Pražský hrad je plný skrytých příběhů

Sraz máme na Hradčanském náměstí před sochou Tomáše Garrigua Masaryka v nadživotní velikosti, měří úctyhodné tři metry. Někoho možná překvapí, že zde nestojí dlouho. „Socha byla odhalena 7. března roku 2000, tehdy uplynulo na den přesně sto padesát let od Masarykova narození,“ řekla Dana Kratochvílová, průvodkyně organizace Prague City Tourism.

„Pomník vznikl podle návrhu Otakara Španiela. Podle stejného návrhu vznikla podobná Masarykova socha už v roce 1931, dodnes ji můžete vidět v pantheonu Národního muzea,“ vysvětluje náš doprovod. Za sochou na budově Salmovského paláce visí tři portréty Masaryka s jeho hesly: Nebát se, nelhat, nekrást.

Socha Masaryka pochopitelně hledí směrem k Hradu, konkrétně k jeho západní bráně. Pražský hrad vnímáme jako český národní symbol, za jeho podobu ovšem z velké části vděčíme Rakušanovi s italskými kořeny.

„Podoba Pražského hradu, jak jej dnes známe, pochází z 18. století, z doby panování Marie Terezie. Byť v Praze pobývala zřídka, chtěla i zde mít reprezentativní sídlo. Úkol zadala svému dvornímu architektovi Nicolovi Pacassimu,“ dozvídáme se. „Tehdy tu stála celá řada budov různých velikostí, tvarů a uměleckých stylů. Pacassi vše sjednotil pod jednu barokní fasádu,“ říká průvodkyně.

Některé starší stavby architekt citlivě zasadil do barokního okolí, to je případ Matyášovy brány. „Jak název napovídá, dokončena byla za vlády Matyáše Habsburského, jeho jméno je také na bráně vyvedeno zlatým písmem. Římskými číslicemi je zde i rok dokončení,“ popisuje náš doprovod a vyzývá nás, ať letopočet přečteme.

„Byl to rok 1614,“ ozve se z naší skupinky. „Správně. Ve Francii už uvažují, že římské číslice nahradí arabskými a své panovníky budou psát ve stylu: Ludvík 15.,“ zmiňuje průvodkyně. Možná se jednou dočkáme vysvětlující tabulky i zde u Matyášovy brány.

V době Matyáše Habsburského se do hradního areálu vstupovalo kamennou branou, která nesla panovníkovo jméno, tehdy zde ještě stával příkop. Zmíněný Pacassi však nechal příkop zasypat a před branou vznikl prostor, jenž dnes známe jako první hradní nádvoří.

„Abychom nezapomněli, komu za dnešní podobu Pražského hradu vděčíme, zanechala tu na sebe panovnice upomínku,“ říká průvodkyně a vybízí nás, ať si důkladně prohlédneme mříž nad západní branou. Po chvíli v ní odhalujeme písmena M a T. „Značí právě Marii Terezii,“ vysvětluje náš doprovod.

Na bráně samotné si pak můžeme prohlédnout lva, symbol českého království, a orla s rakouskou korunou. Dominantou je pak sousoší dvou zápasníků, jehož autorem byl v 18. století Ignác František Platzer. Dnes jsou zde k vidění kopie ze začátku dvacátého století, na působivosti jim to ovšem ani trochu neubírá.

Na podobě nádvoří se později podepsal také slovinský architekt Josip Plečnik, oblíbenec prezidenta Masaryka. V roce 1925 sem umístil 25metrové stožáry z jednotlivých kusů jedle. „Dnešní stožáry jsou o poznání novější, z roku 2015, jsou lepené a z modřínu,“ srovnává průvodkyně.

Plečnik se významně podepsal také pod čtvrtým nádvořím Pražského hradu se zahradou Na Baště. „Tyto prostory Plečnik upravil ve stylu japonské zahrady,“ říká k tomu průvodkyně. Připomíná, abychom si v průchodu prohlédli zbytky kostela Panny Marie, nejstaršího pražského kamenného kostela, jenž zde postavil první doložený český panovník Bořivoj v roce 884.

„Když provádím americké turisty, upozorňují mě, že zde v popisku chybí v letopočtu jednička. Nemohou uvěřit, že stavba není z roku 1884, že je opravdu o tisíc let starší,“ usmívá se průvodkyně.

