druhé polovině 19. století.

Dětské rakve nejsou na hřbitově výjimkou, ba naopak. Život v La Norii byl extrémně náročný a projevovalo se to i na dětské úmrtnosti.

Foto: Jakub Kynčl, Novinky

Stačilo několik málo kroků od brány hřbitova a bylo mi jasné, že spatřím mnohem více, než jsem očekával a než bych asi chtěl. Poušť je nemilosrdná. Půdu zakrývající mnoho dřevěných rakví za dlouhé roky odvál vítr. A ač zdejší roční souhrn srážek činí přesně 0 milimetrů, dřevo není materiálem, který by bez jakékoliv péče odolával hlodání zubu času.

Za odhalené a částečně otevřené rakve mohou povětrnostní vlivy i vykradači hrobů.

Foto: Jakub Kynčl, Novinky

Odhalené rakve jsou ve zbídačeném stavu a jen těžko se ubráníte pohledu na neuspořádané bělobílé kosti, které se skrz poškozená prkna na slunečním světle velmi nepříjemně blýskají. Některé jsou jen drobně pootevřené, jiné zcela dokořán. Není tak úplně překvapením, že je vhodné se dívat pod nohy na celém hřbitově, protože kosti nemusí ležet pouze uvnitř rakví. Navíc do mnoha schránek posledního odpočinku nahlédli i vykradači hrobů ve snaze najít cokoliv cenného. Asi nevěděli, že tehdy se v márnicích odstraňovaly z těl mrtvých i zlaté zuby.

Ač chcete či ne, oči vám tikají skrz poškozená prkna rakví.

Foto: Jakub Kynčl, Novinky

Neuplynulo ani deset minut od našeho příchodu na hřbitov a už se ke mně blíží poměrně rychlým krokem Billy. „Nepotřebuješ tady už moji asistenci, že? Kdybys mě hledal, tak budu čekat v autě a jsem na příjmu na vysílačce. Nerad bych tu trávil více času, než je nutné,“ říká mi ostřílený dobrodruh, který se hned tak něčeho nezalekne. A tak jsem zůstal mezi zástupy dřevěných křížů sám. I když ne až tak úplně sám, napadá mě, když se porozhlédnu po rakvích kolem sebe, a drobně mi cukne koutek.

Snažím se vyčíst na hřbitově aspoň zbytky informací, které se dochovaly. Na pár hrobech jde ještě rozeznat pár dat, a tak zjišťuji, že se tu pohřbívalo už před nějakými 150 lety. Zcela opuštěný bude hřbitov odhadem už nějakých 80 až 90 let. Odlehlost a bezútěšnost okolí městečka způsobily to, že se za svými blízkými na hřbitov nevracel skoro nikdo už krátce poté, co ledkové šílenství skončilo, natož pak o desítky let později. I proto je hřbitov v takovém stavu. A chilská vláda nemá důvod toto místo jakkoliv udržovat. Turistický šlágr z něj nikdy nebude.

Už jen na zlomku tabulek se můžete dozvědět něco o lidech, kteří ve hrobech spočívají.

Foto: Jakub Kynčl, Novinky

Když jsem zběžně prošel celý hřbitov, začal se ve mně odehrávat menší vnitřní boj. Létat dronem nad hřbitovy je něco, co se jednoduše nedělá. Pietní místa jsou od toho, aby na nich měli truchlící klid. Těžko ale hledat hřbitov, kde by nikdo netruchlil tak dlouho, jako právě na tomto. Po chvíli přesvědčím sám sebe, že to není nic proti ničemu. Pokud někde nebudu dronem nikoho obtěžovat, je to tady. Beru do ruky dálkové ovládání a dron posílám do vzduchu.

Podivné rušení

Už v nějakých 50 metrech vysoko se mi z pohledu na obrazovku tají dech. Jak jsem si toho mohl nevšimnout? Obvodové zdi hřbitova jsou lemovány obřími dírami, které v zemi zůstaly po povrchové těžbě ledku. Hřbitov je v jejich svíravém sevření a jít na něj v noci by mohlo velmi lehce vyústit v nepříjemný úraz. Udělám nad hřbitovem několik průletů, ale stejně mě nepřestává fascinovat zejména to, co se nachází kolem něj.

Záběr z dronu ukazuje, jak se povrchová těžba ledku pohybovala velmi těsně okolo hran hřbitova.

