Hlavní obsah
Instalace u vstupu do infiltračního tunelu připomíná demilitarizovanou zónu (DMZ). Ta ale začíná až o kilometr a půl dále. Foto: Michal Mocek, Právo

Nejen Bond. K mostu svobody na korejských hranicích mohou i turisté

Je mlhavý den a na každé straně dřevěného mostu stojí v bondovce Dnes neumírej hrozivě vyhlížející vojáci. Scénu pro výměnu agenta 007 za teroristku Zao doplňují ještě bunkry, kulomety a ostnatý drát, které na místě natáčení u jihokorejského Imdžingaku nejsou. Přesvědčit se o tom mohou turisté na vlastní oči.

Instalace u vstupu do infiltračního tunelu připomíná demilitarizovanou zónu (DMZ). Ta ale začíná až o kilometr a půl dále. Foto: Michal Mocek, Právo
Nejen Bond. K mostu svobody na korejských hranicích mohou i turisté

Dlouhá dřevěná lávka, která tam stojí a jež posloužila jako scenérie pro záběry do onoho filmu, bývá dodnes vznosně a nemálo ironicky označována za „most svobody“. Ne snad kvůli filmové výměně agenta 007, ale proto, že byly doby, kdy tady, u hranice obou Korejí, procházely desítky tisíc lidí. Směr, kterým šli, rozhodoval o jejich osudu. V roce 1953 se tu uskutečnila výměna zajatců, která následovala po dojednání příměří v korejské válce.

Korejci zajatí během tří let bojů se mohli rozhodnout, zda zůstanou tam, kde jsou, nebo přejdou na druhou stranu. V létě roku 1953 prošlo po břevnech mostu přes 13 tisíc zajatců mířících ze severu na jih, tedy ze západního úhlu pohledu „do svobody“. Opačným směrem se však vydalo 90 tisíc mužů.

Dnes Jihokorejci přiznávají, že muži, kteří se vydali na sever, mířili „za lepším“. KLDR byla v té době ekonomicky pokročilejší než jih poloostrova. Jižní Korea, chudší než většina afrických zemí, získávala více než polovinu státního rozpočtu z americké pomoci.

Ve štole z KLDR

Helma, kterou si návštěvník vyzvedne u vstupu do tunelu, je velká a drží na hlavě jen tak tak. Ve vysoké a prudce se svažující chodbě však tomu nevěnuji velkou pozornost. Zatrne mi, až když průvodce oznámí, že tunel vybudovali Jihokorejci před patnácti lety pro turistické účely.

Symbol sjednocení u vstupu do jednoho z tunelů.

Foto: Profimedia.cz

Naším cílem je však severokorejský infiltrační tunel kopaný na výšku průměrného vojáka KLDR. Prý měří 154 centimetrů. Nejméně dva tucty nárazů do stropu v dostupné části severokorejského tunelu pak prokazují, že ochranná helma tu opravdu není od věci.

Infiltrační tunel, stejně jako most svobody, patří k lákadlům na cestu do demilitarizované zóny (DMZ). Tam se ovšem jen tak někdo nedostane. Prostý turista určitě ne. DMZ se zrodila po zastavení korejské války a ke vstupu do ní je nutný mj. i souhlas OSN, která dohlíží, aby tu žádná ze znepřátelených stran nebudovala vojenská zařízení. Turisté se dostanou jen do tzv. pásma v civilní správě, kde platí zákaz focení a vstup kontroluje vojenská policie.

Tunel, který sahá až do těchto míst, vypráví další část korejského příběhu. Severokorejci ho kopali v 70. letech minulého století. Tou dobou už někteří z jejich lidí začali utíkat na jih. Jeden z nich hloubení prozradil a Jihokorejci zasáhli. Stavba tak nebyla dokončena. Ale i nedokončená štola sahá 1,6 kilometru za hranici obou Korejí.

Na velké části hranice obou Korejí je DMZ široká až čtyři kilometry, tj. pruh odzbrojeného území zasahuje dva kilometry hluboko do každé země. Až za ním smějí vznikat zátarasy, opevnění, základny a jiná vojenská zařízení. V okolí infiltračního tunelu však DMZ sahá jen 230 metrů na každou stranu hranice. Celkem je tedy široká pouhých 460 metrů.

Severokorejci chtěli tunely využít k infiltraci na jih.

Foto: Profimedia.cz

Ale i to může být pro útočící vojáky nepříjemně velká vzdálenost. Proto KLDR stavěla tento tunel. I když nebyl nikdy dokončen, sahá daleko za DMZ, a tedy daleko za přední linii případné jihokorejské obrany. Kdyby ho Severokorejci dokončili, mohl prý každou hodinu vychrlit třicet tisíc jejich pěšáků. Dost na smetení obránců a na nebezpečný průlom směrem k Soulu.

Kulisy severu

Na kopci s jihokorejskou radarovou základnou se zdá být Severní Korea na dosah. Ve skutečnosti zůstává pro návštěvníky jen na dohled. Pohled do jednoho z půltuctu dalekohledů instalovaných na vyhlídce nedaleko radaru ukazuje na druhé straně hranice lesy, louky, nějaká pole, odlesněné kopce a stavby na vesnicích i ve městě na obzoru. Nejsou však vidět rušné cesty plné aut ani zemědělci s traktory na polích.

Siluety budov velkého města přitom prokazují, že nejsme na okraji pustiny, nýbrž na dohled severokorejské průmyslové zóny Kesong. Svou neživotností připomíná tato scenérie opuštěnou kulisu.

Infiltrační tunely – kolik jich je?

Severokorejci je budovali pro utajený přesun svých vojáků do týlu protivníka. Takový manévr by jim umožnil úspěšně zaútočit proti Jižní Koreji a jejímu hlavnímu městu.

Dosud byly odhaleny čtyři z těchto tunelů. Většina z nich se našla v 70. letech. Jsou rozmístěny tak, aby usnadnily ofenzivu na Soul. Nikdo neví, kolik infiltračních tunelů vybudovali Severokorejci celkem.

Někdejší Korejské království bylo koncem 19. století kvůli své uzavřenosti označováno za „poustevnické“. Pohled do dalekohledu budí dojem, že dnes by se tento přívlastek dobře hodil pro sever poloostrova.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků