Nizozemský Volendam je milou vzpomínkou na zašlou slávu rybářské osady

Volendam, čili Zasypaná hráz, je jednou z atrakcí, kam se sjíždějí hlavně zahraniční turisté, domácí to mají jako běžný výlet.

Bývalo to tu jiné, v dobách, kdy turismus byl ještě v plenkách a kdy do bývalé rybářské osady přijel i Karel Čapek a zachytil několik postřehů z návštěvy ve svých Obrázcích z Holandska (soubor cestopisných črt a fejetonů z roku 1932), z nichž přejímám vše vystihující pasáž:

„Jsou, dejme tomu, rybářské vesnice, které se neživí rybami, nýbrž turisty a malíři (zejména kýčaři); v takové staré vesnici se pěstují staré domy, staré lodi, staré kroje a staří rybáci s věnečkem vousů a mohutnými plundrami. Na ostrově Vollendam se pěstují nejrozsáhlejší kalhoty, na hlavách beranice a na ženských pruhované sukně a křídlaté čepce; na ostrově Marken se lid živí krátkými širokými kaťaty, pestrými živůtky a rozpuštěnými vlasy; za to dostávají sustentaci od státu a prodávají dřeváky, pohlednice, krajky a jiné památky turistům, kteří projíždějí v nacvoknutých lodích, fotografují stařeny a děti ve starých krojích (půl guldenu za jednu osobu), vlézají lidem do chalup (vstup volný, prodej pohlednic), zkrátka je to strašně romantické; lid tu mluví zejména anglicky, německy a francouzsky.

Nechci se vám vydávat za duši útlocitnou, ale měl jsem drobet pocit zahanbení; jaksi mne pokořovalo, že se ti lidé prodávají turistickým voyeurům. Odplížil jsem se stranou, abych si udělal snímek rybářských bárek (pro ten případ, že bych si někdy chtěl sroubit lodici snů); z jedné bárky se vynořil kostýmovaný rybář, planoucí hněvem, a hnal se na mne s koštětem: Mne nesmí nikdo fotografovat, mne ne, mne ne! – Ulevilo se mi: tento muž byl aspoň pravý.

Slyšte, krajané, i nás čeká tento problém; i my bychom rádi aspoň někde udrželi kus lidového svérázu v kroji a bydlení; i u nás se vyslovila myšlenka subvencionovat folklór jako jakýsi národní park. Budu litovat každé dřevěné chalupy, která zmizí, každého vyšívaného rukávce, který se přestane nosit; ale nerad bych viděl Markeny a Vollendamy na našem Slovensku. Není to dost důstojné – pro ten folklór; ani pro ty lidi.“ (Obrázky z Holandska, Čs. spisovatel 1980)

Když vystoupíte ve Volendamu na parkovišti z autobusu, musíte vyjít na pobřežní násep lemovaný domy, které podle nizozemské tradice nemají záclony, protože není před ostatními co skrývat.

Obec se ukrývá pod jakousi hrází, po výstupu na ni teprve uvidíte vodní dálavu, která se zdá být opravdovým mořem. Po hladině se prohánějí při příznivém větru, který je tu stálicí, plachetnice, v dáli leží poloostrov Markmeer, kam se jezdí z Volendamu na výlety.

Volendam, původně Folle(n)dam, je městečko na břehu Zuiderzee, Jižního moře, nynějšího jezera Ijsselmeer. Zuiderzee vzniklo po silné bouři v roce 1280, tehdy moře protrhlo pás pevniny oddělující vnitřní jezero od Severního moře. Vytvořil se záliv dlouhý sto a široký padesát kilometrů.

Záliv přinesl obyvatelům užitek, přivedl námořní dopravu do Amsterdamu. Přitom vznikaly nové osady a přístavy. Nejprve tu založili Edam - dříve malá osada, nynější město, bývalo vyhlášeným velrybářským přístavem, v 17. století tu fungovalo 33 loděnic. Edam je známý výrobou tvrdých „eidamských“ sýrů, a i když je tu řada krásných historických budov a pěkných grachtů, není tak navštěvovaný jako Volendam, se kterým tvoří administrativní okres.

Volendam vyrostl na místě vysušeného starého přístavu, kolem něhož postavili hráz. Začali se tu usazovat rybáři, pak farmáři a podle vysušené půdy dostalo místo i nový název. Volendam byl dosti izolovaným územím, vznikl tu specifický dialekt a také kroj.

Dialekt poznají jen místní, pro ucho cizozemce, který vnímá nizozemštinu jako trochu „chrochtavý“ jazyk, je specifikum těžko postřehnutelné.

Z rybářské osady, jakou navštívil Karel Čapek, se stala komerční záležitost, ale i přes trochu kýčovité vzezření je tu milé se zastavit. Pokud se proderete davy na pobřežní komunikaci do hodně zaplněného přístavu. V něm jsou zakotvena různá plavidla, od velkých motorových člunů a jachet, po repliky starých škunerů, při plavbě na jejich palubách byste si měli asi připadat jako staří holandští piráti.

Volendam je vyhlášenou destinací úhořích pochoutek, ale také ostatních ryb, přístavní restaurace je nabízejí spolu se stánky s občerstvením v mnoha variantách. S úhoři je spojována i zdejší muzika, tu jsem bohužel za celkem krátký pobyt neslyšel, ale nazývají ji paling sound, úhoří zvuk, až doma jsem si ji našel na you tube. Sladký popík.

Plány, jak dostat vodu zase pod kontrolu, vznikaly už v 17. století, ideou bylo postavit hráz a vytvořit velké jezero. Nebo celé území vysušit, což ale vzbudilo vlnu odporu. V roce 1891 navrhl Cornelis Lely nasypat u ústí zálivu hráz. K přehrazení došlo roku 1932, tím se z Jižního moře stalo jezero zvané Ijselské moře, Ijsselmeer, v roce 1976 postavili další hráz, která vytvořila jezero Markmeer.

Volendam byl také oblíbeným místem umělců, po roce 1880 ho navštívili například Renoir či Picasso.

O městě, kde nyní žije asi 22 tisíc obyvatel, se ví, že tu bývala největší hustota misionářů a kněží v Nizozemsku. Ale „zlaté“ časy církve jsou pryč, stojí tu jen čtyři menší kostely.

Faktem je, že je tu hodně lidí, ale kde v Nizozemském království není. Není tu vidět žádný stres, jen všudypřítomným cyklistům musíte uhýbat. Jsou ohleduplní, i o nich píše ve svých vzpomínkách Karel Čapek. A to tu byl málem před sto lety.