Foto: Jakub Kynčl, Novinky

Dron ale najednou začíná jančit a odmítat poslušnost. Na displeji se mi zobrazí varování – na vysokou magnetickou interferenci. Z čeho zrovna tady v zemi nikoho, daleko od všech magnetů a kovů, ptám se velmi nervózně sám sebe. Z čeho? Nakonec s oroseným čelem přece jen bezpečně přistanu, a ač je pravé poledne, i já začínám mít z celého místa zvláštní pocit.

Nekomunikuje ani vysílačka

Ještě se jdu v rychlosti podívat ke dvěma obřím zříceným kamenným křížům, které jsem při procházení přehlédl a spatřil je až ze vzduchu. Vysílačkou volám Billymu, že jsem za chvíli u něj. Bez odezvy. Vysílačky běžně fungující na dva až tři kilometry tu spolu nekomunikují ani na 100 metrů. Už šlapu do kroku i já.

Popadané kříže, odkryté hroby, otevřené rakve a známky těžby hned několik decimetrů od okraje hřbitova. Takový je krchov v chilském městě duchů La Noria.

Foto: Jakub Kynčl, Novinky

Skládám výbavu do auta, sedám si vedle Billyho a ptám se, zda mě vážně neslyšel. Ani ťuk, odvětí. Nic podobného se nám během společných pěti dnů na cestě nestalo. Když mu říkám o potížích s dronem, nevypadá ani trochu překvapeně: „Jsou místa, která prostě nejsou v pořádku, a těžko vysvětlovat to, co se na nich děje. A pokud by člověk věřil tomu, že mohou místa uchovávat určité energie, tak tady by ty zásoby asi nebyly ani trochu pozitivní. Bylo to tu peklo na zemi,“ dodá tiše Billy a prošlápne plynový pedál. Do zpátečních zrcátek se nepodívá ani úkosem...

Legenda města La Noria

Mnoho obyvatel nejbližšího většího města, Iquique, odmítá opuštěné městečko La Noria navštívit. Tvrdí, že toto místo „není v pořádku“ a odrážejí se v něm takřka nelidské podmínky, ve kterých tu tisíce lidí na přelomu 19. a 20. století pracovaly. Legenda o Elizabeth a Davidovi je tam dobře známá.

Traduje se, že třicátnice Elizabeth milovala dobrodružství a nevynechala žádnou příležitost k zajímavému výletu. Její dobrý kamarád David navrhnul, že zná opuštěné městečko, kde se těžil ledek, s působivým hřbitovem, který by stál za návštěvu. Řekl jí, že je místo opředené mnoha mýty a že už tam dlouho chtěl vyrazit, aby zjistil, zda na nich něco doopravdy je. Elizabeth se nenechala dlouho pobízet, a dvojice tak v poledne vyráží automobilem směr La Noria, vyzbrojena pouze mapou a tipy, jak se do cíle nejsnáze dostat.

Nikde se neuvádí, z jakého roku má příběh pocházet. Je však jisté, že to bylo ještě před dobou mobilních telefonů a navigačních systémů v automobilech.

Možná měla dvojice brát jako varování to, že byla cesta do opuštěného města zahrazená, a autem se tak nedalo projet. David s Elizabeth vystupují z auta a několik hodin se snaží pěšky najít v okolí jinou cestu, kterou by se na místo dalo dostat. Bez úspěchu. David dochází k tomu, že jejich jedinou šancí je jet na místo přes písečné duny mimo značené cesty. Elizabeth se to příliš nezamlouvá, ale opuštěné místo ji láká natolik, že souhlasí.

Do La Norie nakonec dorazí ve chvíli, kdy nad obzorem zapadá slunce. O mnoho hodin později, než zamýšleli. Jsou však úspěšně v cíli.

Před očima mají ponurý hřbitov plný jednoduchých polorozpadlých tmavých dřevěných křížů. Kamenitý písek, do kterého jsou kříže zapíchané, působí ve tmě takřka černě. Jako by byl snad uhelný. Kolem vágně ohraničeného hřbitova se přitom zdá být barva země zcela normální. Elizabeth s Davidem se rozhlédnou a zaskočí je velikost hřbitova, která by se podle jejich odhadu mohla rovnat rozměru profesionálního fotbalového hřiště. Je patrné, že na zanedbaných hrobech květina nespočinula desítky let.