Na druhém nádvoří se vracíme do dob Rudolfa II., který si v roce 1583 zvolil za své sídlo Pražský hrad. „Byl to vášnivý sběratel a samozřejmě potřeboval prostory, kde by se mohl svou sbírkou kochat,“ popisuje náš doprovod. Nad konírnami proto vznikly sály, které dnes známe jako Rudolfovu galerii a Španělský sál. To mu ovšem nestačilo, nechal proto vystavět celé křídlo budov, které dnes oddělují druhé a třetí nádvoří. „Uvnitř se nacházela kunstkomora, hlavní část jeho sbírek,“ zjišťujeme.

V Rudolfově sbírce nebyly jen obrazy a sochy. Shromažďoval astronomické a měřicí přístroje, drahokamy, vycpaná exotická zvířata, pštrosí vejce nebo kokosové ořechy. Vlastnil také roh jednorožce, což byl ve skutečnosti zub kytovce narvala.

„Když Rudolf II. v roce 1612 zemřel, nechal jeho nástupce Matyáš převézt nejcennější předměty do Vídně. Velkou část sbírky odvezli Švédové během třicetileté války, zbytek pak rozprodal císař Josef II. v dražbě,“ říká náš doprovod. „Téměř v každém evropském muzeu dnes najdete nějaký předmět, u něhož se píše: Ze sbírek Rudolfa II. V Praze zůstal alespoň obraz Růžencová slavnost Albrechta Dürera. Švédové jej neodvezli, zřejmě proto, že byl tehdy ve špatném stavu,“ dodává průvodkyně.

Pokračujeme na třetí nádvoří k největší dominantě celého areálu, katedrále svatého Víta, Václava a Vojtěcha. Kdo se na ni bude dívat pozorně, může si všimnout hned několika příběhů. „Například mozaika na Zlaté bráně znázorňuje poslední soud. Na jedné straně jsou lidé vytahováni anděly do nebe, na druhé naopak hříšníci házeni do kotlů,“ popisuje náš doprovod.

Tady také dobře vidíme, která část katedrály je starší, gotická, od Matyáše z Arrasu a Petra Parléře. „Je to ta tmavší část. Světlý pískovec znamená, že se jedná o dostavbu z 19. a 20. století od Josefa Mockera a Kamila Hilberta,“ posloucháme výklad. Dostavba byla symbolicky dokončena v roce 1929, k předpokládanému tisícímu výročí smrti svatého Václava.

„Podívejte se na rozetu chrámu, jejím autorem je malíř a grafik František Kysela. Když jste uvnitř chrámu, můžete si v rozetě přečíst začátek Starého zákona, tedy stvoření světa. Jen doporučuji vzít si dalekohled nebo divadelní kukátko,“ usmívá se průvodkyně.

Příběhy lze vyčíst také ze dveří svatovítské katedrály, jejichž autorem je již zmiňovaný Otakar Španiel. Na prostředních si lze prohlédnout příběh samotné katedrály. „Chrám je až třetí církevní stavbou, která byla v tomto místě postavena. První kostel zde zbudoval kníže Václav, když dostal darem rámě svatého Víta,“ dozvídáme se.

Na dveřích je ztvárněno také budování baziliky z 11. století Spytihněvem II. a samozřejmě i stavba samotné katedrály, jejíž základní kámen položil v roce 1344 už Jan Lucemburský. Na dalších dveřích jsou pak znázorněny osudy Václava a Vojtěcha, světců, jejichž ostatky jsou v chrámu dodnes uloženy. „Je zde ztvárněn svatý Václav, jak ho vychovává babička Ludmila, jak peče hostie a šlape hrozny vína a také jak je zavražděn ve Staré Boleslavi,“ posloucháme před katedrálou.

Areál Pražského hradu je galerií pod širým nebem, zastoupena je zde architektura od románského slohu po baroko. Zajímavá je z tohoto pohledu například místní bazilika svatého Jiří. „Průčelí je barokní, ale hlavní loď a věže jsou románské. Postranní vchod je zase renesanční a kaple svaté Ludmily gotická. Zkuste dnes památkářům říct, že si chcete postavit podobnou stavbu, a bude z toho pozdvižení. A vidíte, na Pražském hradě to šlo,“ říká průvodkyně v nadsázce.

Na závěr ještě případným návštěvníkům doporučuje vycházky v pozdním odpoledni, po setmění. „Turistů je méně, takže my průvodci jsme lépe slyšet. A hlavně, Pražský hrad má za tmy jedinečnou atmosféru,“ láká závěrem průvodkyně Dana Kratochvílová.