Noci v poušti bývají velmi chladné. A ač opouští auto oba zahřátí, po chvíli se jim již lehce klepou nohy. Zimou i adrenalinem, který znají asi jen ti, kteří podobná místa navštěvují. Hluboko v srdci hřbitova, obklopená tmavými kříži, má Elizabeth ruce založené tak, aby tělo lépe bránila před chladem. Zničehonic směrem k Davidovi procedí skrz ústa: Nevěděla jsem, že lidé na tento hřbitov stále ještě chodí.

David se na kamarádku zmateně podívá a ptá se, o čem to mluví. Na místě jsou totiž zcela sami.

Elizabeth začíná působit vyděšeně. Trhaně se rozhlíží kolem sebe, jako by nechtěla věřit tomu, co vidí. Valí oči všemi směry, brada jí vibruje, ústa má jemně otevřená. David chápe, že něco není v pořádku. Přichází k Elizabeth a ptá se jí, co se děje.

Je jich mnoho. Dívají se na mě. Davide, dívají se na mě a vypadají moc naštvaně,“ odvětí Elizabeth.

V ten moment už se strach přenáší i na Davida, který začíná být z aktuálního dění značně nervózní. Obratem se Elizabeth ptá, zda chce hřbitov opustit. Ta je však už moc vyděšená na to, aby reagovala. Jen se dívá s děsem v očích všude kolem sebe. Na Davidovy otázky nereaguje. Během jedné z nich však pohledem ustrne na jednom místě a vytřeštěně zírá přímo před sebe. Její obličej bledne a srdce jí tluče tak hlasitě, že má David pocit, že jej v tichu pouštní noci snad i slyší.

Musíme jít, rychle, vyhrkne najednou tiše Elizabeth tónem, jako kdyby chtěla křičet, ale hlasivky odmítají spolupracovat. Když se začne klepat, David naléhá, aby hřbitov okamžitě opustili. Prosím, pojďme. Pojďme hned,“ řekne David značně vyděšený nastalou situací. Elizabeth souhlasí, ale stojí jako přikovaná na místě. David si po pár krocích směrem k autu všimne, že ho kamarádka nenásleduje a paralyzovaná strachem stojí na místě, neschopná slova, natož snad křiku. „Eli, co děláš? Pojď!“ zkouší to ještě jednou David. Bez úspěchu.

Elizabeth stojí na místě, končetiny ji neposlouchají. Teprve po chvíli se jí podaří dostat ze sebe cosi, co připomíná tlumený křik, ze kterého je patrný nevýslovný strach. Snaží se přivolat Davida k sobě. Ten běží k ní, uchopí ji za rameno a zatáhne ji směrem, kterým chce opustit hřbitov. Doufá, že tento impulz ji probere ze šoku, ale Elizabeth se ani nepohne. Z ničeho nic však poklekne na kolena, oběma rukama si zakryje hlavu, chráníc se před jakýmsi neviditelným nebezpečím a začne srdceryvně křičet.

David se okamžitě předkloní k Elizabeth: „Co je s tebou? Co jsi viděla? Jsi v pořádku? Jestli je tohle nějaký žert, tak je vážně hloupý.“ Reakce se mu ale nedostane a on netuší, co má dělat. Oba v tichu stráví snad několik minut, když se Elizabeth podívá vzhůru a postaví se. David však vnímá, že je něco jinak. Že se jí něco stalo. Děs zmizel, její obličej postrádá jakýkoliv výraz. Na Davidovy otázky už vůbec nereaguje.

S pohledem upřeným na horizont se zničehonic Elizabeth opět rozejde, avšak nikoliv směrem pryč, ale hlouběji do nitra hřbitova. S lehkostí se obratně vyhýbá křížům a jednotlivým hrobům. David jde za ní, sám už vyděšený až do morku kostí. „Eli, nech toho vtípku, to už stačilo,“ vykřikne směrem k ní ještě, ale jeho kamarádka pokračuje beze slova dál.

Elizabeth ujde asi 50 metrů a stojí přibližně uprostřed hřbitova, když se konečně zastaví mezi dvěma hroby, které dělí větší mezera. Velmi zvláštní náhodou se na jednom z okolních křížů povaluje stará zrezivělá lopata. Elizabeth ji beze slova bere do rukou a začíná kopat díru na volném místě mezi okolními kříži.

David už je zcela vyděšený, potí se strachem a srdce mu bije jako o život. Elizabeth už na jakékoli výzvy opustit hřbitov ani v nejmenším nereaguje a kope dál. Po několika minutách už je díra tak velká, že se do ní může vejít tělo. David si není jistý tím, co přijde dál, a tak podvědomě udělá krok zpět, očekávaje útok ze strany své kamarádky.

Elizabeth odloží lopatu stranou a své oči upře na Davida. Její pohled je prázdný, obličej stále zcela bledý, mimika žádná. Působí, jako by její tělo bylo svíráno obrovským děsem, ale obličej již postrádá jakékoliv emoce. David si je již zcela jistý, že slyší zběsilý tlukot jejího srdce. Od této chvíle až po moment své smrti se již Elizabeth nepohnula a nevyřkla ani hlásku.

Podle Davida si Elizabeth v žádném případě neublížila sama, vždyť se ani nepohnula. Po pár minutách však začala krvácet z krku, jako kdyby jí někdo pod čelistí podřízl ostrým předmětem hrdlo. Krev se začala valit ven a celé tělo se jí roztřáslo, připomínajíc člověka se slabším epileptickým záchvatem. Elizabeth byla v úplném transu, stejně jako David, který na šílenou scénu jen vyděšeně zíral, bez nápadu, jak si s nastalou situací počít.

David za Elizabeth najednou spatřil lidskou siluetu ještě tmavší než noc sama. Jako lusknutím prstu se Elizabeth podlomila kolena a zřítila se do díry, kterou si sama vykopala. V ten moment již David na nic nečekal a mílovými kroky běžel pryč ze hřbitova, usedl do svého vozidla a z místa ujel.

Nedlouho po hrůzném večeru se měly objevit spekulace, že David Elizabeth na hřbitově zavraždil podříznutím hrdla poté, co jej odmítla. Někteří si mysleli, že jí následně vykopal hrob a z místa bezcitně ujel. Davidovi však prý vinu nikdo neprokázal a opuštěné hornické městečko La Noria si na svůj vrub připsalo další děsivý příběh.
 
 
 
TIPY NA VÝPRAVU NA SEVER CHILE
Pokud se rozhodnete vyrazit do oblasti opuštěných ledkových těžebních měst na severu Chile, nemusíte se ohlížet na roční období. V oblasti obvykle nezaprší i desítky let, a tak jen počítejte s tím, že v období evropské zimy je tam ještě o pár stupňů tepleji než po zbytek roku.

Přímý let z ČR do Chile neexistuje. Nejpraktičtější je vyrazit do chilského Santiaga s přestupem v Paříži s Air France, cena zpáteční letenky začíná zhruba na 16 tisících korunách a lety dobře navazují. Kratší let trvá necelé dvě hodiny, delší pak zhruba 14 hodin. Ze Santiaga pak můžete pokračovat s LATAM či některými místními nízkorozpočtovými aerolinkami do města Iquique. Nejlevněji vás vyjde tento let asi u aerolinek Sky, kde letenky běžně stojí jen několik stokorun. Počítejte však s příplatkem za zavazadlo. Z Iquique již máte všechna zmíněná místa v dojezdové vzdálenosti.

Do měst Humberstone a Santa Laura se běžně pořádají denní výlety z města Iquique. Na objevování dalších však budete potřebovat vlastní automobil. Počítejte s tím, že mimo civilizaci navigace často vypoví poslušnost. Hodí se tak mít s sebou papírovou mapu, do které si jednotlivá místa zanesete před jízdou. Mimo hlavní cesty je rozhodně rozumné mít auto s pohonem na všechny čtyři. Pokud nemluvíte plynně španělsky, zvažte i pronajmutí soukromého průvodce.

Když už navštívíte Iquique, ochuťte si nějaké z jídel zdejší pikantní kořenící směsí merkén a nezapomeňte ochutnat sladkost chumbeque, na kterou narazíte pouze na severu Chile a v Peru. Zajděte se podívat na zápas zdejšího fotbalového klubu Deportes Iquique a užijte si jihoamerickou atmosféru na stadionu.

V zemi se platí chilskými pesy (CLP), tisíc CLP je asi 34 českých korun. Na většině míst lze používat platební karty, pro nákup na trzích a v odlehlejších oblastech bývá ale třeba hotovost.

Časový posun v letním období je minus šest hodin. Roční období v Chile jsou oproti České republice naopak, naše jaro je jejich podzim apod. 

Žádná speciální očkování nejsou nutná, stejně jako všude lze doporučit očkování proti žloutence.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků